Republika srbská (1992–1995)

Srbská republika Bosna a Hercegovina (1992)
Српска Република Босна и
Херцеговина
Srpska Republika Bosna i
Hercegovina
Република Српска
Republika Srpska
← SAO Bosanska Krajina
← SAO Hercegovina
← SAO Severovýchodní Bosna
← SAO Romanija
← SAO Severní Bosna 		1992–1995 Republika srbská →
Federace Bosny a Hercegoviny →
Vlajka státu
vlajka 		Státní znak
znak
Hymna Bože Pravde
Geografie
Mapa
Přibližné území pod kontrolou Republiky srbské v době Vance-Owenova plánu v květnu 1993
Obyvatelstvo
Státní útvar
Parlamentní republika
Státní útvary a území
Předcházející
SAO Bosanska Krajina SAO Bosanska Krajina
SAO Hercegovina SAO Hercegovina
SAO Severovýchodní Bosna SAO Severovýchodní Bosna
SAO Romanija SAO Romanija
SAO Severní Bosna SAO Severní Bosna
Následující
Republika srbská Republika srbská
Federace Bosny a Hercegoviny Federace Bosny a Hercegoviny

Republika srbská (RS; cyrilicí: Република Српска, lit.  'Srbská republika',) byl samozvaný stát v jihovýchodní Evropě pod kontrolou armády Republiky srbské během bosenské války. Prohlašovala, že je suverénním státem, ačkoli tento nárok byl bosenskou vládou (jejíž území bylo uznáno jako nominální součást) v Ženevské dohodě, OSN a SR Jugoslávií uznán pouze částečně. Prvních šest měsíců své existence byla známá jako Srbská republika Bosna a Hercegovina (srbsky: Српска Република Босна и Херцеговина / Srbská Republika Bosna i Hercegovina).

Po roce 1995 byla Republika srbská uznána jako jeden ze dvou politických subjektů tvořících Bosnu a Hercegovinu. Hranice RS po roce 1995 jsou s několika vyjednanými úpravami založeny na frontových liniích a situaci na zemi v době Daytonské dohody. Entita jako taková je především výsledkem bosenské války bez jakéhokoli přímého historického precedentu. Její území zahrnuje řadu četných historických geografických regionů Bosny a Hercegoviny, ale (vzhledem k výše uvedené povaze hraniční linie mezi entitami) jich v úplnosti obsahuje jen velmi málo. Podobně na území Republiky srbské v minulosti existovaly různé politické jednotky, ale jen velmi málo jich existovalo pouze v rámci regionu.

Historie

Související informace naleznete také v článku Dějiny Bosny a Hercegoviny.

Vznik

Srbské autonomní oblasti v Bosně a Hercegovině v letech 1991 a 1992.

Zástupci hlavních politických a národních organizací a institucí srbského národa v Bosně a Hercegovině se 13. října 1990 setkali v Banja Luce a vytvořili „Srbskou národní radu Bosny a Hercegoviny“ jako koordinační a reprezentativní politický orgán.[1] Vládní koalice Bosny a Hercegoviny se rozpadla poté, co parlament Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny v Sarajevu 15. října 1991 přijal „memorandum o svrchovanosti“, proti němuž vystoupili bosenskosrbští poslanci.[2] Po odchodu srbských poslanců bylo memorandum přijato. Prohlásilo republiku za svrchovaný a nezávislý stát a odmítlo „jakákoli ústavní řešení pro budoucí jugoslávskou komunitu, která by nezahrnovala jak Chorvatsko, tak Srbsko“.[3] V reakci na to vytvořila 24. října 1991 Srbská demokratická strana (SDS) Shromáždění srbského lidu v Bosně a Hercegovině jako reprezentativní orgán Srbů v Bosně a Hercegovině a prohlásila, že srbský národ si přeje zůstat v Jugoslávii.[4] Bosenskosrbská strana tvrdila, že to byl nezbytný krok, jelikož ústava Bosny a Hercegoviny tehdy stanovovala, že žádné zásadní změny nelze provést bez jednomyslného souhlasu všech tří stran. Strana demokratické akce (SDA), vedená Alijou Izetbegovićem, byla rozhodnuta usilovat o nezávislost a měla podporu Evropy a USA.[5] SDS dala jasně najevo, že pokud bude nezávislost vyhlášena, Srbové se odtrhnou, protože je to jejich právo na sebeurčení.[5]

Na podzim roku 1991 SDS zorganizovala vytvoření „srbských autonomních oblastí“ (SAO) v Bosně, kde Srbové tvořili většinu, sestávajících z SAO Východní a Staré Hercegoviny, SAO Bosenské Krajiny, SAO Romanije a SAO Severovýchodní Bosny. Tyto oblasti zahrnovaly téměř třetinu obcí Bosny a asi 45 % jejího srbského obyvatelstva.[6] Podobné kroky podnikli i bosenští Chorvati.[7] Bosenskosrbské referendum, v němž se občanů ptali, zda chtějí zůstat v Jugoslávii, se konalo 9. a 10. listopadu 1991 a dopadlo ve prospěch setrvání v Jugoslávii.[6] Parlamentní vláda Bosny a Hercegoviny (s jasnou bosňácko-chorvatskou většinou) prohlásila tento plebiscit za nelegální, ale bosenskosrbské shromáždění jeho výsledky uznalo. 21. listopadu 1991 Shromáždění prohlásilo, že všechny obce, místní společenství a osídlená místa, v nichž více než 50 % lidí srbské národnosti hlasovalo pro setrvání ve společném jugoslávském státě, budou územím federálního jugoslávského státu.[8]

9. ledna 1992 přijalo bosensko-srbské shromáždění deklaraci o vyhlášení Republiky srbského lidu Bosny a Hercegoviny.[9] 28. února 1992 byla přijata ústava Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (srbsky: Srpska Republika Bosna i Hercegovina / Српска Република Босна и Херцеговина), která prohlásila, že státní území zahrnuje srbské autonomní oblasti, obce a další srbské etnické entity v Bosně a Hercegovině (včetně oblastí popsaných jako „místa, kde Srbové zůstali v menšině v důsledku genocidy spáchané na nich během druhé světové války“) a že má být součástí federálního jugoslávského státu.[10]

Ve dnech 29. února až 2. března 1992 proběhlo v Bosně a Hercegovině referendum o nezávislosti, které bylo bojkotováno bosenskými Srby a v němž 99,7 % hlasovalo pro nezávislost.[11] 6. dubna 1992 Evropská unie formálně uznala nezávislost Bosny a Hercegoviny. Srbská republika Bosny a Hercegoviny vyhlásila svou nezávislost 7. dubna 1992.[9] 12. srpna 1992 byl z názvu vypuštěn odkaz na Bosnu a Hercegovinu a stala se jednoduše Republikou srbskou.[12]

Během rozpadu Jugoslávie prohlásil prezident Republiky srbské Radovan Karadžić, že nechce, aby Republika srbská byla ve federaci po boku Srbska v rámci Jugoslávie, ale aby byla přímo začleněna do Srbska.[13]

Válka v Bosně

Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Bosně a Hercegovině.
Frontové linie v Bosně a Hercegovině před Daytonskou smlouvou

12. května 1992 na zasedání bosenskosrbského shromáždění Radovan Karadžić oznámil šest „strategických cílů“ srbského národa v Bosně a Hercegovině:[14]

  1. Vytvořit státní hranice oddělující srbský národ od ostatních dvou etnických společenství.
  2. Zřídit koridor mezi Semberií a Krajinou.
  3. Zřídit koridor v údolí řeky Driny, tedy odstranit Drinu jako hranici oddělující srbské státy.
  4. Vytvořit hranici na řekách Una a Neretva.
  5. Rozdělit město Sarajevo na srbskou a bosňáckou část a zřídit účinné státní orgány v obou částech.
  6. Zajistit přístup pro Republiku srbskou k moři.

Na stejném zasedání bosenskosrbské shromáždění odhlasovalo vytvoření Armády Republiky srbské (VRS; Vojska Republike Srpske) a jmenovalo Ratka Mladiće, velitele Druhého vojenského okruhu jugoslávské federální armády, velitelem hlavního štábu VRS. Koncem května 1992, po stažení jugoslávských sil z Bosny a Hercegoviny, byl Druhý vojenský okruh fakticky transformován na Hlavní štáb VRS. Nová armáda se okamžitě pustila do naplňování šesti „strategických cílů“ srbského národa v Bosně a Hercegovině vojenskými prostředky (jejichž cíle byly znovu potvrzeny operační směrnicí vydanou generálem Mladićem dne 19. listopadu 1992).[14]

VRS rozšířila a bránila hranice[15] Republiky srbské během války v Bosně. Do roku 1993 Republika srbská kontrolovala přibližně 70 % území Bosny a Hercegoviny, přičemž konečná dohoda (Daytonská dohoda) v roce 1995 přiznala Republice srbské kontrolu nad 49 % území.[16]

V letech 1993 a 1994 se orgány Republiky srbské pokusily vytvořit Sjednocenou srbskou republiku.

Válečné zločiny

Od začátku války byla Vojska Republiky srbské (VRS) a politické vedení Republiky srbské obviňováni z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, etnických čistek nesrbského obyvatelstva, zakládání a provozování detenčních táborů (různě označovaných také jako koncentrační tábory a zajatecké tábory) a ničení kulturního a historického dědictví Bosny a Hercegoviny. Nejzávažnějšími z těchto zločinů byla genocida ve Srebrenici v roce 1995, kde bylo systematicky popraveno téměř 8 000 bosňáckých mužů a chlapců VRS, a dlouhé vojenské obléhání Sarajeva, které si vyžádalo skoro 12 000 civilních obětí.

Vysoce utajovaná zpráva CIA, která unikla do tisku, tvrdila, že bosenské srbské síly byly první, kdo spáchal zvěrstva, nesly odpovědnost za 90 procent válečných zločinů a byly jedinou stranou, která systematicky usilovala o „eliminaci všech stop jiných etnických skupin ze svého území“.[17][18][19] Etnické čistky dramaticky změnily demografický obraz Republiky srbské a Bosny a Hercegoviny.

Mnozí představitelé Republiky srbské byli rovněž obžalováni za zřizování a provoz detenčních táborů, zejména Omarska, Manjača, Keraterm, Uzamnica a Trnopolje, kde byly drženy tisíce vězňů. Duško Tadić, bývalý vůdce SDS v Kozarci a někdejší člen polovojenských jednotek podporujících útok na okres Prijedor, byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) uznán vinným ze zločinů proti lidskosti, závažného porušení Ženevských úmluv a porušení válečných zvyklostí v táborech Omarska, Trnopolje a Keraterm.[20] V oblasti Omarska bylo potvrzeno přibližně 500 úmrtí spojených s těmito detenčními zařízeními.

Podle zjištění Státní komise pro dokumentaci válečných zločinů na území Bosny a Hercegoviny bylo 68,67 % neboli 789 mešit buď zničeno, nebo poškozeno během války v Bosně armádou VRS a dalšími neidentifikovanými osobami z Republiky srbské.[21] Většina zničených mešit byla klasifikována jako bosenskohercegovinské národní památky; některé, převážně z 15.–17. století, byly vedeny v seznamu světového dědictví UNESCO. Mnoho katolických kostelů na stejném území bylo také zničeno nebo poškozeno, zejména v roce 1995.

Vedle sakrálních památek bylo silně poškozeno nebo zničeno i mnoho světských památek silami VRS, například Národní knihovna v Sarajevu. Ta byla zapálena palbou z pozic VRS kolem Sarajeva během obléhání v roce 1992.

Ačkoli osoby odpovědné za ničení národního dědictví nebyly dosud nalezeny či obžalovány, mezinárodní lidskoprávní agentury opakovaně uváděly, že „bosenskosrbské úřady vydávaly rozkazy nebo organizovaly či tolerovaly snahy o zničení bosňáckých a chorvatských kulturních a náboženských institucí“.[22] V jiných případech, jako v případu mešity Ferhadija (Islámské společenství v Bosně a Hercegovině v. Republika srbská), bylo zjištěno, že „úřady v Banja Luce se aktivně podílely na diskriminaci muslimů na základě jejich náboženského a etnického původu, nebo ji alespoň pasivně tolerovaly“ a že „[...] srbská vláda [Republika srbská] nesplnila svou povinnost podle Dohody o lidských právech respektovat a zajišťovat právo na svobodu náboženství bez diskriminace.“[23] Místní soudce rozhodl, že úřady bosenskosrbského města Banja Luka musí zaplatit 42 milionů dolarů své islámské komunitě za 16 místních mešit zničených během války v Bosně v letech 1992–1995.[24]

Žaloba prokázala, že ve Srebrenici byla spáchána genocida a že generál Radislav Krstić, mimo jiné, za to nesl osobní odpovědnost.
Olga Kavran, náměstek koordinátora, Informační program ICTY[25]
{{|Radovan Karadžić (vlevo), bývalý prezident Republiky srbské, a Ratko Mladić (vpravo), bývalý náčelník štábu armády Republiky srbské, byli v letech 2016 a 2017 odsouzeni za genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.}}

V roce 1993 vytvořila Rada bezpečnosti OSN Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu za účelem postavit před spravedlnost osoby údajně odpovědné za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Dne 24. července 1995 obvinil Haagský tribunál Radovana Karadžiće[26] a Ratka Mladiće[14] z genocidy a zločinů proti lidskosti; 14. listopadu 1995 byli oba znovu obviněni z činů souvisejících se srebrenickým masakrem. 2. srpna 2001 shledal Haagský tribunál generálmajora Radislava Krstiće, velitele Drinského sboru VRS v době masakru ve Srebrenici, vinným z genocidy.[26] Mnozí další političtí vůdci Republiky srbské a důstojníci VRS byli obžalováni, souzeni a odsouzeni Haagským tribunálem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané během války v Bosně v letech 1992–1995.

V roce 2006 byl zveřejněn seznam téměř 28 000 osob, které se podle úřadů Republiky srbské podílely pouze na srebrenickém masakru; 892 z těchto údajných pachatelů dosud zastávalo funkce v místní správě Republiky srbské.[27] Zatýkání a soudní procesy se všemi podezřelými z válečných zločinů pokračují a jejich procesy mají probíhat u nově zřízeného bosenskohercegovinského tribunálu pro válečné zločiny. Procesy všech podezřelých válečných zločinců se očekávají na roky dopředu.

Dva dny poté, co mezinárodní soudci v Haagu rozhodli, že bosenskosrbské síly spáchaly genocidu při zabití téměř 8 000 bosenských Muslimů ve Srebrenici v roce 1995, vydala vláda Republiky srbské prohlášení, v němž "vyjádřila nejhlubší lítost nad zločiny spáchanými proti nesrbům a odsoudila všechny osoby, které se těchto zločinů během občanské války v Bosně dopustily".[28]

Kontroverze

Území kontrolovaná Armádou Republiky srbské a Armádou Srbské Krajiny

Mezi květnem 1992 a lednem 1993 bosňácké jednotky pod vedením Nasera Oriće napadly a zničily desítky srbských vesnic v oblastech kolem Srebrenice. Důkazy ukazují, že Srbové byli mučeni a zohavováni a další byli upáleni zaživa, když jejich domy byly zapáleny.[29]

Zatímco je doloženo, že Srbové utrpěli řadu obětí, jejich přesný charakter a počet je předmětem kontroverze. Ultrananacionalistická Srbská radikální strana využila tyto oběti pro politické účely a jako prostředek k umenšení zločinu spáchaného v červenci 1995 na Bosňácích.[30]

V roce 2005 Úřad prokurátora ICTY (OTP) poznamenal, že počet srbských úmrtí v regionu mezi květnem 1992 a březnem 1995, uváděný srbskými úřady, vzrostl z 1 400 na 3 500, což OTP označil za číslo, které „neodráží realitu“, zejména kvůli označování všech obětí jako „civilistů“.[31]

Studie ukazují vysoký počet vojenských obětí ve srovnání s civilními. Sarajevské Centrum pro výzkum a dokumentaci, nestranická instituce, zjistilo, že srbské ztráty v obci Bratunac činily 119 civilistů a 424 vojáků.[32]

Některé srbské zdroje tvrdí, že oběti a ztráty v období před vytvořením bezpečné oblasti vedly k srbským požadavkům na odvetu proti Bosňákům se sídlem ve Srebrenici. Tyto nájezdy ARBiH jsou prezentovány jako klíčový motivační faktor pro genocidu v červenci 1995.[33][34]

Armáda

Související informace naleznete také v článku Vojska Republiky srbské.

Vojska Republiky srbské (VRS) byla založena 12. května 1992 z pozůstatků Jugoslávské lidové armády (JNA) bývalé Jugoslávie, od které se Bosna a Hercegovina odtrhla začátkem roku 1992. Když vypukla Bosenská válka, JNA formálně propustila 80 000 bosenskosrbských vojáků. Tito vojáci, kteří si mohli ponechat těžké zbraně, tvořili páteř nově vzniklé Armády Republiky srbské.[35]

Byli zde také dobrovolníci z pravoslavných křesťanských zemí. Podle ICTY dobrovolníků z Ruska, Řecka a Rumunska, kteří bojovali za Armádu Republiky srbské (VRS), bylo mezi minimálně 500 a více než 1 500. Odhady se liší v závislosti na zdrojích: některé hovoří o 529 až 614, jiné tvrdí, že počet dobrovolníků z pravoslavných zemí přesahoval 1 000.[36]

Nejvyšším velitelem VRS byl generál Ratko Mladić. VRS byla organizována do šesti geograficky vymezených sborů.[37]

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Dinár Republiky srbské.

Během prvních dvou let války vydávala Republika srbská svou vlastní měnu – Dinár Republiky srbské.[38] Tato měna byla navázána na Jugoslávský dinár.[39] Srbské, chorvatské i bosňácké orgány vydávaly své vlastní dináry na územích, která ovládaly, a tiskly velké přebytky peněz k financování svých operací, což vedlo k vysoké inflaci.[40] Elektronický platební systém Republiky srbské byl integrován se systémem Jugoslávie a Národní banka Republiky srbské se sama považovala za pobočku Centrální jugoslávské banky v Bělehradě. Inflace, která zasáhla Jugoslávii, se tak přenesla i do Republiky srbské, způsobila hyperinflaci a konečný kolaps měny v roce 1994.[39] Národní banka Jugoslávie (CBCG) také odřízla Republiku srbskou, čímž jí zabránila směňovat tamní měnu a odmítla zasílat další kvůli nedostatku devizových aktiv.[41] Poté Republika srbská již nevytvořila vlastní měnu a nadále používala jugoslávskou. V roce 1999 přijala konvertibilní marku.[40]

Nezaměstnanost byla závažným problémem, který válka ještě prohloubila. Téměř třetina pracovní síly pracovala v průmyslu, těžbě a energetice a předválečná míra nezemědělské nezaměstnanosti činila 27 %. V roce 1996 odhadla UNESCO, že míra nezaměstnanosti v Republice srbské činila 90 %.[42] Po podpisu daytonských dohod byl hospodářský rozvoj v Republice srbské pomalejší než ve Federaci, protože obdržela pouze 2–3 % západní pomoci Bosně. Hospodářský růst byl nulový. Inflace činila 30 %. Nezemědělská nezaměstnanost byla na úrovni 60 %, průměrná mzda činila 60 německých marek a důchod 33 DM. Vládní výdaje byly také výrazně vyšší než ve Federaci.[43][44]

Vzdělání

V letech 1992–1993 došlo k úpravám osnov v Republice srbské tak, aby se více přiblížily Srbsku. Úpravy byly provedeny v předmětech dějepis, společenské vědy a zeměpis, přičemž náboženství se stalo povinným.[45] V roce 1996 tvořilo školství 6,1 % rozpočtu Republiky srbské.[46] Existovalo 90 středních škol a 54 odborných škol. Zákon o univerzitách z 23. července 1993 určil právní rámec pro vznik vysokoškolského vzdělávání v Republice srbské, který řídil dvě univerzity: Univerzitu Banja Luka a Univerzitu Východní Sarajevo. UNESCO odhadlo, že v roce 1996 bylo více než 10 000 vysokoškolských studentů.[47]

Následky

Hranice Republiky srbské po Daytonské dohodě.
Hranice Republiky srbské po vytvoření distrikta Brčko.

V listopadu 1995 byla podepsána Daytonská dohoda prezidenty Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska, která ukončila bosenskou válku. Federace Bosny a Hercegoviny (FBiH) byla definována jako jedna ze dvou entit Bosny a Hercegoviny a tvořila 51 % území. Republika srbská (RS) tvořila zbývajících 49 % s Banja Lukou jako svým hlavním městem.[48]

Uprchlíci

V důsledku Operace Bouře uprchlo z Chorvatska téměř 200 000 Srbů a velká část z nich našla útočiště v Bosně, zejména v Republice srbské.

Po podpisu Daytonské dohody více než 60 000 Srbů opustilo Sarajevo a další části Federace Bosny a Hercegoviny, ať už dobrovolně nebo nuceně, zejména poté, co byla územní ustanovení vynucena v souladu s dohodou.[49]

Reformy

Po válce přijaly orgány Republiky srbské řadu zákonů pod záštitou mezinárodního společenství jednajícího prostřednictvím Úřadu vysokého představitele (OHR). Mnohé zákony se zabývaly otázkami a důsledky války a sloužily k nápravě některých problémů, například zrušení nevýhodných smluv, které nutily Nesrbům „dobrovolně“ převádět svůj majetek na Republiku srbskou, včetně nemovitostí a podniků zabavených během války.

Byly provedeny také četné ústavní změny, aby se změnil sociální charakter Republiky srbské z monoetnické na multietnickou entitu, a tím se zahrnuli Bosňáci a Chorvati jako konstitutivní národy Republiky srbské. Některá jména měst, která byla během války změněna úřady Republiky srbské, byla navrácena zpět. Většina těchto změn byla provedena s cílem zvrátit účinky etnické čistky a umožnit návrat uprchlíků, ale také jako reakce na četné zprávy o porušování lidských práv, k nimž docházelo na území entity.[50]

Většina změn však měla jen malý účinek na návrat více než milionu uprchlíků. Zastrašování navrátilců bylo poměrně časté a občas přerůstalo v násilné nepokoje, jako v případě nepokojů u Ferhadije v Banja Luce v roce 2001.[51][52][53][54]

Následkem toho se názory na Republiku srbskou různí mezi jednotlivými etnickými skupinami v Bosně a Hercegovině. Pro Srby je Republika srbská zárukou jejich přežití a existence jako národa na těchto územích. Na druhé straně pro některé etnické Bosňáky, kteří byli etnicky vyčištěni z Republiky srbské, je vznik, existence, název a insignie této entity stále předmětem kontroverze.

Zpráva o Srebrenici

Související informace naleznete také v článku Srebrenický masakr.

V září 2002 vydal Úřad Republiky srbské pro vztahy s ICTY „Zprávu o případu Srebrenica“. Dokument, jehož autorem byl Darko Trifunović, byl podpořen mnoha předními bosenskosrbskými politiky. Došel k závěru, že 1 800 bosenských muslimských vojáků zemřelo během bojů a dalších 100 zemřelo v důsledku vyčerpání. „Počet muslimských vojáků zabitých bosenskými Srby z osobní msty nebo z neznalosti mezinárodního práva je pravděpodobně kolem 100… Je důležité odhalit jména pachatelů, aby bylo možné přesně a jednoznačně zjistit, zda se jednalo o izolované případy.“[55] Mezinárodní krizová skupina a Organizace spojených národů odsoudily manipulaci se svými prohlášeními v této zprávě.[56]

V roce 2004 přiměla mezinárodní komunita prostřednictvím vysokého představitele Paddyho Ashdowna vládu Republiky srbské, aby zřídila komisi k vyšetření událostí. Komise zveřejnila v říjnu 2004 zprávu s 8 731 potvrzenými jmény pohřešovaných a mrtvých osob ze Srebrenice: 7 793 mezi 10. a 19. červencem 1995 a dalších 938 lidí poté.[57][58]

Závěry komise zůstávají obecně zpochybňovány srbskými nacionalisty, kteří tvrdí, že byla silně ovlivněna vysokým představitelem, vzhledem k tomu, že dřívější zpráva vlády RS, která Srby osvobozovala, byla odmítnuta. Přesto Dragan Čavić, prezident Republiky srbské, v televizním projevu uznal, že srbské síly zabily několik tisíc civilistů v rozporu s mezinárodním právem, a prohlásil, že Srebrenica byla temnou kapitolou srbských dějin.[59]

10. listopadu 2004 vydala vláda Republiky srbské oficiální omluvu. Prohlášení přišlo po vládním přezkoumání zprávy komise o Srebrenici. „Zpráva jasně ukazuje, že v oblasti Srebrenice v červenci 1995 byly spáchány obrovské zločiny. Vláda bosenských Srbů sdílí bolest rodin obětí Srebrenice, je upřímně zarmoucena a omlouvá se za tuto tragédii,“ uvedla vláda bosenských Srbů.[60]

V dubnu 2010 byla rezoluce odsuzující zločiny spáchané ve Srebrenici odmítnuta zástupci stran z Republiky srbské.[61]

V dubnu 2010 zahájil Milorad Dodik, premiér Republiky srbské, revizi zprávy z roku 2004 s tvrzením, že počty obětí byly přehnané a že zpráva byla zmanipulována bývalým mírovým vyslancem.[62] Úřad vysokého představitele reagoval prohlášením: „Vláda Republiky srbské by měla své závěry přehodnotit a sladit se s fakty a právními požadavky a podle toho jednat, místo aby působila emocionální utrpení přeživším, překrucovala historii a poškozovala veřejný obraz země.“[63]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Republika Srpska (1992–1995) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Daily Report: East Europe. [s.l.]: Foreign Broadcast Information Service, 1990. S. 58–59. 
  2. ↑ EGBERT, Jahn. Nationalism in Late and Post-Communist Europe: The Failed Nationalism of the Multinational and Partial National States, Volume 1. [s.l.]: Nomos Verlag, 2008. ISBN 9783832939687. S. 293. 
  3. ↑ Trbovich 2008, s. 220-221.
  4. ↑ Trbovich 2008, s. 224.
  5. ↑ a b Burg a Shoup 1999, s. 103.
  6. ↑ a b Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990-1995, Volume 1. [s.l.]: Central Intelligence Agency, 2002. Dostupné online. ISBN 9780160664724. S. 123. 
  7. ↑ Burg a Shoup 1999, s. 74.
  8. ↑ Radical Ethnic Movements in Contemporary Europe. Redakce Troebst Stefan. [s.l.]: Berghahn Books, 2004. Dostupné online. ISBN 9781571816955. S. 123. 
  9. ↑ a b Trbovich 2008, s. 228.
  10. ↑ International Law Reports, Volume 108. Redakce Lauterpacht E.. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 9780521580700. S. 108. 
  11. ↑ PICKERING, Paula M. Peacebuilding in the Balkans: The View from the Ground Floor. [s.l.]: Cornell University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 9780801463464. S. 26. 
  12. ↑ DAHLHOFF, Guenther. International Court of Justice, Digest of Judgments and Advisory Opinions, Canon and Case Law 1946 - 2012 (2 Vols.). [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers, 2012. Dostupné online. ISBN 9789004230637. S. 938. 
  13. ↑ Daily report: East Europe, Issues 191–210. Front Cover United States. Foreign Broadcast Information Service. Pp. 38. (A recorded conversation between Branko Kostic and Srpska's President Radovan Karadzic, Kostic asks whether Karadzic wants Srpska to be an autonomous federal unit in federation with Serbia, Karadzic responds by saying that he wants complete unification of Srpska with Serbia as a unitary state similar to France.)
  14. ↑ a b c Prosecutor v. Ratko Mladic – Amended Indictment [online]. United Nations International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 2 August 2001. Dostupné online. 
  15. ↑ Breakup of Yugoslavia and Yugoslav Wars. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ NOTE ON THE MAIN ELEMENTS OF THE DAYTON AGREEMENT FOR BOSNIA AND HERZEGOVINA [online]. 28 September 2005. Dostupné online. 
  17. ↑ KRESSEL, Neil Jeffrey. Mass Hate: Global Rise to Genocide and Terror. [s.l.]: Westview Press, 2002. ISBN 0-8133-3951-0. S. 15. 
  18. ↑ COHEN, Roger. C.I.A. Report on Bosnia Blames Serbs for 90% of the War Crimes. The New York Times. 9 March 1995. Dostupné online. 
  19. ↑ THOMAS CUSHMAN, Thomas Cushman. This Time We Knew: Western Responses to Genocide in Bosnia. [s.l.]: New York University Press, 1996. ISBN 0-8147-1535-4. S. 94. 
  20. ↑ Prosecutor v. Duško Tadić – Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 14 July 1997. Dostupné online. 
  21. ↑ RIEDLMAYER, András J. From the Ashes: The Past and Future of Bosnia's Cultural Heritage [online]. Harvard University. Dostupné online. 
  22. ↑ War Crimes in Bosnia-Hercegovina: U.N. Cease-Fire Won't Help Banja Luka. Human Rights Watch. June 1994. Dostupné online. 
  23. ↑ DAKIN, Brett. The Islamic Community in Bosnia and Herzegovina v. The Republika Srpska: Human Rights in a Multi-Ethnic Bosnia. Harvard Human Rights Journal. 2002. Dostupné online. 
  24. ↑ Serbs ordered to pay for mosques. BBC News. 20 February 2009. Dostupné online. 
  25. ↑ Bridging the Gap in Srebrenica, Bosnia and Herzegovina [online]. ICTY [cit. 2010-04-20]. Dostupné online. 
  26. ↑ a b Prosecutor v. Radovan Karadžić – Third Amended Indictment [online]. United Nations International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 27 February 2009. Dostupné online. 
  27. ↑ Srebrenica Suspects Revealed. Institute for War & Peace Reporting. 25 August 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2014. 
  28. ↑ WOOD, Nicholas. Serbs Apologize To War Victims. The New York Times. 1 March 2007. Dostupné online. 
  29. ↑ MOJZES, Paul. Balkan Genocides: Holocaust and Ethnic Cleansing in the Twentieth Century. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2011. Dostupné online. ISBN 978-1-44220-665-6. S. 179. 
  30. ↑ Oric's Two Years [online]. Human Rights Watch, 11 July 2006. Dostupné online. 
  31. ↑ ICTY Weekly Press Briefing, July 2005 [online]. United Nations, 5 March 2007 [cit. 2011-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2009. 
  32. ↑ The Myth of Bratunac: A Blatant Numbers Game [online]. Research and Documentation Centre. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2009. 
  33. ↑ NIKSIC, Sabina. Bosnian court acquits ex-Srebrenica commander of war crimes. apnews.com. Associated Press, 9 October 2017. Dostupné online. 
  34. ↑ Serbs accuse world of ignoring their suffering, AKI, 13 July 2006
  35. ↑ John Kifner. Yugoslav Army Reported Fighting In Bosnia to Help Serbian Forces [online]. 27 January 1994 [cit. 2013-03-04]. Dostupné online. 
  36. ↑ HALIMOVIĆ, Dženana. Ruski i grčki dobrovoljci u ratu u BiH. Radio Slobodna Evropa. 12 April 2017. Dostupné online. 
  37. ↑ Balkan Battlegrounds: A Military History of the Yugoslav Conflict, 1990-1995, Volume 2. [s.l.]: Central Intelligence Agency, 2002. Dostupné online. ISBN 9780160664724. S. 266–268. 
  38. ↑ Routledge Handbook of Major Events in Economic History. Redakce Parker Randall E.. [s.l.]: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 9781135080808. S. 374. 
  39. ↑ a b WILSON, Paul. Hostile Money: Currencies in Conflict. [s.l.]: The History Press, 2019. Dostupné online. ISBN 9780750991780. 
  40. ↑ a b America's Role in Nation-Building: From Germany to Iraq. Redakce Dobbins James. [s.l.]: Rand Corporation, 2003. Dostupné online. ISBN 9780833034861. S. 104. 
  41. ↑ Macroeconomic Policy in Fragile States. Redakce Chami Ralph. [s.l.]: Oxford University Press, 2021. Dostupné online. ISBN 9780198853091. S. 357–358. 
  42. ↑ Churchill et al. 1997, s. 1.
  43. ↑ Bosnia and Herzegovina: From Recovery to Sustainable Growth. [s.l.]: World Bank, 1997. Dostupné online. ISBN 9780821339220. S. 8, 13–16. 
  44. ↑ The Balkans: A Post-Communist History. Redakce Bideleux Robert. [s.l.]: Routledge, 2007. Dostupné online. ISBN 9781134583287. S. 393–394. 
  45. ↑ Churchill et al. 1997, s. 4.
  46. ↑ Churchill et al. 1997, s. 3.
  47. ↑ Churchill et al. 1997, s. 6.
  48. ↑ LUKAC, Dusko. Key Success Factors for Foreign Direct Investment (FDI): The Case of FDI in Western Balkan. [s.l.]: Diplomica Verlag, 2008. Dostupné online. ISBN 9783836661690. S. 34. 
  49. ↑ BOLLENS, Scott A. Cities, Nationalism and Democratization. [s.l.]: Routledge, 2007. Dostupné online. ISBN 9781134111831. S. 97. 
  50. ↑ Violence against minorities in Republika Srpska must stop [online]. Amnesty International, 11 October 2001. Dostupné online. 
  51. ↑ MCMAHON, Robert. UN: Officials Alarmed By Mob Violence in Bosnia. Radio Free Europe/Radio Liberty. 9 May 2001. Dostupné online. 
  52. ↑ STRAUSS, Julius. Serb mob attacks Muslims. The Daily Telegraph. London: 8 May 2001. Dostupné online [cit. 30 March 2010]. 
  53. ↑ UN condemns Serb 'sickness'. BBC. 8 May 2001. Dostupné online. 
  54. ↑ Bosnian Serb Crowd Beats Muslims at Mosque Rebuilding. The New York Times. 8 May 2001. Dostupné online [cit. 30 March 2010]. 
  55. ↑ Report about Case Srebrenica – Banja Luka, 2002
  56. ↑ Imaginary Massacres?, TIME Magazine, 11 September 2002
  57. ↑ DECISION ON ADMISSIBILITY AND MERITS – The Srebrenica Cases (49 applications) against The Republika Srpska [online]. 7 March 2003 [cit. 2017-05-02]. S. 50. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2017. 
  58. ↑ ALIC, Anes. Pulling Rotten Teeth [online]. 20 October 2003 [cit. 2017-05-02]. Dostupné online. 
  59. ↑ TOPIĆ, Tanja. Otvaranje najmračnije stranice. www.vreme.com. Vreme, 1 July 2004. Dostupné online. (srbsky) 
  60. ↑ Bosnian Serbs issue apology for massacre. www.bosnia.org.uk. 11 November 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 June 2011. 
  61. ↑ Bosnia Lawmakers Reject Srebrenica Resolution. Balkan Investigative Reporting Network. 8 April 2010. Dostupné online. 
  62. ↑ Envoy slams Bosnia Serbs for questioning Srebrenica. www.reuters.com. Reuters, 21 April 2010. Dostupné online [cit. 21 April 2010]. 
  63. ↑ RS Government Special Session A Distasteful Attempt to Question Genocide. www.ohr.int. OHR, 21 April 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 March 2015. 

Zdroje

  • CHURCHILL, Stacy; CHANG, Gwang-Chol; DYANKOV, Alexander; KOLOUH-WESTIN, Lidija; UVALIC-TRUMBIC, Stamenka. Review of the education system in the Republika Srpska, Bosnia and Herzegovina [online]. United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (UNESCO), 1997. Dostupné online. 
  • BURG, Steven L.; SHOUP, Paul S. The War in Bosnia-Herzegovina: Ethnic Conflict and International Intervention. 2nd. vyd. [s.l.]: M.E. Sharpe, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-7656-3189-3. 
  • TRBOVICH, Ana S. A Legal Geography of Yugoslavia's Disintegration. [s.l.]: Oxford University Press, US, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-19-533343-5. 

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.