Richard von Bienerth-Schmerling

Richard von Bienerth-Schmerling
Místodržitel Dolních Rakous
Ve funkci: 1911 – 1915
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Erich von Kielmansegg
Nástupce	Oktavian Regner von Bleyleben
23. předseda vlády Předlitavska
Ve funkci: 15. listopadu 1908 – 28. června 1911
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Max Wladimir von Beck
Nástupce	Paul Gautsch
19. ministr vnitra Předlitavska
Ve funkci: 2. června 1906 – 15. listopadu 1908
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Max Wladimir von Beck
Předchůdce	Konrad Hohenlohe
Nástupce	Guido von Haerdtl
Ministr kultu a vyučování Předlitavska
Ve funkci: 11. září 1905 – 28. května 1906 (do 1. května 1906 jako správce)
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Paul Gautsch, Konrad von Hohenlohe
Předchůdce	Wilhelm von Hartel
Nástupce	Gustav Marchet
Narození	2. března 1863 Verona Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	3. června 1918 (ve věku 55 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Hietzinský hřbitov
Titul	hrabě (1915)
Choť	(1893) Anna von Lazarovics de Nagy et Kis-Szredistye (1869–1937)
Rodiče	Karl von Bienerth a Violetta Schmerling
Děti	Rudolf von Bienerth-Schmerling (1893–1921) Maria von Bienerth-Schmerling (1895–1935)
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	politik
Ocenění	Řád sv. Štěpána, Leopoldův řád, Řád železné koruny, Řád Františka Josefa
Commons	Richard von Bienerth-Schmerling
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard hrabě von Bienerth-Schmerling (německy Richard Josef Anton Karl Graf von Bienerth-Schmerling) (2. března 1863 Verona – 3. června 1918 Vídeň), byl rakousko-uherský, respektive předlitavský politik. Jako absolvent práv působil od mládí jako státní úředník, později byl ministrem školství a ministrem vnitra. V letech 1908–1911 zastával funkci předsedy vlády Předlitavska. V závěru kariéry nakonec vykonával úřad místodržitele v Dolním Rakousku (1911–1915). Po odchodu do penze získal titul hraběte (1915).

Byl synem c. k. polního podmaršála Karla Bienertha (1825–1882), po matce Violetě (1836–1907) byl vnukem rakouského politika Antona von Schmerlinga.^[1] Studoval na Tereziánské akademii ve Vídni (1871–1882) a poté pokračoval ve studiu práv na Vídeňské univerzitě (1880–1884). Po absolvování univerzity prodělal jednoroční vojenskou službu u c. k. zeměbrany, kde později získal hodnost nadporučíka v záloze. V roce 1884 vstoupil do státních služeb a začínal jako konceptní praktikant u štýrského místodržitelství ve Štýrském Hradci. Od roku 1886 řadu let působil na ministerstvu kultu a vyučování, kde absolvoval kariérní postup a v letech 1890–1894 byl ředitelem prezidiální kanceláře.^[2] Od roku 1897 byl ministerským radou a v roce 1899 byl jmenován viceprezidentem dolnorakouské zemské školní rady.^[3] V roce 1905 byl na ministerstvu kultu a vyučování jmenován sekčním šéfem a ještě téhož roku se stal členem vlády.

Vrchol jeho politické kariéry nastal na počátku 20. století. Nejprve se za druhé vlády Paula Gautsche stal dodatečně ministrem kultu a vyučování coby privizorní správce rezortu. Post si udržel i v následující vládě Konrada Hohenloheho. Funkci zastával v období 11. září 1905 – 28. května 1906.^[4] Pak byl v období 2. června 1906 – 15. listopadu 1908 ministrem vnitra ve vládě Maxe Becka.^[5][6] V této funkci dohlížel na realizaci volební reformy (všeobecné volební právo), podle které pak proběhly volby do Říšské rady roku 1907.^[3]

Poté, co Beckova vláda skončila, byl následně od 15. listopadu 1908 do 28. června 1911 předsedou vlády Předlitavska (vláda Richarda Bienertha).^[5][7][8] Jeho vláda byla koncipována jako úřednická (zasedali v ní jako ministři-krajané jen tři ministři z parlamentních frakcí). Mnohé rezorty byly obsazeny jen provizorně, vysokými ministerskými úředníky. Kladla si za cíl nadstranickou (nepolitickou) politiku a překlenutí rozporů v politické životě Předlitavska.^[1] Dlouhodobě se ovšem potýkala (stejně jako většina předchozích vlád) s obstrukcemi, zejména českých poslanců parlamentu. V únoru 1908 proto Bienerth inicioval dočasné uzavření Říšské rady i českého zemského sněmu (v Praze dokonce vyhlášeno stanné právo^[1]) a následně provedl rekonstrukci vlády, do níž povolal i některé politické ministry. Během mezinárodní krize okolo Rakousko-Uherské anexe Bosny a Hercegoviny se mu nicméně podařilo prosadit v parlamentu důležité zákony související s financováním armády (a při tomto hlasování se česká opozice rozštěpila).^[9] V únoru 1909 znovu odstavil Říšskou radu od fungování, když ji čeští poslanci opětovně zablokovali obstrukcemi při projednávání jazykových a územněsprávních zákonů pro Čechy. V polovině roku 1910 se vláda potýkala s další významnou krizí, když jí loajalitu vypověděl Polský klub. V prosinci 1910 proto Bienerth nabídl rezignaci. Setrval ale v úřadu ještě několik dalších měsíců. Po volbách do Říšské rady roku 1911, v nichž vládní tábor ztratil většinu (zejména propad českých i německých klerikálních stran), definitivně ukončil své působení v čele předlitavské vlády.^[3][10]

Po rezignaci na funkci premiéra zastával v letech 1911–1915 funkci místodržitele Dolního Rakouska.^[3] Z titulu této funkce byl zároveň prezidentem zemského finančního ředitelství a předsedou zemské školní rady, dále také zástupcem ředitele Dunajské regulační komise.^[11] Jako dolnorakouský místodržitel měl oficiální rezidenci v paláci Herrengasse 11, zatímco předtím jako předseda vlády sídlil v sousedním paláci Herrengasse 7. Ze zdravotních důvodů požádal o uvolnění z funkce v listopadu 1915^[12] a od té doby žil v soukromí.

Zemřel ve Vídni 3. června 1918 ve věku 55 let a byl pohřben v rodové hrobce na hřbitově v Hietzingu.

Od roku 1868 užíval šlechtický titul svobodného pána, který získal jeho otec.^[13][14] Jako člen vlády získal v roce 1905 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence a v roce 1907 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.^[15] Po odchodu do výslužby byl povýšen na hraběte (28. listopadu 1915).^[13] Jako vnukovi významného politika Antona Schmerlinga mu bylo v lednu 1916 povoleno sloučit erb a příjmení Schmerling (Bienerth-Schmerling).^[16] Povýšení mezi nejvyšší šlechtu s titulem hraběte v případě státního úředníka nebylo v té době zcela běžné, v nobilitačním diplomu byly ale výslovně zmíněny dávné zásluhy Antona Schmerlinga a Richardovi byla odpuštěna i předepsaná taxa za hraběcí titul.^[17] Během působení ve státních službách získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[18]

• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1893)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny II. třídy (1904)
• Řád železné koruny I. třídy (1907)
• velkokříž Leopoldova řádu (1909)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1910)

• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• velkokříž Řádu sv. Michaela (Bavorsko)
• velkokříž Vasova řádu (Švédsko)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko)
• velkokříž Řádu bílého orla (Srbsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Medžidie IV. třídy (Osmanská říše)

V roce 1893 se ve Vídni oženil s Annou Marií (zvanou Anka) Lazarovicsovou de Kis-Szredystie (1869–1937), která později získala titul c. k. palácové dámy. Z manželství se narodily dvě děti, syn Rudolf (1892–1921) sloužil v armádě, zemřel předčasně svobodný a bezdětný, takže jeho úmrtím hraběcí titul zanikl. Dcera Marie Violetta (1895–1935) byla čestnou dámou Ústavu šlechtičen v Brně a žila ve Vídni.^[19]

Richardův mladší bratr Karl (1872–1941) sloužil v c. k. armádě, v hodnosti majora byl pobočníkem císaře Františka Josefa a před první světovou válkou působil také v diplomacii jako vojenský atašé v Berlíně.^[20]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard von Bienerth-Schmerling na Wikimedia Commons