Leonid Pljušč

Leonid Pljušč
Leonid Pljušč (2013)
Leonid Pljušč (2013)
Rodné jménoЛеонид Иванович Плющ
Narození26. dubna 1939
Naryn
Úmrtí4. června 2015 (ve věku 76 let)
Bessèges
VzděláníOděská univerzita, Kyjevská univerzita (matematika)
Alma materOděská univerzita
Faculty of Mechanics and Mathematics, Taras Shevchenko National University of Kyiv
Povolánípublicista, lidskoprávní aktivista, vězeň psychiatrického zařízení, člen Ukrajinské Helsinské skupiny
ZaměstnavatelInstitut kybernetiky Ukrajinské akademie věd
ChoťTatjana Žitnik
DětiDmytry, Oles
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leonid Ivanovyč Pljušč, uk. Леонід Іванович Плющ (26. dubna 1939 Naryn, Kyrgyzstán – 4. června 2015 Bessèges, Francie)[1][2][3] byl ukrajinský matematik, publicista, literární kritik, disident a lidskoprávní aktivista. Byl obětí perzekuce sovětských orgánů a tři roky byl vězněn v psychiatrickém zařízení. Jeho případ byl jedním z prvních, který ukázal zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu k umlčení disidentů.[4][3] Pod tlakem mezinárodních organizací byl propuštěn a bylo mu umožněno odcestovat do Francie, kde získal občanství.

Život

Leonid Pljušč se narodil ve vysídlené ukrajinské rodině vedoucího železniční čety v Narynu 26. dubna 1939. Svého otce, který roku 1939 narukoval do armády, nikdy nepoznal, protože roku 1941 zahynul na frontě.[5] Rodina žila po válce na Ukrajině v Borznu u prarodičů v hmotné bídě a Leonid prodělal kostní tuberkulózu. Matce se podařilo získat pro něj umístění v sanatoriu v Oděse, kde pak strávil čtyři roky na lůžku.[6] Od raného mládí byl vášnivým čtenářem a kromě Marxe četl Freuda, Sartra, orientální filosofii nebo texty absurdního divadla.[7] V té době byl přesvědčeným marxistou a členem Komsomolu.

V Oděse absolvoval střední školu se stříbrnou medailí,[8] ale sám považoval své vzdělání za nedostatečné pro tupost svých učitelů.[9] Studoval pak tři roky na katedře matematiky a fyziky Oděské univerzity a rok pracoval jako učitel matematiky v kolchozní škole. Studia dokončil roku 1962 na katedře mechaniky a matematiky Kyjevské univerzity. Zajímal se o matematické modelování biologických procesů a do roku 1968 pracoval jako matematik a kybernetik v Institutu kybernetiky Ukrajinské akademie věd, kde se prováděl výzkum pro sovětský vesmírný program. V té době se oženil s Tatjanou Žitnik a narodili se jim dva synové.[8] Oba manželé se profesionálně zabývali možnostmi léčby infantilismu a neurózy pomocí her. Později měl Pljušč možnost konzultovat toto téma s psychiatrem Semjonem Gluzmanem.[9]

Aktivně se zúčastnil hnutí generace Šedesátníků, překládal a převážel samizdat mezi Kyjevem a Moskvou. Pljušč byl oddaný marxista, ale věřil v "socialismus s lidskou tváří" a už roku 1964, po nástupu Brežňeva, poslal na ÚV KSSS dopis se svým názorem na možnou demokratizaci Sovětského svazu. Roku 1965 ho v Moskvě Viktor Krasin uvedl do kruhu tamních disidentů a předával mu samizdatové tiskoviny.[9] Pljušč od roku 1966 psal samizdatové články o povaze Sovětského svazu a jeho ideologie.[8]

Roku 1968 byl propuštěn ze zaměstnání kvůli článku o Procesu čtyř (Galanskov-Ginsburg trial)[10], který poslal do časopisu Komsomolskaja pravda, ale byl zveřejněn až v samizdatu.[11] Začal pak psát pro samizdatové časopisy Ukrainsky visnyk a Chronika tekuščych sobytij.[8][6] Připojil se k dalším 16 sovětským disidentům, kteří protestovali proti okupaci Československa roku 1968 a stal se otevřeným oponentem KSSS. Dočasné zaměstnání našel na poště ale byl propuštěn poté, co se roku 1969 připojil k dopisu dalších disidentů Komisi pro lidská práva OSN[12], v němž požadovali právo na svobodu přesvědčení a možnost prosazovat ho legálními prostředky.[11]

Roku 1969 se stal členem první lidskoprávní organizace - Iniciativní skupiny pro ochranu lidských práv v Sovětském svazu.[3][6] V kvěrnu oznámil založení skupiny, roku 1970 poslal informaci o skupině tiskovým agenturám Reuters a Novosti. Roku 1971 odeslal dopis popisující zneužívání psychiatrie proti disidentům v Sovětském svazu Pátému světovému kongresu psychiatrů. Mezi lety 1969-1971 napsal dopisy na podporu Alexandra Solženicyna, Andreje Sacharova, Vladimira Bukovského, ad.[8] V jeho bytě proběhlo několik policejních prohlídek a 15. ledna 1972 byl zatčen a obviněn z "protisovětské agitace a propagandy se záměrem poškodit Sovětský svaz".

Byl kvůli svým politickým aktivitám diagnostikován jako schizofrenik a roku 1973 byl odsouzen k časově neomezené nucené psychiatrické léčbě[11] ve speciální Psychiatrické nemocnici v Dněpropetrovsku.[2] Zneužívání psychiatrie k politickým účelům využívala KGB, ale celý systém zřídil akademik Andrej Sněžňěnskij, autor vlastní teorie o schizofrenii.[13] Psychické zdraví Pljušče před zahájením soudu posuzoval právě Sněžněnskij spolu s ředitelem Institutu Serbského a agentem KGB D. Luncem. Oba do posudku uvedli (s odkazem na jeho protisovětské články a deníkové záznamy), že Pljušč má "zvrácené reformistické ideje, chybné uvažování a trpí paranoiou".[9]

Sám Pljušč popsal, že "terapie" v ústavu velkými dávkami inzulinu, haloperidolu a triftazinu[14], ho přivedla do "stavu emocionální a morální netečnosti, způsobila ztrátu paměti a začal koktat".[3] Kromě toho se u něj rozvinul masivní edém a onemocnění srdce.[15] V době zatčení nebyl znám v zahraničí a do povědomí světové veřejnosti se dostal zásluhou své ženy Tatjany a komise francouzských matematiků v čele s Laurentem Schwartzem, který zalarmoval kolegy po celém světě.[16]

Za propuštění Leonida Pljušče se postavili kolegové[17], Mezinárodní kongres matematiků ve Vancouveru[18] a zastánci lidských práv jako Amnesty International, která rok 1975 vyhlásila rokem Leonida Pljušče[9], nebo Tatjana Chodorovič, která vydala samizdatem publikaci Případ Leonida Pljušče. Zastal se ho také Andrej Sacharov.[3] V Paříži proběhla velká demonstrace za jeho osvobození, které se zúčastnilo 5 000 lidí.[14] Na sovětské vedení se obrátili předsedové komunistických stran ve Francii, Británii a Itálii. Do Sovětského svazu se vypravili tři francouzští právníci a s odvoláním na Všeobecnou deklaraci lidských práv požadovali kontakt s Leonidem Pljuščem. O své cestě vydali zprávu, široce publikovanou ve světovém tisku.[19]

V lednu 1976 byl propuštěn a vypovězen ze SSSR.[8] Bylo mu umožněno odcestovat s rodinou do Francie, kde získal asyl. Tam byl vyšetřen psychiatry, kteří potvrdili, že je duševně zdravý a netrpí "pomalou schizofrenií", kterou mu diagnostikovali sovětští psychiatři jako důvod věznění v ústavu.[6] Již od roku 1976 psal o zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu a odhadoval, že v ústavech je z politických důvodů vězněno až 600 lidí. Účastnil se protestů za propuštění Vladimira Bukovského a Semjona Gluzmana.[20][21]

Od roku 1977 působil jako zahraniční zástupce Ukrajinské Helsinské skupiny. Žil nejprve v Nanterre a později v Bessèges v departmentu Gard. Roku 1978 měl projev v Australském parlamentu. Roku 1979 vyšla simultánně v pěti jazycích jeho autobiografická kniha In the carnival of history, kde zachytil své dospívání, generaci Šedesátníků i pobyt na psychiatrii.[22] Koncem 70. let ztratil jakékoli iluze o "dobrém socialismu" a stal se přesvědčeným antikomunistou.

V exilu se věnoval publicistické činnosti a poskytl rozhovory předním světovým deníkům. Upozorňoval na to že Ukrajina se od bolševické revoluce brání rusifikaci a Ukrajinci, kteří se pod sovětskou mocí cítí jako Židé v předválečném Německu, tvoří 30-40 % všech politických vězňů v Sovětském svazu.[14] Byl spoluautorem dokumentárního filmu Od "Maloruska" k Ukrajině (From Little Russia to Ukraine), a článků o významných postavách z řad ukrajinské inteligence (Taras Ševčenko, Mykola Chvyljovyj, Vasyl Barka, Bohdan-Ihor Antonyč, Pavlo Tyčyna, Vasyl Stus[23], Mykola Rudenko, Olexandr Dovženko, Alexandr Galič).[8] Roku 1986 obdržel Antonovyčovu cenu,[9] udělovanou za ukrajinskou literaturu a historiografii.

Roku 2006 mu prezident Ukrajiny udělil Řád za odvahu 1. třídy. V prosinci 2006 poslal Pljušč otevřený dopis prezidentu Ukrajiny Viktoru Juščenkovi, ve kterém ocenil jeho osobní zásluhu na Oranžové revoluci, na získání státní nezávislosti Ukrajiny i za připomínku Hladomoru a pojmenování zločinů komunismu i nacismu. Zároveň ho kritizoval za nerozhodnost v jednání pátou kolonou Ruska a mafií.[24]

Zemřel 4. června 2015 v Bessèges ve Francii ve věku 76 let.

Bibliografie (výběr)

  • L. Plyushch. In the Carnival of History. — Suchannost, 1978.
  • L. Plyushch. In the Carnival of History. Testimony. — K.: Fact. — 2002. — 632p. ISBN 966-664-043-0
  • L. Plyushch. Taras Shevchenko's Exodus. Around the "Moskale Well". Edmonton: Canadian Institute of Ukrainian Studies , 1986.
  • L. Plyushch. The Murder of the Poet Vasyl Stus. [ Archived October 30, 2007 at the Wayback Machine]
  • L. Plyushch. We are hired in an abstract chimera // Ukraine. — 1990. — No. 29. — P. 18-20.
  • Leonid Plyushch, Réponse à Alexandre Soljénitsyne, Éditions de l'Aube, 1991
  • Leonid Plyushch, From Little Russia to Ukraine, film documentary, 1991
  • Pliouchtch, Léonide: Ukraine, à nous l'Europe! [Ukraine, our Europe!] (fr.). Monaco: Éditions du Rocher, ISBN 978-2268014128
  • L. Plyushch. His secret, or Khvylovy's "Beautiful Lodge." — "Fakt", 2006. — 868 pp.

Ocenění

  • 1986 Cena Antonovyčovy nadace (Antonovych Foundation Omelan & Tatiana Inc.)
  • 2006 Řád za odvahu 1. třídy[25]

Reference

  1. ↑ Prominent Soviet Dissident Leonid Plyushch Dies, RFE/RL, 2015
  2. ↑ a b Украинский диссидент Леонид Плющ умер сегодня во Франции, RBK Ukraina, 4.6.2015
  3. ↑ a b c d e Prominent Soviet Dissident Leonid Plyushch Dies, Agence France-Presse, 5.6.2015
  4. ↑ Sidney Bloch, Psychiatry as ideology in the USSR, Journal of medical ethics, 1978, 4, p. 126-131
  5. ↑ Benoît Vitkine, Mort de Leonid Pliouchtch, Le Monde, 15.6.2015
  6. ↑ a b c d Leonid Plyushch, Istorična Pravda
  7. ↑ John-Paul Hinka, Leonid Plyushch: The Ukrainian Marxist Resurgent, Journal of Ukrainian Studies 5 (2), Toronto 1980, p. 61
  8. ↑ a b c d e f g PLYUSHCH, Leonid Ivanovych, Dissident Movement in Ukraine
  9. ↑ a b c d e f Leonid Pliushch, Voici libere in URSS
  10. ↑ Galanskov-Ginzburg trial, Protests 1967-1968, A Chronicle of Current Events, 30.4.1968
  11. ↑ a b c The "Madness" of Leonid Plyushch, RFE, 1973
  12. ↑ A Jakobson et al., An Appeal to The UN Committee for Human Rights, The New York Review, 1969
  13. ↑ Gluzman S.F. - President of the Ukrainian Academy of Sciences: Snezhnevsky, Bulletin of the Association of Psychiatrists of Ukraine" (06) 2013
  14. ↑ a b c Leonid Plyushch, activist and dissident: A remembrance, Voices of Ukraine, 2015
  15. ↑ Leonid Pljusch, in: Clayton Yeo, The abuse of psychiatry in the USSR: The evidence, Index on Censorship 4 (2), 1975 s. 65
  16. ↑ Ces mathématiciens qui firent plier le Kremlin, LCP
  17. ↑ L Bers, Imprisoned soviet mathematician, Science 185, 1974, p. 735-736
  18. ↑ Vera Rich, Vancouver boycott supports Plyushch, Nature vol. 251, 1974, p. 180
  19. ↑ Jean-Marc Varaut, "Black Days and White Nights in Moscow," 1975
  20. ↑ Helsinki Pact Abused, The Spokesman Reiew, 28.11.1976, Washington
  21. ↑ 1970s Protest against Soviet Psychiatric Abuses
  22. ↑ Леонід Плющ, Книга У карнавалі історії. Свідчення
  23. ↑ Леонід Плющ. Вбивство Поета Василя Стуса, Radio Svoboda, 1985
  24. ↑ Leonid Plyushch: Open letter to the President of Ukraine, 5.12.2006
  25. ↑ U K A Z OF THE PRESIDENT OF UKRAINE: On the awarding of state awards of Ukraine to the founders and activists of the Ukrainian Public Group for the Promotion of the Implementation of the Helsinki Accords, 8.11.2006

Literatura

  • Vera Rich, USSR: Plyushch says protest, Nature vol. 259, 1976, page 520
  • Khodorovich, Tatiana, The Case of Leonid Plyushch. Boulder: Westview Press 1976, p. 152, ISBN 978-0-89158-600-5
  • James F. Clarity, A Freed Dissident Says Soviet Doctors Sought to Break His Political Beliefs, The New York Times February 4, 1976, Page 1
  • Georges Nivat, Marc Kravetz, URSS: gli scrittori del dissenso : Bukowsky, Calamov, Daniel, Guinzburg, Pliusc, Solgeniztin, La Biennale di Venezia, 1977
  • L. Alekseeva. История инакомыслия в СССР. / The History of the Dissident Movement in the USSR. – Vilnius – Moscow: Vest, 1992, pp. 13, 14, 21, 22, 24, 26, 27, 31, 215, 231.
  • Adler, Nancy; Gluzman, Semyon: "Soviet special psychiatric hospitals. Where the system was criminal and the inmates were sane". The British Journal of Psychiatry. 163 (6), 1993, s. 713–720
  • Г.Касьянов. Незгодні: українська інтелігенція в русі опору 1960-1980-х років. / G. Kasyanov. Dissenting voices: the Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s to 1980s — Kyiv: Lybid, 1995.— pp. 99, 117, 122, 129, 147, 153, 154, 160, 167, 175.
  • А.Русначенко. Національно-визвольний рух в Україні. / A. Rusnachenko. The National Liberation Movement in Ukraine. – Kyiv: The O. Teliha Publishing house, 1998, pp. 190, 213, 217.
  • ’Khronika tekushchykh sobytiy’ [’Chronicle of Current Events’] (CCE). – Amsterdam: Herzen Foundation, 1979, No. 1-15.— pp. 8, 94, 177, 193, 204, 247, 331, 451.
  • Sidney Levine, The Special Committee on the Political Abuse of Psychiatry, Bulletin of the Royal College of Psychiatrists, vol. 5 (5), p.94-95
  • Psychiatric Abuse of Political Prisoners in the Soviet Union–Testimony by Leonid Plyushch (March 30, 1976). Hearing before the Subcommittee on International Organizations, of the Committee on International Relations, House of Representatives, 94th Congress, 2nd Session, Washington, DC.
  • Christina Isajiw. Negotiating Human Rights: In Defence of Dissidents during the Soviet Era. A Memoir, Edmonton and Toronto: Canadian Institute of Ukrainian Studies Press, 2014, 407 pp.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.