Karl von Stürgkh

Karl von Stürgkh
Předseda vlády Předlitavska
Ve funkci: 3. listopadu 1911 – 21. října 1916
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Paul Gautsch
Nástupce	Ernest von Koerber
Ministr kultu a vyučování Předlitavska
Ve funkci: 10. února 1909 – 3. listopadu 1911
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Richard von Bienerth, Paul Gautsch
Předchůdce	Josef Kaněra
Nástupce	Max von Hussarek
Poslanec rakouské Říšské rady
Ve funkci: 1891 – 1895
Panovník	František Josef I.
Ve funkci: 1897 – 1907
Panovník	František Josef I.
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 14. června 1907 – 21. října 1916
Panovník	František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství	Sjednoc. německá levice ústavověrný velkostatek
Narození	30. října 1859 Štýrský Hradec Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	21. října 1916 (ve věku 56 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	úkladná vražda
Místo pohřbení	Vídeň
Titul	hrabě
Rodiče	Karl Graf von Stürgkh a Eleonora z Meraviglia-Crivelli
Příbuzní	Josef Maria ze Stürgkhu, Heinrich Graf von Stürgkh a Ferdinand Graf von Stürgkh (sourozenci)
Alma mater	Univerzita Štýrský Hradec
Profese	politik
Ocenění	Řád sv. Štěpána, Řád železné koruny
Commons	Karl von Stürgkh
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl hrabě von Stürgkh (německy Karl Josef Maria Reichsgraf von Stürgkh) (30. října 1859 Štýrský Hradec (Graz) – 21. října 1916 Vídeň) byl rakousko-uherský šlechtic a politik, v letech 1911–1916 předseda předlitavské vlády (vláda Karla Stürgkha), předtím ministr kultu a vyučování Předlitavska a poslanec Říšské rady. Byl zabit při atentátu v roce 1916.

Narodil se v rakouském Štýrském Hradci ve šlechtické rodině, jež pocházela původně z Bavorska, do Štýrska však rod přesídlil již v 16. století.^[1] Byl nejstarším ze čtyř synů c. k. komořího hraběte Karla Kajetána Stürgkha (1822–1888) a jeho manželky Eleonory, rozené hraběnky Meraviglia-Crivelli (1836–1914).^[2][3] V rodném Štýrském Hradci absolvoval gymnázium (1869–1877) a poté vystudoval práva na univerzitě ve Štýrském Hradci (1877–1881). S titulem doktora práv vstoupil v roce 1881 do státních služeb, začínal jako konceptní praktikant u štýrského místodržitelství.^[4] Od roku 1886 působil na ministerstvu kultu a vyučování, kde měl na starosti problematiku středního školství. V roce 1894 byl jmenován dvorním radou.

Ve volbách roku 1891 byl jako držitel velkostatků zvolen za poslance Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii svěřeneckého velkostatku ve Štýrsku. Poslanecký slib složil 16. dubna 1891, rezignaci na mandát oznámil na schůzi 21. února 1895. Na poslaneckém křesle ho pak nahradil Edmund Attems. Ve volbách roku 1897 se ovšem do Říšské rady vrátil (opět za velkostatkářskou kurii ve Štýrsku) a opětovně byl zvolen i ve volbách roku 1901. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1907.^[5] Zasedal ve skupině Spojené německé levice, která se později rozpadla, načež vstoupil do Strany ústavověrného velkostatku a stal se jedním z jejích vůdců.^[6]

Jako parlamentní předák se podílel na opoziční agitaci proti vládě Alfreda Windischgrätze, vládě Kazimíra Badeniho a vládě Franze Thuna. Když Windischgrätzova vláda vydala souhlasné stanovisko k slovinskému školství v aplských zemích, vystoupil dokonce coby dvorní rady demonstrativně ze služeb ministerstva kultu a vyučování. Profiloval se jako zastánce centralizovaného rakouského státu, odmítal státoprávní a autonomistické aspirace neněmeckých etnik a podílel se na vypracování programové platformy rakouských Němců (Svatodušní program).^[7]

Po zavedení všeobecného hlasovacího práva ve volbách roku 1907 coby konzervativní, centralisticky orientovaný šlechtic a odpůrce demokratického volebního systému propadl. Císař František Josef I. ho však v únoru 1907 poté povolal do Panské sněmovny (horní jmenovaná komora Říšské rady).^[7][8]

Teprve pak ale jeho politická kariéra vyvrcholila. Nejprve se ve vládě Richarda Bienertha a pak i následné vládě Paula Gautsche stal ministrem kultu a vyučování Předlitavska.^[9] Funkci zastával v období 10. února 1909 – 3. listopadu 1911.^[10] Coby ministr musel paradoxně čelit kritice německých nacionálních stran pro své kroky. První předlohou, kterou v parlamentu musel obhajovat, byl vládní záměr na zřízení italské právnické fakulty.^[7]

Ihned poté, co opustil ministerskou funkci, byl sám pověřen sestavením vládního kabinetu, který jako vláda Karla Stürgkha existoval od 3. listopadu 1911.^[11][12] Moci se ujal v době, kdy po volbách do Říšské rady roku 1911 byl předlitavská politická scéna mimořádně roztříštěná a polarizována mezi četnými etnickými a ideologickými frakcemi. Stürgkh jako štýrský šlechtic sestavil novou vládu jako ryze úřednickou, nestranickou a působící nad stranami. Historik Otto Urban označuje Stürgkhovu vládu jako vládu zásadního neřešení problémů. I tak se jí podařilo vytrvat u moci téměř pět let, což v tehdejší rakouské politice nebylo běžné.^[13] V létě roku 1912 se Stürgkhovi podařilo v parlamentu prosadit klíčové vojenské předlohy a mobilizační zákony (podpořila je i velká část českých poslanců, v jeho kabinetu zasedali i dva ministři českého původu). Vláda dokázala přežít i složité mezinárodněpolitické období (balkánské války). Nikdy se ale nemohla opřít o formální trvalou parlamentní většinu a nepodařilo se jí ani pokročit v otázce česko-německého smíru. Naopak, v létě roku 1913 vydala takzvané Anenské patenty, kterými byl Český zemský sněm (zablokovaný česko-německou rivalitou) trvale vyřazen z provozu a místo něho nastoupila zemská správní komise. Česká politická reprezentace pak přenesla svůj odpor proti eliminaci zemské samosprávy na Říšskou radu. Když se ovšem Češi v březnu 1914 chystali na další kolo obstrukcí na Říšské radě, nechal ji Stürgkh odročit. Vzhledem k následnému vypuknutí první světové války byl předlitavský parlament odročen až do roku 1917.^[14][15]

Po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v červnu 1914 byl Karl von Stürgkh stoupencem vyhlášení války Srbsku spolu např. s náčelníkem generálního štábu armády Franzem Conradem von Hötzendorfem, patřil k tzv. válečnému křídlu vídeňské vlády.^[16] 25. července 1914 byla v Předlitavsku pozastavena parlamentní vláda a kabinet fungoval prostřednictvím vládních nařízení až do roku 1917.

Za první světové války musela Stürgkhova vláda řešit mimořádné úkoly vyplývající z válečné situace, jako rozvrat ekonomiky a zásobování obyvatelstva, včetně sociální radikalizace. Centrum moci se zároveň posouvalo směrem k vojenským kruhům.^[17]

21. října 1916, krátce před smrtí císaře Františka Josefa I., byl Karl von Stürgkh zastřelen při atentátu sociálním demokratem Friedrichem Adlerem.^[18] Adler byl za tento čin odsouzen k trestu smrti, který mu ale byl odpuštěn při velké amnestii po nástupu nového císaře Karla I.^[6]

Užíval šlechtický titul říšského hraběte, který rodina získala v roce 1715, kromě toho byl držitelem čestné funkce dědičného nejvyšší kráječe v Korutansku. V roce 1901 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během působení ve státních službách se stal nositelem vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí, kromě toho byl držitelem čestného občanství v několika městech.^[19]

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána
• Řád železné koruny I. třídy

• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko)
• velkokříž Záslužného řádu bavorské koruny (Bavorsko)
• velkokříž Řádu sv. Karla (Monako)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)

Po otci se stal v roce 1888 dědicem několika fideikomisních a alodiálních velkostatků ve Štýrsku, které měly rozlohu necelých 900 hektarů.^[20] Hlavním rodovým sídlem byl zámek Halbenrain, který byl v majetku rodiny od 18. do 20. století.^[21]

Karl Stürgkh zemřel svobodný a bezdětný, dědicem rodového majetku se po něm stal mladší bratr Heinrich (1861–1928), který působil jako státní úředník. Nejmladší z bratrů Ferdinand (1864–1943) byl také státním úředníkem a před zánikem monarchie viceprezidentem místodržitelství ve Štýrském Hradci.^[22] Ze sourozenců nejvíce vynikl Josef (1862–1946), který v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti generála pěchoty a uplatnil se také v diplomacii.^[23]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl von Stürgkh na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karl von Stürgkh
• Zpráva Národních listů o atentátu na Karla von Stürgkha