Agnieszka Holland

Agnieszka Holland
Agnieszka Holland (2017)
Narození	28. listopadu 1948 (76 let) Varšava Polsko Polsko
Alma mater	Akademie múzických umění v Praze Gymnázium a lyceum Štěpána Báthoryho Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Povolání	filmová režisérka, scenáristka, divadelní režisérka, spisovatelka a režisérka
Rodiče	Henryk Holland a Irena Rybczyńska
Manžel(ka)	Laco Adamík
Děti	Katarzyna Adamiková
Příbuzní	Magdalena Łazarkiewicz (sestra)
Významná díla	Evropa, Evropa
Ocenění	Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film (1991) Silver Bear Jury Prize (2017) Český lev za nejlepší režii (2021) Medaile prezidenta Slovenské republiky (2021) velkodůstojník Řádu znovuzrozeného Polska důstojník Řádu znovuzrozeného Polska Medal świętego Jerzego Medaile Za zásluhy I. stupně (2024) … více na Wikidatech
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Agnieszka Holland (přechýleně Hollandová; * 28. listopadu 1948 Varšava) je polská filmová režisérka a scenáristka, jedna z nejvýznamnějších evropských režisérek 20. a 21 století a významná představitelka polské „nové vlny“. Ve svých filmech se často zaměřuje na individuální zkušenosti lidí, kteří se ocitli na okraji politických událostí. Opakujícím se tématem, které zkoumá, je kritika nacistických a komunistických zločinů.

Vystudovala na pražské FAMU (1966–1971). Svou kariéru zahájila jako asistentka režie u významných osobností polské kinematografie Krzysztofa Zanussiho a Andrzeje Wajdy a po vyhlášení stanného práva v Polsku v roce 1981 emigrovala do Francie. Natáčela filmy ve Francii a Německu a později především ve Spojených státech. Od roku 2007 opět natáčí filmy v Polsku, ale za filmovou prací se vrací i do Česka.

Holland je známá díky filmům Evropa, Evropa (1990), za který získala Zlatý glóbus a nominaci na Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, Tajemná zahrada (1993), Bittere Ernte (Hořká sklizeň, 1985) a holocaustové drama V temnotě (2011). Poslední dva uvedené filmy byly nominovány na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. V roce 2017 získala na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně cenu Stříbrný medvěd Alfreda Bauera za film Přes kosti mrtvých (2017). V roce 2023 získal její film Hranice (2023) zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

Napsala také nebo se podílela na scénářích filmů jiných režisérů a režírovala divadelní hry pro polskou televizi. V roce 2020 byla zvolena prezidentkou Evropské filmové akademie.

Holland se narodila v roce 1948 ve Varšavě. Je dcerou novinářů Ireny (rozené Rybczyńské) a Henryka Hollanda, který byl od roku 1935 významným komunistickým aktivistou a kapitánem sovětské armády.^[1] Matka byla římskokatolička a otec žid, ale ona sama nebyla vychována v žádné víře. Otec přišel během holokaustu o rodiče v ghettu^[2] a většinu svého dospělého života popíral své židovství. Byl zapálený komunistický novinář, jehož publikace namířené proti řadě prominentních profesorů vedly k jejich propuštění komunistickým režimem. Matka se jako členka polského odbojového hnutí zúčastnila varšavského povstání v roce 1944. Během holokaustu pomáhala Židům a od izraelského institutu Yad Vashem obdržela ocenění Spravedlivý mezi národy.^[2]

Agnieszka byla jako dítě často nemocná a trávila mnoho času psaním, kreslením a režírováním krátkých divadelních her s ostatními dětmi. Když jí bylo jedenáct let, rodiče se rozvedli a matka se brzy znovu provdala za židovského novináře Stanisława Brodského. Když jí bylo třináct, její otec byl zatčen na základě falešných obvinění a během vazby spáchal sebevraždu skokem z okna.^[3]

Navštěvovala gymnázium a lyceum Stefana Batoryho ve Varšavě. Po střední škole studovala v letech 1966–1971 režii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU), protože, jak řekla v jednom rozhovoru, považovala československé filmy 60. let za velmi zajímavé: „Viděla jsem první filmy Miloše Formana, Ivana Passera a Věry Chytilové. Připadaly mi velmi zajímavé, na rozdíl od toho, co se v té době točilo v Polsku.“^[4]

Již během studia se Holland výrazně angažovala ve studentském hnutí a prezentovala své politické názory a přesvědčení, které později vetknula do svých filmů. V Praze prožila také období Pražského jara a nastupující normalizace a za své politické aktivity byla šest týdnů vězněna v ruzyňské věznici. O těchto zkušenostech, vlivu pražské FAMU a českého prostředí na její další směřování vypovídá celovečerní dokument Návrat Agnieszky H. (2013, premiéra v české kinodistribuci v lednu 2014) v režii Krystyny Krauze a Jacka Petryckiho.^[5]

Po ukončení studia se vrátila do Polska a napsala svůj první scénář, který sice kvůli cenzuře nemohl být realizován, ale upoutal pozornost Andrzeje Wajdy, který se stal jejím mentorem. Svou filmovou kariéru zahájila jako asistentka režiséra Krzysztofa Zanussiho. V počátcích své kariéry nemohla kvůli cenzuře komunistických úřadů realizovat žádný film pod svým jménem. V sedmdesátých letech se kolem dramaturgické skupiny X Andrzeje Wajdy sdružovala skupina nadějných polských režisérů, pro jejichž tvorbu se vžilo označení Kino morálního neklidu.

První samostatný film Agnieszky Holland byl Provinční herci (Aktorzy Prowincjonalni, 1978), kronika složitých vztahů v zákulisí v divadle malého městečka, mnohými chápaná jako metafora tehdejší politické situace v Polsku. Film získal Mezinárodní cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes v roce 1980.^[6] V Polsku ještě natočila dva filmy, Horečka (Gorączka, 1980) a Osamělá žena (Kobieta samotna, 1981). Filmy Provinční herci nebo Osamělá žena bývají řazeny do polského Kina morálního neklidu.

V roce 1981, když propagovala film Osamělá žena ve Švédsku, byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav a po násilné změně poměrů byl kvůli své kritičnosti stažen z distribuce. Holland se do Polska již nevrátila a místo toho uprchla do Paříže.^[3][7] Bylo jí řečeno, že se nesmí do Polska vrátit, a více než osm měsíců neměla žádný kontakt se svou devítiletou dcerou ani manželem.^[3]

Vědomá si toho, že se nemůže do komunistického Polska vrátit, psala scénáře pro své polské kolegy filmaře: Wajdův Danton (1983), Láska v Německu (1983), Posedlí (1988) a Korczak (1990).

Rozvíjela také své vlastní projekty se západoevropskými produkčními společnostmi, režírovala film Bittere Ernte (1985), západoněmeckou produkci o židovské ženě na útěku během druhé světové války. V roce 1988 natočila americko-francouzský koprodukční film Jak zabít kněze (1988), věnovaný vraždě otce Jerzyho Popiełuszka spáchané v Polsku o čtyři roky dříve, do které byli zapojeni důstojníci bezpečnostní služby.^[8] V roce 1991 natočila dva filmy: televizní adaptaci hry Václava Havla Largo desolato^[9] a Oliviére, Oliviére (1992) podle vlastního scénáře, který se zaměřuje na záhadné zmizení jednoho ze dvou dětí provinčního páru.^[10]

Drama Bittere Ernte z roku 1985 se zaměřuje na vztah mezi uprchlou židovskou ženou a drsným polským farmářem, který ji během války ukrývá. Snímek byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Za nejlepší režisérčino dílo je považován film Evropa, Evropa (1990), natočený podle životopisného románu Byl jsem Hitlerjunge Salomon Solomona Perela, který utíká z Německa do Polska po Křišťálové noci roku 1938. V USA se film, na rozdíl od Německa, stal velmi úspěšným, byl oceněn Zlatým glóbem a získal Oscarovou nominaci za nejlepší adaptovaný scénář a v Británii obdržel cenu BAFTA.^[6]

O zhruba dvacet let později Holland natočila v německo-kanadsko-polské koprodukci film V temnotě (2011). Vypráví příběh polského dělníka Leopolda Sochy, který ukrýval skupinu židovských uprchlíků v kanalizaci ve Lvově v době, kdy byli Židé z města posíláni do vyhlazovacích táborů. Příběh se zaměřuje na vztahy mezi Poláky a Židy během holokaustu. Stal se nejoceňovanějším filmem na Polském filmovém festivalu, kde získal devět cen, včetně Zlatých lvů a ceny za nejlepší režii. Byl dalším režisérčiným filmem nominovaných na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.^[8]

Po natočení dvou těžkých dramat Evropa, Evropa a Oliviére, Oliviére se na ni obrátilo americké filmové studio Warner Bros s nabídkou režírovat film Tajemná zahrada (1993) dle známé knižní předlohy Tajná zahrada anglo-americká spisovatelky Frances Hodgson Burnett.^[11] Snímek pojednává o osiřelé dívce, která během života ve viktoriánském panství objeví zanedbanou zahradu a najde společnou řeč se svou postiženou sestřenicí. Byl to režisérčin první film natočený pro velké studio s ohledem na americké publikum a zásahy do filmu ji natolik zklamaly, že se rozhodla pro třídenní stávku ve střižně. „Hollywood má politiku klobásy,“ vysvětlila. „Pomalu stříhají, až nezůstane nic.“^[12] Pro Holland, která byla v té době známá svým obecně temným a pesimistickým režisérským pohledem, to byla obrovská změna stylu.^[11]

Film Úplné zatmění (1995) pojednává o toxickém homosexuálním vztahu mezi francouzskými básníky Arthurem Rimbaudem a Paulem Verlainem.^[13] Adaptace románu Henryho Jamese Washingtonovo náměstí (1997) se setkala s velkým ohlasem kritiky. Holland zde zdůraznila dramatický vztah mezi lékařem a jeho dcerou, kterou viní ze smrti své manželky během porodu.^[14] Dalším americkým filmem byl Třetí zázrak (1999) podle románu Richarda Vetereho, v němž se režisérka věnovala tématu zázraků v katolické církvi.

V roce 2007 režírovala spolu s dcerou Katarzynou Adamik a se sestrou Magdalenou Łazarkiewicz polský politický seriál Ekipa.^[6] S dcerou v roce 2009 dokončila koprodukční seriál Jánošík – Pravdivá historie (2009), jehož cílem bylo převyprávět osud slovenského zbojníka, považovaného za národního hrdinu na Slovensku i v Polsku.^[15]

V roce 2012 Agnieszka Holland přijala nabídku na natočení třídílného dramatu pro HBO Hořící keř (2012) o činu Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa a nastupující normalizaci. Minisérie vypráví skutečný příběh právničky Dagmar Burešové, obhájkyně rodiny Jana Palacha.^[12] Seriál se kromě Česka promítal také v Polsku a Německu a ve speciální projekci na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu v roce 2013.^[16] Holland za něj získala Českého lva v kategorii nejlepší režisér.^[17]

V roce 2014 byla zvolena předsedkyní správní rady Evropské filmové akademie a v roce 2021 byla zvolena její prezidentkou.^[18] V červnu 2014 převzala na Ministerstvu zahraničí ČR ocenění Gratias Agit.^[19] Na polské ambasádě v České republice pak obdržela vyznamenání „Bene merito“, v obou případech za posilování mezinárodní prestiže dané země v zahraničí.

V únoru 2017 získala Agnieszka Holland za film Přes kosti mrtvých (2017) Stříbrného medvěda Alfreda Bauera.^[20] Tato cena se uděluje filmům, které otevírají nové perspektivy ve filmovém umění. Dne 23. března 2017 převzala titul doctor honoris causa Akademie múzických umění v Praze. V Lichtenštejnském paláci obdržela diplom a zlatou medaili AMU.^[21]

V roce 2019 získala Zlatého lva na 44. filmovém festivalu v Gdyni za svůj historický film Pan Jones (2019), který se zabývá tématem velkého hladomoru na Ukrajině.^[22] V listopadu 2019 byly Agnieszka Holland a Anne Applebaum oceněny ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským Řádem princezny Olgy III. třídy za jejich úsilí o zachování památky na holodomor.

Další životopisný film Šarlatán (2020) režírovala v Česku. Vypráví příběh bylinkáře a léčitele Jana Mikoláška, který se v meziválečném období těšil velké popularitě a v roce 1957 byl ve zinscenovaném procesu odsouzen a komunistické úřady mu zabavily obrovský majetek. Snímek byl vybrán jako český příspěvek do soutěže o nejlepší mezinárodní celovečerní film na 93. ročníku udílení Oscarů a dostal se do únorového užšího výběru.^[23] Dne 6. března 2021 získala Holland za režii filmu Šarlatán Českého lva. Snímek byl zároveň oceněn jako nejlepší film roku 2020.^[24] Ve stejném roce byla Holland oceněna platinovou cenou FIPRESCI na Mezinárodním filmovém festivalu v Sofii.^[25]

V roce 2023 měl na 80. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách premiéru film Hranice, který zachycuje těžký osud migrantů uvízlých v krizi na hranicích mezi Běloruskem a Evropskou unií. Film získal Zvláštní cenu poroty,^[26] ale také vyvolal mnoho kontroverzí a setkal se s ostrou kritikou ze strany polských vládních představitelů, kteří režisérku vinili z toho, že v zahraničí vykreslila polské pohraniční stráže ve špatném světle.^[27][28] V říjnu 2023 vybrala Losangeleská asociace filmových kritiků Agnieszku Holland jako vítězku ceny asociace za celoživotní dílo s odůvodněním, že „s morální čistotou, hlubokým soucitem a osvěžujícím filmovým stylem odhaluje ve svých dílech škody, které represivní režimy a sociopolitické konflikty způsobují lidem v jejich každodenním životě“.^[29] Dne 12. října 2023 jí byl udělen čestný doktorát Národní filmové školy v Lodži.^[30]

V červenci 2024 byla vybrána jako členka poroty na 81. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.^[31] Dne 28. října 2024 obdržela od prezidenta Petra Pavla Medaili za zásluhy I. stupně o stát v oblasti kultury.^[32]

Dalším režisérčiným projektem je biografický film o Franzi Kafkovi s názvem Franz (2025), natočený v česko-německo-polsko-francouzské koprodukci.^[33]

Agnieszka Holland přeložila z češtiny do polštiny román Nesnesitelná lehkost bytí. K tomuto úkolu se nabídla poté, co se v roce 1982 setkala s autorem Milanem Kunderou a přečetla si rukopis, oba v té době žili v Paříži. Holland shledala události v knize podobné nejen svým osobním zkušenostem s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale také stávkám v Polsku v roce 1980, a proto chtěla knihu představit polskému publiku. Překlad původně vydalo londýnské nakladatelství Aneks a od té doby byl mnohokrát dotiskován.^[34]

Na FAMU potkala Holland svého budoucího manžela a kolegu, slovenského režiséra Laca Adamíka. Později se rozvedli. Jejich dcera Kasia Adamik (*1972) je také režisérkou.^[35]

• 2021 Medaile prezidenta Slovenské republiky
• 2021 Řád znovuzrozeného Polska důstojník
• 2021 Řád znovuzrozeného Polska velkodůstojník
• 2024 Medaile Za zásluhy I. stupně

• 1977: Nedělňátka
• 1977: Něco za něco
• 1977: Konkurs na život
• 1978: Provinční herci (Aktorzy prowincjonalni)
• 1980: Horečka (Gorączka)
• 1981: Osamělá žena (Kobieta samotna)
• 1985: Bittere Ernte (Hořká sklizeň)
• 1988: Jak zabít kněze (Le complot)
• 1990: Evropa, Evropa (Europa, Europa)
• 1992: Oliviére, Oliviére (Olivier, Olivier)
• 1993: Tajemná zahrada (The Secret Garden)

  

  

• 1995: Úplné zatmění (Total Eclipse)
• 1997: Washingtonovo náměstí (Washington Square)
• 1999: Třetí zázrak (The Third Miracle)
• 2001: Rána do srdce
• 2002: Julie Walking Home (Julie na cestě domů)
• 2006: Ve stínu Beethovena (Copying Beethoven)
• 2006: Holka jako já – příběh Gwen Araujo
• 2009: Jánošík – pravdivá historie
• 2011: V temnotě (W ciemności)
• 2012: Hořící keř
• 2014: Rosemary's Baby
• 2017: Přes kosti mrtvých
• 2019: Pan Jones (Mr. Jones)
• 2020: Šarlatán
• 2023: Hranice (Zielona granica, The Green Border)
• 2025: Franz

• 1977 Nedělňátka
• 1977 Konkurs na život
• 1978 Bez umrtvení
• 1978 Provinční herci
• 1981 Osamělá žena
• 1981 Mężczyzna niepotrzebny!
• 1983 Láska v Německu
• 1987 Anna
• 1990 Korczak
• 1992 Oliviére, Oliviére
• 2002 Julie na cestě domů
• 2018 Přes kosti mrtvých
• 2023 Hranice
• 2025 Franz

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Agnieszka Holland na slovenské Wikipedii, Agnieszka Holland na anglické Wikipedii a Agnieszka Holland na polské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Agnieszka Holland na Wikimedia Commons
• Agnieszka Holland v Česko-Slovenské filmové databázi
• Dokument o Agnieszce Holland Návrat Agnieszky H. na ČSFD