Bezpečné zóny OSN

Bezpečné oblasti OSN (UN Safe Areas) byly humanitární koridory zřízené v roce 1993 na území Bosny a Hercegoviny během bosenské války několika rezolucemi Rady bezpečnosti OSN.^[1]

16. dubna 1993 byla rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 819 enkláva Srebrenica prohlášena za bezpečnou oblast. 6. května 1993 byla rezolucí č. 824 rozšířena tato ochrana i na Sarajevo, Žepu, Goražde, Tuzlu a Bihać. Tato města a území byla umístěna pod ochranu mírových jednotek OSN UNPROFOR.

Zřízení bezpečných oblastí OSN je dnes považováno za jedno z nejkontroverznějších rozhodnutí OSN. Rezoluce byly nejasné ohledně postupu, jak mají být tyto bezpečné oblasti chráněny ve válečné zóně, jakou byla Bosna a Hercegovina. Rozhodnutí vytvořilo obtížnou diplomatickou situaci, protože členské státy, které pro něj hlasovaly, nebyly z politických důvodů ochotny podniknout nezbytné kroky k zajištění bezpečnosti těchto oblastí.

V roce 1995 se situace v bezpečných oblastech OSN zhoršila a vyústila v diplomatickou krizi, která vyvrcholila srebrenickým masakrem – jedním z nejhorších zvěrstev v Evropě od druhé světové války. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 819 a 836 označily Srebrenici za „bezpečnou oblast“, která měla být chráněna „všemi nezbytnými prostředky, včetně použití síly“. Pokračující útoky na bezpečné oblasti OSN, stejně jako pokračující obléhání Sarajeva, nakonec vedly k intervenci NATO v Bosně a Hercegovině, nazvané operace Rozhodná síla (Operation Deliberate Force).

Do konce války byla každá z bezpečných oblastí napadena Armádou Republiky srbské a Srebrenica a Žepa byly dobyty.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku United Nations Safe Areas na anglické Wikipedii.