Kim Čong-il

Kim Čong-il je korejské jméno, v němž Kim je příjmení.
Kim Čong-il
김정일
金正日
Oficiální portrét Kim Čong-ila
Oficiální portrét Kim Čong-ila
Nejvyšší vůdce Korejské lidově demokratické republiky
Ve funkci:
8. července 1994 – 17. prosince 2011
PředchůdceKim Ir-sen
NástupceKim Čong-un
Generální tajemník Strany práce
Ve funkci:
8. října 1997 – 17. prosince 2011
(od 11. dubna 2012 věčný tajemník)
PředchůdceKim Ir-sen
NástupceKim Čong-un (jako první tajemník)
Nejvyšší velitel Korejské lidové armády
Ve funkci:
24. prosince 1991 – 17. prosince 2011
PředchůdceKim Ir-sen
NástupceKim Čong-un
Předseda vojenské komise Strany práce
Ve funkci:
8. října 1997 – 17. prosince 2011
PředchůdceKim Ir-sen
NástupceKim Čong-un
Stranická příslušnost
ČlenstvíKorejská strana práce
Rodné jménoЮрий Ирсенович Ким
Narození16. února 1941
16. února 1942
Sovětský svaz Chabarovsk,¹ Sovětský svaz (Sovětské zdroje)
Japonsko Pektusan, Japonská Korea (Severokorejské zdroje)
Úmrtí17. prosince 2011
Severní KoreaSeverní Korea Severní Korea
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníPalác slunce Kumsusan
NárodnostKorejec
Partner(ka)Song Hye-rim (1968–2002)
Ko Jong-hui (1977–2004)
Kim Ok (2004–2011)
RodičeKim Ir-sen a Kim Čong-suk
DětiKim Čong-nam
Kim Sul-song
Kim Čong-čchol
Kim Čong-un
Kim Jo-čong
PříbuzníKim Kyong-hui, Kim Pchjong-il a Kim Man-il (sourozenci)
Kim Han-sol[1], Kim Sol-hui[1], Kim Kum-sol[1] a Kim Hyun-kyung[2] (vnoučata)
SídloRyongsong Residence
Alma materKim Ir-senova univerzita (do 1964)
Maltská univerzita
Mangyongdae Revolutionary School
Profesepolitik, voják, filmový producent, filmový herec, hlasový herec a televizní režisér
Náboženstvíateismus
OceněníKim Ir-senův řád (1978, 1992 a 2012)
Řád republiky (1983)
jubilejní medaile 40 let vítězství ve velké vlastenecké válce 1941–1945 (1985)
Národní řád Nigeru (1986)
Řád nezávislosti (1992)
… více na Wikidatech
PodpisKim Čong-il 김정일 金正日, podpis
CommonsKim Jong-il
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
¹Viatsk 70 km východně od Chabarovsku
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kim Čong-il (v anglickém přepisu Kim Jong-il, rusky Ким Чен Ир, Kim Čen Ir, korejsky 김정일; 16. února 1941, Vjatskoje poblíž Chabarovsku[pozn. 1] – 17. prosince 2011, Severní Korea)[3] byl severokorejský politik, zastánce učení čučche, a od roku 1994 de facto vůdce Korejské lidově demokratické republiky. Během svého pobytu v SSSR používal jméno Jurij Irsenovič Kim.

Na počátku osmdesátých let se Kim stal dědicem vlády Severní Koreje, čímž byla založena dynastie Kimů, a zastával důležité funkce v stranických a vojenských organizacích. Kim nastoupil po smrti svého otce a zakladatele Severní Koreje Kim Ir-sena v roce 1994. Kim byl generálním tajemníkem Korejské strany práce, předsedou politbyra KSP, předsedou Ústřední vojenské komise KSP, předsedou Výboru národní obrany Severní Koreje a nejvyšším velitelem Korejské lidové armády, čtvrté největší stálé armády na světě.

Kim vládl Severní Koreji jako represivní a totalitní diktátor. Kim převzal vedení v období katastrofální hospodářské krize uprostřed rozpadu Sovětského svazu, na kterém byla země silně závislá v oblasti obchodu s potravinami a dalšími zásobami, což vedlo k hladomoru. Ačkoli hladomor skončil na konci 90. let, nedostatek potravin byl po celou dobu jeho vlády nadále problémem. Kim posílil roli armády svou politikou Songun („armáda na prvním místě“), čímž se armáda stala ústředním organizátorem občanské společnosti. Za Kimovy vlády došlo také k pokusům o ekonomické reformy, včetně otevření průmyslového parku Kesong v roce 2003. V dubnu 2009 byla severokorejská ústava novelizována tak, aby se na něj a jeho nástupce odkazovalo jako na „nejvyššího vůdce KLDR“.

Nejběžnějším hovorovým titulem, který byl Kimovi během jeho života přidělen, bylo „Milovaný vůdce“, aby se odlišil od svého otce Kim Ir-sena, „Velkého vůdce“. Poté, co se Kim v roce 2008 nezúčastnil důležitých veřejných akcí, zahraniční pozorovatelé předpokládali, že Kim buď vážně onemocněl, nebo zemřel. Dne 19. prosince 2011 severokorejská vláda oznámila, že zemřel o dva dny dříve, načež byl jeho třetí syn Kim Čong-un povýšen do vysoké funkce v vládnoucí Korejské strany práce a stal se jeho nástupcem. Po své smrti byl Kim Čong-il jmenován „věčným generálním tajemníkem“ v souladu s tradicí zřizování věčných funkcí pro zemřelé členy dynastie Kimů. Severokorejská média také začala Kim Čong-ila označovat jako „generála“, podobně jako jeho otec byl po smrti označován jako „[věčný] prezident“.[4]

Životopis

Narození

Vrch hory Pektusan, kde se měl Kim Čong-il údajně narodit

Vzhledem k silné propagandě existují mnohé rozdíly v oficiálních líčeních jeho života, která se různí podle doby vzniku, a tím, co je známo z dochovaných záznamů a dokumentů.

Podle severokorejských pramenů se narodil 16. února 1942 na hoře Pektusan, která je jako nejvyšší hora v pohraniční Mandžuska a Korejského poloostrova odpradávna opředena řadou legend a bájí. Oficiální životopis uvádí, že jeho narození bylo ohlášeno zpěvem vlaštovek, rozkvetly květiny,[5] nad horou se vytvořila dvojitá duha a na obloze se zjevila hvězda na znamení narození budoucího vůdce.

Sovětské zdroje naopak uvádějí, že se narodil 16. února 1941 v ruském vojenském táboře blízko sibiřské vesničky Vjatskoje poblíž Chabarovsku,[6] kde jeho otec velel 1. praporu 88. brigády Sovětské armády nebo v táboře Vorošilov poblíž města Ussurijsk.[7].

Po druhé světové válce se jeho rodina přestěhovala do Pchjongjangu. V době korejské války žil v Sovětském svazu, kam byl otcem poslán do bezpečí. Dva roky studoval na škole pro piloty v NDR a v roce 1964 absolvoval Kim Ir-senovu univerzitu. Podle svých slov též studoval angličtinu na Maltě.

V roce 1945, kdy skončila druhá světová válka a Korea získala zpět nezávislost na Japonsku, byly Kimovi čtyři roky. Jeho otec se v září téhož roku vrátil do Pchjongjangu a koncem listopadu se i Kim Čong-il vrátil do Koreje na palubě sovětské lodi, která přistála v Sonbongu. Rodina se přestěhovala do bývalého sídla japonského důstojníka v Pchjongjangu, které mělo zahradu a bazén. Kimův bratr Man Il se v tomto sídle roku 1948 za záhadných okolností utopil.[8]

Vzdělání

Podle oficiální biografie absolvoval Kim všeobecné vzdělání v období od září 1950 do srpna 1960. Navštěvoval základní školu č. 4 a střední školu č. 1 (Vyšší střední škola v Namsanu) v Pchjongjangu.[9][10] Tuto informaci zpochybňují zahraniční akademici, kteří se domnívají, že je pravděpodobnější, že své rané vzdělání získal v Čínské lidové republice, kam byl převezen k zajištění bezpečnosti během korejské války.[11]

Během celého svého školního vzdělávání se Kim angažoval v politice. Byl aktivní v Korejském svazu dětí a Kimirsenském socialistickém svazu mládeže a účastnil se studijních skupin marxistické politické teorie a jiné literatury. V září 1957 se stal místopředsedou pobočky socialistického svazu mládeže na své střední škole (předsedou musel být učitel). Prosazoval program proti frakcionářství a snažil se podpořit větší ideologické vzdělávání mezi svými spolužáky.[12] Kim údajně také absolvoval výuku angličtiny na Maltě na počátku sedmdesátých let během svých občasných dovolených, které tam trávil jako host premiéra Doma Mintoffa.[13][14][15]

Kim Ir-sen se mezitím znovu oženil a měl dalšího syna, Kim Pchjong-ila. Od roku 1988 Kim Čong-unův polorodý bratr působil v řadě severokorejských ambasád v Evropě a byl severokorejským velvyslancem v Polsku. Zahraniční komentátoři se domnívají, že Kim Pchjong-il byl svým otcem vyslán na vzdálené posty, aby se zabránilo mocenskému boji mezi jeho dvěma syny.[16]

Cesta k moci

Od roku 1964 zastával několik méně významných funkcí v Korejské straně práce (původně pracoval v oddělení propagandy, rozhodoval např. o podobě filmů a divadelních her) a později se stal osobním tajemníkem svého otce. V letech 1967–1969 se začal zajímat o armádu, kde pomohl k vyškrtnutí některých velitelů z komunistické strany. V roce 1973 byl jmenován tajemníkem strany pro oblast organizace a politické agitace.[17] V roce 1980 jej Kim Ir-sen představil jako svého nástupce. V roce 1991 se stal nejvyšším velitelem Korejské lidové armády. Po úmrtí Kim Ir-sena v roce 1994 se stal vůdcem Severní Koreje.

Vůdce Severní Koreje

Propagandistický obraz Kim Čong-ila

Dne 8. července 1994 zemřel Kim Ir-sen ve věku 82 let na srdeční infarkt.[18] Kim Čong-il byl již v roce 1974 určen jako nástupce svého otce, v roce 1991 byl jmenován vrchním velitelem armády[19] a po smrti svého otce se logicky stal nejvyšším vůdcem.[20]

Oficiálně převzal otcův post generálního tajemníka Korejské strany práce dne 8. října 1997.[21] V roce 1998 byl znovu zvolen předsedou Výboru národní obrany a ústavní dodatek prohlásil tento post za „nejvyšší post ve státě”.[22] Také v roce 1998 Nejvyšší lidové shromáždění vyškrtlo funkci prezidenta z ústavy a jmenovalo Kim Ir-sena „věčným prezidentem“ země, aby tak navždy uctilo jeho památku.[23]

Oficiálně byl Kim součástí trojice stojící v čele výkonné moci severokorejské vlády spolu s premiérem Čche Jong-rimem a předsedou parlamentu Kim Jong-namem (bez příbuzenského vztahu). Kim velel ozbrojeným silám, Čche Jong-rim stál v čele vlády a řídil vnitřní záležitosti a Kim Čong-nam měl na starosti zahraniční vztahy. V praxi měl však Kim, stejně jako před ním jeho otec, absolutní kontrolu nad vládou a zemí. Ačkoli nemusel kandidovat v lidových volbách do svých klíčových funkcí, byl každých pět let jednomyslně volen do Nejvyššího lidového shromáždění, kde zastupoval vojenský volební obvod, díky svým souběžným funkcím nejvyššího velitele KPA a předsedy NDC.[24]

Hospodářská politika

Kim měl „pověst téměř komicky neschopného v otázkách hospodářského řízení“. Ekonomika Severní Koreje se v devadesátých letech potýkala s problémy, způsobené především špatným řízením. Kromě toho Severní Korea v polovině 90. let zažila závažné povodně, které byly ještě zhoršeny špatným hospodařením s půdou.[25][26] To, spolu s faktem, že pouze 18 % území Severní Koreje tvoří orná půda[27] a neschopností země dovážet zboží nezbytné pro udržení průmyslu[28], vedlo k závažnému hladomoru a zanechalo Severní Koreu ekonomicky zničenou. Tváří v tvář upadající zemi přijal Kim politiku „armáda na prvním místě“, aby posílil zemi a upevnil režim.[29]

V návaznosti na devastaci v devadesátých letech začala vláda formálně schvalovat některé aktivity v oblasti drobného obchodu. Jak poznamenal Daniel Sneider, zástupce ředitele pro výzkum v Asijsko-pacifickém výzkumném centru Stanfordovy univerzity, tento flirt s kapitalismem byl „poměrně omezený, ale – zejména ve srovnání s minulostí – nyní existují pozoruhodné jevy, které vytvářejí zdání systému volného trhu“.[30]

V roce 2002 Kim prohlásil, že „peníze by měly být schopny měřit hodnotu všech komodit“.[31] Tyto kroky směrem k ekonomické reformě odrážely opatření, která přijal čínský vůdce Teng Siao-pching na konci osmdesátých a počátku 90. let. Během vzácné návštěvy v roce 2006 Kim vyjádřil obdiv k rychlému ekonomickému pokroku Číny.[32]

Neúspěšná devalvace severokorejského wonu v roce 2009, kterou inicioval nebo schválil osobně Kim, způsobila krátkodobý ekonomický chaos a protesty a odhalila zranitelnost společenské struktury země v případě krize.[33]

Zahraniční politika

Související informace naleznete také v článku Seznam zahraničních cest Kim Čong-ila.
Kim Čong-il a ruský prezident Vladimir Putin v roce 2001

Kim byl známý jako zkušený a manipulativní diplomat.[34] V roce 1998 zavedl jihokorejský prezident Kim Te-džung „politiku slunečního svitu“ s cílem zlepšit vztahy mezi severem a jihem a umožnit jihokorejským společnostem zahájit projekty v KLDR. Kim oznámil plány na dovoz a vývoj nových technologií s cílem rozvíjet začínající softwarový průmysl Severní Koreje. V důsledku nové politiky byl v roce 2003 severně od demilitarizované zóny vybudován průmyslový park Kesong.

Přesto však mezi oběma Korejemi docházelo k pravidelným střetům, včetně incidentu v Gangneungu v roce 1996, incidentu v Sokcho a incidentu v Yeosu v roce 1998 a bitev o Jon-pchjong v letech 1999 a 2002. Nejzávažnější konflikt se odehrál v roce 2010, kdy došlo k potopení lodi ROKS Cheonan a bombardování Jon-pchjongu, což fakticky znamenalo konec politiky slunečního svitu.

Kim Ok, Kimův osobní tajemník, s americkým ministrem obrany Williamem Cohenem v roce 2000

Při setkání s japonským premiérem Džuničiró Koizumim v září 2002 Kim veřejně přiznal, že KLDR od sedmdesátých let unesla nejméně 13 japonských občanů. Podle ruského vědce Andreje Lankova vyvolalo severokorejské přiznání pobouření jak v japonské vládě, tak u široké veřejnosti, protože se potvrdila pravdivost tvrzení, která byla dosud považována za konspirační teorie.[35]

V roce 1994 podepsaly Severní Korea a Spojené státy dohodu, jejímž cílem bylo zmrazit a nakonec zrušit severokorejský jaderný program výměnou za pomoc při výstavbě dvou jaderných reaktorů na výrobu elektřiny a záruku, že země nebude znovu napadena. V roce 2000 po setkání s Madeleine Albrightovou souhlasil s moratoriem na výrobu raket.[36][37] V roce 2002 však Kimova vláda přiznala, že v rozporu s dohodou z roku 1994 vyrobila jaderné zbraně. Kimův režim tvrdil, že tajná výroba byla nezbytná z bezpečnostních důvodů – s odkazem na přítomnost jaderných zbraní Spojených států v Jižní Koreji a nové napětí ve vztazích se Spojenými státy za prezidenta George W. Bushe po projevu o ose zla.[38] Dne 9. října 2006 severokorejská agentura Korejská centrální zpravodajská agentura oznámila, že úspěšně provedla podzemní jaderný test. V roce 2009 byl proveden druhý jaderný test.[39][40]

Severokorejská volební kabina s portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila pod státní vlajkou (pod portréty je volební urna)

Kult osobnosti

Kim byl středem kultu osobnosti, který zdědil po svém otci. Kim Čong-il byl často středem pozornosti v běžném životě severokorejců. K jeho 60. narozeninám (podle oficiálního data narození) se po celé zemi konaly masové oslavy.[41] V roce 2010 severokorejská média informovala, že Kimův charakteristický oděv udával celosvětové módní trendy.[42]

Převládající názor je, že lidé se k Kimovu kultu osobnosti hlásili pouze z úcty k Kim Ir-senovi nebo ze strachu z trestu za neprokázání úcty. Média a zdroje mimo Severní Koreu tento názor obecně potvrzují[43][44][45], zatímco severokorejské vládní zdroje tvrdí, že se jednalo o skutečné uctívání hrdiny.[46] Píseň „Bez tebe není vlast“, kterou zpívá Státní zasloužilý sbor KPA, byla vytvořena speciálně pro Kima v roce 1992 a je často vysílána v rádiu a z reproduktorů v ulicích Pchjongjangu.[47]

Lidská práva

Související informace naleznete také v článku Lidská práva v Severní Koreji.

Podle zpráv organizace Human Rights Watch z roku 2004 patřila severokorejská vláda pod vedením Kima „mezi nejrepresivnější vlády na světě“ s až 200 tisíci politickými vězni, bez svobody tisku nebo náboženství, politické opozice nebo rovného přístupu ke vzdělání. Zpráva též uvádí, že „prakticky každý aspekt politického, společenského a hospodářského života je kontrolován vládou.“[48]

Kimova vláda byla obviněna z „zločinů proti lidskosti“ za údajnou vinu na vzniku a prodlužování hladomoru v 90. letech.[26][49] Organizace Human Rights Watch jej označila za diktátora a obvinila ho z porušování lidských práv.[50] Amnesty International ho odsoudila za to, že miliony Severokorejců uvrhl do chudoby a zadržoval stovky tisíc lidí v vězeňských táborech.[51]

Kim Čong-il tvrdil, že měřítkem pro rozlišení, zda lze osobu považovat za člena severokorejské společnosti, a tudíž za osobu s nárokem na práva, „není její sociální třída, ale její ideologie“.[52]

Závěr života a smrt

Kim Čong-il s Vladimírem Putinem v roce 2000

V posledních letech sedmdesátník Kim Čong-il zjevně trpěl zdravotními neduhy. Hodně se o jeho zdraví psalo od září 2008, kdy se nezúčastnil oslav výročí založení KLDR. Podle jihokorejských tajných služeb Kim trpěl chronickými srdečními potížemi a cukrovkou[53], podle jiných prodělal infarkt. Vedly se i spekulace, že v květnu 2008 zemřel[54].

Kim údajně navštívil Čínskou lidovou republiku v květnu 2010. Do země vstoupil 3. května svým osobním vlakem a ubytoval se v hotelu v Ta-lienu.[55] V květnu 2010 sdělil náměstek ministra zahraničí USA pro východní Asii a Tichomoří Kurt Campbell jihokorejským úředníkům, že podle shromážděných lékařských informací má Kim před sebou pouze tři roky života.[56] V srpnu 2010 Kim znovu odcestoval do Číny, tentokrát se svým synem, což vyvolalo spekulace, že je připraven předat moc svému synovi Kim Čong-unovi.[57][58]

V květnu 2011 se do Číny vrátil znovu, aby oslavil 50. výročí podpisu Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Čínou a KLDR.[59] Na konci srpna 2011 odcestoval vlakem na ruský Dálný východ, aby se setkal s prezidentem Dmitrijem Medveděvem k neupřesněným rozhovorům. Objevily se spekulace, že Kimovy zahraniční návštěvy v letech 2010 a 2011 byly známkou zlepšení jeho zdravotního stavu a že by mohlo dojít ke zpomalení procesu nástupnictví. Po návštěvě Ruska se Kim 9. září 2011 objevil na vojenské přehlídce v Pchjongjangu v doprovodu syna Kim Čong-una.[60]

Kim Čong-il při jednání s Dmitrijem Medveděvem v roce 2011

Dne 19. prosince 2011 severokorejská státní televize oznámila, že zemřel v důsledku infarktu ve svém vůdcovském vlaku.[3][61][62] Po jeho smrti se vynořily další informace, prý se při prohlídce sto metrů vysoké a 555 metrů dlouhé přehradní zdi u města Huičchonu postavené na řece Čchongčchon tak rozčílil nad jejími nedostatky, že mu selhalo srdce.[63] Kimův pohřeb se konal 28. prosince v Pchjongjangu a smutek trval až do následujícího dne. Jihokorejská armáda byla po oznámení okamžitě uvedena do pohotovosti a Národní bezpečnostní rada svolala mimořádné zasedání z obavy, že politické intriky v Severní Koreji by mohly destabilizovat region. Asijské akciové trhy brzy po oznámení klesly z podobných obav. [64]

Dne 12. ledna 2012 Severní Korea označila Kima za „věčného vůdce“ a oznámila, že jeho tělo bude konzervováno a vystaveno v paláci Kumsusan v Pchjongjangu (stejně jako tělo jeho otce). Úředníci také oznámili plány na instalaci soch, portrétů a věží nesmrtelnosti po celé zemi.[65][66] Jeho narozeniny 16. února byly prohlášeny za „největší svátek národa“ a byly pojmenovány jako Den zářící hvězdy.[67][68]

V únoru 2012, v den, kdy by oslavil své 71. narozeniny, byl Kim posmrtně jmenován Dae Wonsu (obvykle překládáno jako generalissimus, doslova velkomaršál), což je nejvyšší vojenská hodnost v zemi. Ve stejnou dobu severokorejská vláda na jeho počest vytvořila Řád Kim Čong-ila a udělila jej 132 osobám za zásluhy při budování „prosperující socialistické země“ a za zvýšení obranných schopností.[69]

Osobní život

Kim Čong-il měl jednu oficiální manželku a více milenek, je otcem minimálně tří synů a dvou dcer.

První partnerkou, se kterou měl syna Kim Čong-nama (김정남), byla herečka Sung He-rim, pocházející ze statkářské třídy, kvůli čemuž byl vztah držen v tajnosti. Jeho manželkou se pak stala Kim Jung-suk, dcera vysoce postaveného generála, která mu porodila dceru Kim Sul-song (Kim Seol-song, 1974).[70] Ta se však nikdy neobjevila na veřejnosti ani nebyla publikována žádná její fotografie. Jeho družkou pak byla v Japonsku narozená tanečnice Ko Jong-hui,[71] která se stala matkou synů Kim Čong-čchola (김정철) a budoucího nového vůdce Kim Čong-una (김정운).[72] a dcery Kim Jo-čong.

Od roku 2004 Kim Čong-ila při státních návštěvách doprovázela Kim Ok. Ačkoliv ji v zahraničí titulovali jako první dámu, Kimovou manželkou se nikdy nestala.[73]

O jeho soukromém životě se ví mnohé díky řadě publikací pocházejících od jeho kuchařů, osobních strážců a dalších znalců jeho intimit. Na rozdíl od ostatních obyvatel Severní Koreje měl dobrý přehled o dění ve světě, uměl si až do své nemoci náruživě „užívat života“. Z dob jeho působení v oboru propagandy a kontaktu s kulturní elitou země byl znám jako bohém, milující dobré pití a sexuální hrátky[74] a například Madeleine Albrightová, která s ním v 90. letech vyjednávala, o něm říká, že určitý šarm jej od té doby neopustil. Kim Čong-il se též nechal slyšet, že velmi rád surfuje na internetu,[75] což měla většina obyvatel jeho země zapovězeno.

Propaganda s květinami Kimilsungia a Kimjongilia

Tituly a funkce

Jeho nejvýznamnější funkcí v současném systému byl předseda Výboru národní obrany Korejské lidově demokratické republiky, byl rovněž nejvyšším velitelem Korejské lidové armády (čtvrté největší na světě – velení převzal 25. prosince 1991) a generálním tajemníkem Ústředního výboru Korejské strany práce (ÚV KSP). V těchto funkcích nahradil zakladatele KLDR a „věčného prezidenta“, svého otce Kim Ir-sena, který zemřel v roce 1994 na selhání srdce. V hierarchii Korejské strany práce začal stoupat od poloviny 60. let, kde nejprve působil v oddělení agitace a propagandy. Po nejasné situaci v severokorejském vedení mezi lety 1994 a 1997 byl jeho status vůdce severokorejského režimu potvrzen na podzim roku 1997, kdy se stal jak předsedou Výboru národní obrany KLDR, tak generálním tajemníkem ÚV KSP. Oficiální hlavou státu však nebyl, tou je podle severokorejské ústavy předseda Prezidia Nejvyššího lidového shromáždění. Funkci zastává Kim Jŏng-nam, který také obvykle zemi reprezentuje v zahraničí. Kim Čong-il je v Severní Koreji nazýván také „inteligentní vůdce“ či „drahý vůdce“ (činähan čidodža).

Vyznamenání

Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Kim Čong-ila.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Datum i místo narození je podle sovětských pramenů. Podle oficiálních severokorejských pramenů je místo narození 16. února 1942 na hoře Pektusan, Korea

Reference

  1. ↑ a b c North Korea’s Ruling Family: A Detailed Look at Members. 16. dubna 2013. Dostupné online.
  2. ↑ Dostupné online.
  3. ↑ a b N Korean leader Kim Jong-il dies
  4. ↑ Let us brilliantly accomplish the revolutionary cause of juche, holding Kim Jong Il in high esteem as the eternal General Secretary of our party : talk to Senior Officials of the Central Committee of the Workers' Party of Korea, April 6, Juche 101 (2012) | WorldCat.org. search.worldcat.org [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ Nuclear Nightmare: Understanding North Korea, časový kód 00:19:05
  6. ↑ Profile: Kim Jong-il. BBC News. 16 January 2009. Dostupné online [cit. 28 December 2011]. 
  7. ↑ Christopher Richardson. Change and Continuity in North Korean Politics. Redakce Adam Cathcart. London / New York: Routledge, 2017. ISBN 9781134811045. Kapitola Hagiography of the Kims and the childhood of saints, s. 121. 
  8. ↑ POST, Jerrold M. Leaders and their followers in a dangerous world : the psychology of political behavior. [s.l.]: Ithaca : Cornell University Press 330 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-4169-1. 
  9. ↑ OH, Kongdan; HASSIG, Ralph C. North Korea through the Looking Glass. [s.l.]: Rowman & Littlefield 292 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8157-9820-0. (anglicky) Google-Books-ID: fg15OViIgIEC. 
  10. ↑ Wayback Machine. www.naenara.com.kp [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-12-19. 
  11. ↑ MARTIN, Bradley K. Under the loving care of the fatherly leader: North Korea and the Kim dynasty. New York: Thomas Dunne Books ISBN 978-0-312-32221-2. 
  12. ↑ Kim Jong Il: Brief History. www.naenara.com.kp [online]. 1998 [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-12-19. 
  13. ↑ PRESTON, Peter. Kim is a baby rattling the sides of a cot. The Guardian. 2002-12-30. Dostupné online [cit. 2025-08-25]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  14. ↑ SANSONE, Kurt. The Dear Leader’s secret stay in Malta. Times of Malta [online]. 2011-12-20 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ OCARROLL, Mr. Kim Jong Il’s unlikely Maltese mentor & a secret military agreement | NK News [online]. 2014-06-11 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Asia Times - News and analysis from Korea; North and South. www.atimes.com [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-02-13. 
  17. ↑ Kim Čong-il - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2025-07-29 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  18. ↑ KLEINER, Jürgen. Korea: A Century of Change. Singapore: World Scientific Publishing Co Pte Ltd 1 s. (Economic Ideas Leading to the 21st Century Ser). ISBN 978-981-279-995-1. 
  19. ↑ BECKER, Jasper. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming threat of North Korea. Oxford ; New York: Oxford University Press 300 s. ISBN 978-0-19-530891-4. S. 129. 
  20. ↑ The Rise of Kim Jong Il - Evidence from East German Archives | Wilson Center. www.wilsoncenter.org [online]. 2011-12-21 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ BUZO, Adrian. The making of modern Korea. London ; New York: Routledge 230 s. (Asia's transformations). ISBN 978-0-415-23748-2, ISBN 978-0-415-23749-9. S. 175. 
  22. ↑ KLEINER, Jürgen. Korea: A Century of Change. Singapore: World Scientific Publishing Co Pte Ltd 1 s. (Economic Ideas Leading to the 21st Century Ser). ISBN 978-981-279-995-1. 
  23. ↑ KLEINER, Jürgen. Korea: A Century of Change. Singapore: World Scientific Publishing Co Pte Ltd 1 s. (Economic Ideas Leading to the 21st Century Ser). ISBN 978-981-279-995-1. S. 274. 
  24. ↑ The Personal Secretariat [online]. 2010-08-21 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ HAGGARD, Stephan; NOLAND, Marcus. Famine in North Korea: markets, aid, and reform. New York: Columbia Univ. Press 309 s. ISBN 978-0-231-14001-0, ISBN 978-0-231-14000-3. 
  26. ↑ a b NOLAND, Marcus; ROBINSON, Sherman; WANG, Tao. Famine in North Korea: Causes and Cures. www.iie.com [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-18. 
  27. ↑ Agriculture (North Korea). country-studies.com [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  28. ↑ Other Industry - North Korean Targets. nuke.fas.org [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  29. ↑ PARAMETERS, US Army War College Quarterly - Spring 2003. www.carlisle.army.mil [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-06-09. 
  30. ↑ North Korea's Capitalist Experiment - Council on Foreign Relations. www.cfr.org [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-16. (anglicky) 
  31. ↑ On North Korea's streets, pink and tangerine buses. Christian Science Monitor. Dostupné online [cit. 2025-08-25]. ISSN 0882-7729. 
  32. ↑ Inside North Korea: A Joint U.S.-Chinese Dialogue | United States Institute of Peace. www.usip.org [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-09-26. (xx) 
  33. ↑ LANKOV, Andrei. The Real North Korea: Life and Politics in the Failed Stalinist Utopia. [s.l.]: Oxford University Press 350 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-939003-8. (anglicky) Google-Books-ID: FHpYCwAAQBAJ. 
  34. ↑ LANKOV, Andrei. The Real North Korea: Life and Politics in the Failed Stalinist Utopia. [s.l.]: Oxford University Press 350 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-939003-8. (anglicky) Google-Books-ID: FHpYCwAAQBAJ. 
  35. ↑ LANKOV, Andrei. The Real North Korea: Life and Politics in the Failed Stalinist Utopia. [s.l.]: Oxford University Press 350 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-939003-8. (anglicky) Google-Books-ID: FHpYCwAAQBAJ. 
  36. ↑ Timeline and Quick Facts on the Korean War. ThoughtCo [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ RHODES, Richard; SHELLENBERGER, Michael. Atoms for Pyongyang. Foreign Affairs. 2017-05-23. Dostupné online [cit. 2025-08-25]. ISSN 0015-7120. (anglicky) 
  38. ↑ GLOCOM Platform - Media Reviews - Weekly Review. www.glocom.org [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  39. ↑ Past news. www.kcna.co.jp [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-10-26. 
  40. ↑ REUTERS, Petr Štefan, Adéla Dražanová. KLDR provedla pod zemí druhý jaderný test a vypálila tři rakety. iDNES.cz [online]. 2009-05-25 [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. 
  41. ↑ North Korea marks leader's birthday. news.bbc.co.uk. 2002-02-16. Dostupné online [cit. 2025-08-25]. (anglicky) 
  42. ↑ N.Korea leader sets world fashion trend, Pyongyang claims. The Independent. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-03. (anglicky) 
  43. ↑ Nuclear deal fuels Kim's celebrations. news.bbc.co.uk. 2007-02-16. Dostupné online [cit. 2025-08-25]. (anglicky) 
  44. ↑ 'Dear Leader' clings to power while his people pay the price - World - Times Online. www.timesonline.co.uk [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-12-25. 
  45. ↑ DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Korea, Democratic People's Republic of. 2001-2009.state.gov [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ LABOUYER, Jason. When friends become enemies – Understanding left-wing hostility to the DPRK. www.korea-dpr.com [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-03-19. 
  47. ↑ MORIMOTO-YOSHIDA, Yuko. World and Its Peoples: Eastern and Southern Asia. [s.l.]: Marshall Cavendish 152 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7614-7640-5. (anglicky) Google-Books-ID: YG2AFyFppJQC. 
  48. ↑ Essential Background: Overview of human rights issues in Human Rights in North Korea (DPRK: The Democratic People's Republic of Korea) (Human Rights Watch, 8-7-2004). hrw.org [online]. [cit. 2025-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-12-01. 
  49. ↑ A terrible truth. The Economist. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. ISSN 0013-0613. 
  50. ↑ North Korea: Nothing to Celebrate About Kim Jong-Il | Human Rights Watch [online]. 2015-02-13 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ North Korea: Kim Jong-il’s death could be opportunity for human rights [online]. 2011-12-19 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ WEATHERLEY, Robert; JIYOUNG, Song. The Evolution of Human Rights Thinking in North Korea. Journal of Communist Studies and Transition Politics. 2008-06-01, roč. 24, čís. 2, s. 272–296. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. ISSN 1352-3279. doi:10.1080/13523270802003111. 
  53. ↑ Vůdce KLDR je možná nemocný, spekuluje jihokorejský tisk, iDnes, 8. září 2008
  54. ↑ OBRAZEM: Severní Korea slavila bez Kima, zřejmě prodělal mrtvici, iDnes, 9. září 2008
  55. ↑ North Korea's Kim 'visits China'. news.bbc.co.uk. 2010-05-03. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. (anglicky) 
  56. ↑ https://www.chosun.com/site/data/html_dir/2010/03/17/2010031700811.html. 조선일보 [online]. 2024-03-03 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. (korejsky) 
  57. ↑ MCCURRY, Justin; WATTS, Jonathan. North Korean leader Kim Jong-il 'visiting China with his son'. The Guardian. 2010-08-26. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  58. ↑ JEDLIČKA, Petr. Kdo by nahradil Kim Čong-una, kdyby skutečně zemřel. Deník Referendum [online]. 2020-04-28 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. 
  59. ↑ DPRK leader Kim Jong-Il visits China - China.org.cn. www.china.org.cn [online]. [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. 
  60. ↑ North Korea military parade shows leaders' succession on course. Reuters. 2011-09-09. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. (anglicky) 
  61. ↑ Severokorejská média: Vůdce Kim Čong-il je mrtev. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. 
  62. ↑ REUTERS, Adam Hájek. Zemřel vůdce Severní Koreje Kim Čong-il, dostal infarkt ve vlaku. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. 
  63. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zahranici/asie-a-pacifik/clanek.phtml?id=767313
  64. ↑ North Korean leader Kim Jong-il dies 'of heart attack'. BBC News. 2011-12-19. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. (anglicky) 
  65. ↑ Kim Jong Il to be enshrined as "eternal leader" - CBS News. www.cbsnews.com [online]. 2012-01-12 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ Kim Jong-il to Go on Permanent Display (Published 2012). www.nytimes.com. 2012-01-12. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. (anglicky) 
  67. ↑ WILLACY, As North Asia correspondent Mark; WIRES. Kim Jong-il to be put on display. ABC News. 2012-01-12. Dostupné online [cit. 2025-08-26]. (anglicky) 
  68. ↑ KLDR slaví Den zářící hvězdy. Na výročí narození Kim Čong-ila zatančily akvabely - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2018-02-16 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. 
  69. ↑ North Korea awards 132 medals to commemorate Kim Jong-il's birthday. The Telegraph [online]. 2012-02-14 [cit. 2025-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ Kim Jong-Il's Daughter Serves as His Secretary Kim Sul-song, Theseoultimes.com
  71. ↑ KI, Ko Young. Happy Birthday, Koh Young Hee. Daily NK. 26. června 2012. Dostupné online [cit. 29. března 2013]. 
  72. ↑ První dámou KLDR byla herečka či sekretářka. Kim z lásky i popravoval. iDNES.cz [online]. 2010-3-7. Dostupné online. 
  73. ↑ Kim Čong-un se zbavil své macechy, věděla prý příliš mnoho a žárlil na ni. iDNES.cz [online]. 2013-07-04. Dostupné online. 
  74. ↑ Nuclear Nightmare: Understanding North Korea, kolem 20. minuty
  75. ↑ http://www.koreatimes.co.kr/www/news/opinon/2009/02/166_13540.html

Externí odkazy

Generální tajemník Korejské strany práce
Předchůdce:
Kim Ir-sen 		1997–2011
(od 11. dubna 2012 věčný tajemník)
Kim Čong-il 		Nástupce:
Kim Čong-un
(první tajemník)
Předseda Výboru národní obrany Korejské lidově demokratické republiky
Předchůdce:
Kim Ir-sen 		1994–2011
(od 13. dubna 2012 věčný předseda)
Kim Čong-il 		Nástupce:
Kim Čong-un
(první předseda)
This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.