Pohřbení zaživa

Pohřbení zaživa je jev spojený zejména u pohřbu do země, kdy je člověk (zvíře) pohřben za živa. K tomu může dojít buď omylem (chybným určením smrti), případně úmyslně a pak se jedná buď o mučení, vraždu, nebo formu popravy.

Téma přitahovalo zájem společnosti od nejstarších dob, dobře známá byla obava z pohřbení zaživa, tafefobie, v 19. století (např. v díle Edgara Allana Poe hrála důležitou roli). V některých oblastech střední a východní Evropy (Polsko, Balkán, Ukrajina) byla rozšířena představa, že se z lidí pohřbených zaživa stávají upíři.

Pohřbení zaživa se používalo jako forma popravy od nejstarších dob, je zachyceno již v Chammurapiho zákoníku. Velkého rozmachu doznalo v Číně za vlády císaře Čchin Š’-chuang-ti, který takto dával pop.ravovat učence neloajální vůči jeho režimu (podle jiných zpráv byli upalováni v jámě naplněné žhavým uhlím). V Číně se pohřbení zaživa používalo i v následujících staletích. V Evropě se tento trest sporadicky vyskytoval ve starověkém Římě, kde takto zahynuli i někteří křesťanští mučedníci, např. sv. Haštal. Ve středověké Evropě bývali zaživa pohřbívání zejména traviči, ženy, které zavraždily vlastního manžela nebo své vlastní dítě, ale také násilníci (zejména v případě znásilnění šlechtické panny). Odsouzenec zemřel udušením, aby smrt nastala rychleji, mohl kat pohřbenému odsouzenci probít srdce zašpičatělým kůlem. Jednalo se zároveň o preventivní opatření, aby se pohřbený nemohl stát upírem. V Nizozemí v 16. stol. byli pohřbíváni zaživa také lidé obvinění z kacířství, zejména novokřtěnci. V Rusku bylo pohřbení zaživa jako trest pro vražedkyně a travičky zrušeno až za vlády Petra Velikého na počátku 18. stol. Roku 1940 byl tímto způsobem v Číně svými protivníky popraven generál Š' Jü-san, významný regionální vůdce éry Severních militaristů. Naposledy bylo pohřbívání zaživa, spolu s jinými barbarskými tresty, používáno v Kambodži během hrůzovlády Rudých Khmerů.

Pohřbení zaživa bylo i formou lidské oběti, Inkové při některých rituálech obětovali vybrané děti nebo velmi mladé dívky z urozených rodin (capacochas) tak, že je omámili drogami a pohřbili zaživa na vrcholu hory. Pozůstatky několika z nich, zachované jako přirozené mumie, byly nalezeny archeology. Pohřbívání lidských obětí spolu se zemřelým panovníkem bylo známo v mnoha starověkých civilizacích, včetně Sumeru, Mississippské kultury nebo rané Číny (dynastie Šang), později např. i v kmenových královstvích Oceánie (Havajské království) a Afriky (Ašantská říše, Dahomej), někdy bývaly oběti předem udušeny, otráveny nebo jinak usmrceny, výjimkou ale nebylo ani jejich pohřbení zaživa. Podobný původ mělo i nechvalně proslulé indické satí či obdobné obřadní sebevraždy vdov známé z Melanésie či říše Inků. Později bylo zvykem lidské oběti nahrazovat zvířaty nebo symbolickými figurkami sluhů, stráží a dalších osob (staroegyptské vešebty, japonské figurky haniwa apod.)

Obdobným způsobem popravy, lidské oběti nebo vraždy bylo Zazdění zaživa, kdy byl odsouzenec zazděn v malé cele, kde pomalu umíral žízní, hladem či udušením. Ve starém Římě byly zazděním v malé podzemní kobce popravovány vestálky, pokud přišly o panenství, ne však v případě znásilnění. Z pozdějších italských dějin je znám případ hraběte Ugolina della Gherardesca, který byl svými nepřáteli roku 1289 zaživa zazděn v Pise spolu se svými dvěma syny a nezletilými vnuky. Z raného středověku pochází několik nálezů lidských koster, zazděných v základech mostů, hradů nebo i kostelů jako lidská oběť, jejíž duše měla danou stavbu chránit. Není však jisté, zda byli tito lidé skutečně do základů zazděni živí. Pověsti a lidové balady na toto téma jsou rozšířené zvláště na Balkáně (Skadar, Deva, most v Artě, klášter v Curtea de Argeș). Podobný zvyk byl popsán i ve středověkém Japonsku (hitobašira), Číně nebo Barmě, kde se lidské oběti zakopávaly do hrází přehrad. Lidové pověsti ve Francii, Švýcarsku, Německu, Velké Británii, ale i v Českých zemích se často zmiňují o cizoložné hradní paní, jíž nechal za trest zazdít její manžel, nebo o jeptišce zazděné svými řádovými sestrami za porušení celibátu, většinou však nejsou historicky doložené. V Českých zemích je známá pověst o zazdění dvaceti mnichů v klášteře Hradisko u Olomouce k němuž mělo dojít ve 12. století. Mocný východočeský šlechtic Mikuláš Trčka z Lípy dal prý na zámku v Opočně kolem roku 1510 zazdít svou cizoložnou manželku Kateřinu ze Šelmberka a Jindřich Kralický z Kralic měl v roce 1552 stejně naložit se svou nevěrnou ženou na kralické tvrzi, milenci obou šlechtičen zemřeli stětím. Jako poprava bylo zazdění používáno např. v Íránu pro lupiče, kteří přepadali karavany nebo v Maroku, kde byl na tržišti v Marrakéši zazděn masový vrah hadži Mohamed Mesfewí ještě v roce 1906.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pohřbení zaživa na Wikimedia Commons