Erotický film

Erotický film je filmové dílo, v němž hraje erotika podstatnou roli a v němž se běžně objevují intimní scény, někdy i zobrazení sexuální aktivity; zároveň se u tohoto typu děl klade důraz na estetickou složku, na rozdíl od pornografických filmů, kde bývá estetika potlačena ve prospěch zobrazení sexuální aktivity.^[1] V běžné publicistice je výraz „erotický film“ používán jako žánrové označení a portály uvádějí zvláštní přehledy či žebříčky filmů této kategorie.^[2] Erotika ve filmu má rozmanité podoby a dlouhou, napříč kinematografiemi a styly proměnlivou historii; současně se vrací témata míry explicitnosti a vztahu k cenzuře a společenskému pohoršení.^[3]

V obecnějším kulturně-psychologickém rámci je erotika chápána nikoli jen jako biologická potřeba, ale jako fenomén formovaný společenskými a estetickými hledisky a vyššími city; vzniká jako produkt kultury, výchovy a individuálních zkušeností.^[1] Na tomto základě je erotický film vymezován jako žánr založený na erotismu (milostném vzrušení), v němž se erotické scény objevují proto, že to vyžaduje vyprávění, nikoli jako samoúčelný cíl.^[1] Současně je pro erotický film příznačné, že erotika aktivně posouvá děj a dramaturgickou strukturu díla.^[4]

Vymezení vůči pornografii se opírá o tezi, že pornografie zobrazuje sexuální chování primárně za účelem vyvolání sexuálního vzrušení a neumožňuje estetickou distanci; jejím cílem není estetická kontemplace, nýbrž vzrušení.^[1] Zatímco u erotického filmu bývá zdůrazněna estetická složka a začlenění intimních scén do celkového vyprávění, u pornografického filmu je dějová linie druhořadá vůči explicitnímu zobrazení sexuálních aktů.^[1] V kulturně-kritických textech se otázka erotiky i pornografie probírá také v kontextu tzv. „tělesných žánrů“ (body genres), kde se akcentuje přemrštěnost tělesných projevů a divácké afekty; pro pornografii je zde příznačné zobrazení orgasmu jako výrazného tělesného „extatického“ vrcholu.^[5] Hranice mezi erotikou a pornografií přitom může být vnímána jako do jisté míry subjektivní a kulturně podmíněná.^[2] Oblast erotiky ve filmu je rozmanitá a v debatách se opakovaně vrací otázka míry explicitnosti i regulace (cenzury).^[3]

Počátky erotického zobrazení ve filmu sahají již na přelom 19. a 20. století. Jedním z raných příkladů je francouzský krátký film Le Coucher de la Mariée z roku 1896, zobrazující striptýz.^[6] Ve stejném období vznikaly další „choulostivé“ snímky, jako třeba Fatima's Coochie-Coochie Dance s břišní tanečnicí nebo The May Irwin Kiss s patrně prvním polibkem ve filmu, které vyvolaly kontroverzi a volání po cenzuře.^[7] V Rakousku působila produkční společnost Saturn-Film (1906–1911) Johanna Schwarzera, pocházejícího z moravského Javorníku, která se specializovala na erotické snímky, její tvorba asi 50 snímků však byla po zásahu cenzury zničena.^[8]

S rozvojem systematické filmové cenzury (např. Haysův kodex od roku 1930) se přístupy k eroticismu ve filmu výrazně měnily.^[9] V 60. a 70. letech se začaly prosazovat tzv. sexploatační snímky – laciné, často provokativní filmy s erotickým podtextem určené pro „drive-in“ autokina či grindhousy.^[10][11] Konec 60. let přinesl fenomén „porno chic“ – v USA došlo k širšímu přijetí erotických a pornografických filmů v běžných kinech. Mezi průkopnické snímky patřily Blue Movie Andyho Warhola (1969) a po něm Hluboké hrdlo (1972) a The Devil in Miss Jones (1973) Gerarda Damiana; tyto filmy ukázaly, že explicitní erotika může dosáhnout kulturní pozornosti i ekonomického úspěchu.^[12][13][14]

Na přelomu 80. a 90. let se etabloval subžánr erotických thrillerů, kombinující prvky napětí a erotiky. Klíčovým snímkem byla Osudová přitažlivost (1987) režiséra Adriana Lynea s Michaelem Douglasem a Glenn Close nebo později Základní instinkt (1992) Paula Verhoevena, kde Douglas hrál pro změnu s Sharon Stone.^[15][16] V tomto období vzniklo množství erotických thrillerů zejména pro video a kabelové televize, jejichž počet byl v řádu stovek – mezi lety 1985 a 2005 vzniklo takových titulů, které šly rovnou do videoprodukce, více než 700.^[17] Postupem času však došlo k vyčerpání trhu, ke změnám kulturních preferencí a zároveň k nástupu internetu a v důsledku toho k útlumu tohoto trendu.^[18]

V novodobé filmové produkci 20. let 21. století se erotické motivy objevují spíše v rámci artových (autorských a festivalových) filmů než v mainstreamové produkci. Tvůrci je často využívají k zobrazení sexuality z ženské perspektivy, k reflexi vztahů mezi gendery nebo k prohloubení psychologického vývoje postav. Objevují se snahy překročit dřívější stereotypní spojení erotického filmu s pornografií a hledat nové formy filmového vyjádření; příkladem jsou nové interpretace jako reboot Emmanuelle (2024) režisérky Audrey Diwan nebo Babygirl (2025) Haliny Reijn s Nicole Kidman a Harrisem Dickinsonem.^[19][20][21]

Estetika erotického filmu se vyznačuje cíleným využitím filmových prostředků k vyjádření intimity, sexuality a emocí postav. Základním principem je, že erotické scény nejsou jen explicitní, ale zároveň esteticky zpracované, což umožňuje divákovi prožívat erotiku prostřednictvím vizuální a narativní sugestivity.^[22]

• Jedním z hlavních prostředků je práce s kamerou, která zahrnuje volbu úhlů, velikosti záběrů a pohybu kamery. Blízké záběry detailů těla nebo tváří mohou navodit pocit intimity a voyeurismu, zatímco širší záběry ukazují kontext a interakce postav. Kombinace statických záběrů a pohyblivé kamery umožňuje zdůraznit autentické momenty a přirozenou dynamiku vztahu mezi postavami.^[22]
• Světlo a stín se v erotickém filmu využívají nejen k dramatizaci scény, ale také k vytvoření atmosféry a pocitu intimity. Osvětlení může zvýraznit tělesné kontury, skryté části těla nebo mimiku, což podporuje emocionální účinek scény na publikum.^[23]
• Střih a tempo scény výrazně ovlivňují vnímání erotiky. Rychlý střih může vytvářet napětí a dynamiku, zatímco pomalý, dlouhý záběr podporuje reflektivní prožívání intimních momentů. Kombinace různých velikostí záběrů a rytmu střihu vede publikum k zaměření pozornosti na určité detaily a emocionální reakce postav.^[22]
• Zvuk a hudba ve filmu doplňují vizuální prostředky. Hudba může akcentovat náladu scény, zatímco zvukové efekty, například dech nebo šeptání, posilují dojem intimity. Takto kombinované audiovizuální prvky umožňují publiku hlubší emocionální zapojení.^[22]
• Herci a jejich neverbální komunikace – mimika, gestikulace a tělesný projev – jsou pro estetický účinek erotických scén zásadní. Schopnost herců a hereček zprostředkovat intimitu a emoce podporuje realistické a sugestivní ztvárnění vztahů, jež pro erotický film je typické.^[22]

Celkově estetika erotického filmu spočívá v propojení kamerových postupů, světla, střihu, zvuku a hereckého projevu tak, aby byla sexualita a intimita prezentována nejen explicitně, ale i sugestivně, esteticky a emocionálně.^[23][3][22]

Významným pojmem ve filmové teorii se stal koncept tzv. male gaze (mužský pohled), který formulovala Laura Mulvey v eseji z roku 1975. Mulvey tvrdila, že klasická filmová narace často staví diváka do pozice voyeura, jenž sleduje ženské tělo jako objekt touhy ^{[24][25][26][27]}

Tradice českého a československého filmu v oblasti erotiky sahá již do období první republiky. Režisér Gustav Machatý natočil filmy Erotikon (1929) a Extase (1932), které se staly průlomovými nejen na domácí scéně, ale i ve světovém měřítku. Zvláště Extase byla v zahraničí vnímána jako odvážné zobrazení ženské sexuality a získala mezinárodní ohlas.^[28][29] Zatímco v západním filmovém průmyslu docházelo v období po druhé světové válce k postupnému uvolňování cenzury, ve východním bloku v té době probíhalo zestátnění kinematografie s následnou důslednou kontrolou filmových obsahů, erotika nebyla vhodným námětem.^[30]

K výraznému posunu došlo až v 60. letech, kdy se erotika začala objevovat častěji v souvislosti s československou novou vlnou. Sexualita byla jedním z tabu, k jejichž stržení v té době došlo.^[28] Nahé scény se objevují například ve filmech Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (1965), Evalda Schorma Souhvězdí Panny (1967) nebo Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky (1966). Debut Václava Matějky se dokonce přímo jmenuje Nahota (1963). Erotická otevřenost těchto filmů budila kontroverze mezi konzervativním publikem i komunistickými cenzory, ale zároveň zajímala západní festivaly, kritiky a producenty. K některým titulům (např. Černý Petr, Znamení Raka) byly na žádost zahraničních distributorů dodatečně přidány odvážnější záběry.^[28]

V období tzv. normalizace v 70. a 80. letech se však erotické motivy z československého filmu opět téměř vytratily. Nahota a sexualita se objevovaly spíše v náznacích nebo byly využívány v komediálním kontextu, aby nevybočovaly z oficiálních norem (např. Marečku, podejte mi pero! (1976), Slavnosti sněženek (1983), Discopříběh (1987)).^[30]

Po roce 1989 se otevřel prostor pro výrazně svobodnější přístup k erotice na filmovém plátně. V domácí kinematograii se objevila jak komerčně laděná díla využívající nahotu k přilákání diváků, tak i filmy s ambicí umělecké reflexe intimity a partnerských vztahů. Vznikly snímky jako Playgirls (1995), Spiklenci slasti (1996), Mandragora (1997), Vyhnání z ráje (2001) či Post Coitum (2004).^[30][31] Posléze se objevovaly i tituly snažící se intimní scény zobrazovat realisticky a citlivě, příkladem je film Hranice lásky (2022), jenž se zaměřuje na partnerskou komunikaci a experimentování v sexuálních vztazích.^[32][33][34]

• Pornografický film