Vincenzo Monti

Vincenzo Monti
Narození19. února 1754
Alfonsine
Úmrtí13. října 1828 (ve věku 74 let)
Milán
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníhřbitov San Gregorio v Miláně
Povoláníbásník, dramatik, překladatel
Alma materFerrarská univerzita
Žánrsonety, ódy, idyly, elegie, chvalozpěvy, politická lyrika, poemy, tragédie
Literární hnutíneoklasicismus, preromantismus
Manžel(ka)Teresa Piklerová
DětiConstanza a Francesco
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenzo Monti (19. února 1754, Alfonsine – 13. října 1828, Milán) byl italský básník, dramatik a překladatel. Je představitelem neoklasicismu a inspiroval se antickými vzory. Přikláněl se však také k citovějšímu (preromantickému) vyjadřování.[1][2]

Život a dílo

Narodil se ve statkářské rodině v obci Alfonsine ležící asi patnáct kilometrů od Ravenny. Nejprve studoval v semináři ve Faenze a od roku 1771 na právnické a později na lékařské fakultě ve Ferraře. Spíše než studiu se ale věnoval literární tvorbě a psal erotické sonety a anakreontické ódy podle vzoru Carla Innocenza Frugoniho. Roku 1775 se pod jménem Antonide Saturniano stal členem literání Akademie Arcadia (L'Accademia dell'Arcadia) která se stavěla proti baroknímu vkusu.[1]

Napsáním básně Ezechiellovo vidění (1776, La visione d' Ezechiello) si získal přízeň kardinála Scipiona Borgheseho, který jej roku 1778 pozval do Říma a vzal jej pod svou ochranu.[1] Záhy se stal uznávaným literátem a roku 1781 díky ódě Krása všehomíra (La bellezza dell’universo), kterou přednesl na svatbě markýze Luigiho Braschiho, synovce papeže Pia VI., získal místo markýzova tajemníka.[2]

Na počest papeže u příležitosti jeho cesty do Vídně napsal báseň Apoštolský poutník (1782, Il pellegrino apostolico) a roku 1784 oslavil jeho pokus o vysušení Pontinských bažin básní Feroniade.[2] Mezitím napsal pod vlivem Goethova Utrpení mladého Werthera báseň v nerýmovaném endekasylabu Milostné myšlenky (1782, Pensieri d'amore), roku 1783 elegickou báseň Knížeti donu Sigismondovi Chigimu (Al Principe Don Sigismondo Chigi) a roku 1784 ódu Panu Montgolfierovi (Al signor di Montgolfier), ve které oslavil vzlet horkovzdušného balonu bratří Montgolfiérů. Úspěšné byly i jeho dvě tragédie Aristodémos (1786, Aristodemo) s námětem z antiky a Galeotto Manfredi (1788) o italském kondotiérovi.[1]

Aristodémos, vydání tragédie z roku 1786
Bard z Černého lesa (1806)
Busta Vincenza Montiho od Abbondia Sangiorgia z roku 1834
Portrét Vincenza Montiho z roku 1864

Jeho bouřlivý milostný život se stal terčem kritiky ze strany duchovenstva, na což Monti odpovídal sarkastickými sonety, z nichž neslavnější je Sonet otci Quirinovi (1787, A Quirino). Mnoho nepřátel v církevních kruzích mu také přinesly jeho sonety Na smrt Jidášovu (1788, Sulla morte di Giuda). Jeho soukromý život se uklidnil, když se v červenci roku 1791 oženil s dcerou sochaře a rytce polodrahkamů Teresou Piklerovou (1769-1834), se kterou měl dvě děti, Costanzu a Giovana Francesca.[3][4]

Politické událostí ve Francii, poprava francouzského krále Ludvíka XVI. a zabití tajemníka francouzského vyslanectví v Neapoli Bassvilleho při protifrancouzských nepokojích v Římě jej inspirovaly k napsání básně v tercínách Na smrt Huga Basvilleho (1793, In morte di Ugo Bassville) v níž vyjádřil svůj kritický postoj k ideálům francouzské revoluce (v básni je kajícný Bassville, doprovázený andělem, svědkem zkázy Francie).[3]

Když ale Monti díky nesnesitelné situaci v Římě (hospodářská krize, lidové nepokoje a násilí i obtížné vztahy s římským dvorem) pochopil, že se politická situace nenávratně změnila, začal zastávat liberální, demokratická a jakobínská stanoviska. Roku 1797 pak s pomocí Napoleonova pobočníka Augusta Marmonta uprchl z Říma do Milána, kde získal místo tajemníka na ministerstvu zahraničních věcí Cisalpinské republiky. Změnil se i ráz jeho tvorby, která se přizpůsobila revolučním tématům. Psal politickou lyriku jako Fanatismus a pověrčivost (1797, Il fanatismo e la superstizione), básnicky oslavoval francouzskou revoluci i Napoleona a dedikoval mu svá díla Prométheus (1797, Prometeo), Zrození Múz (1797, La Musogonia) a Nebezpečí (1800, Il pericolo).[3]

Po rakousko-ruské okupaci roku 1799 se uchýlil do Paříže, kde překládal Voltairovu Pannu orleánskou a připravoval některá svá pozdější díla. Roku 1801 se vrátil zpět do Itálie. Pozdravil Napoleona jako vítěze bitvy u Marenga ódou Za osvobození Itálie (1801, Per la liberazione d'Italia), vydal svou tragédii Gaius Gracchus (Caio Gracco), získal katedru řečnictví na Univerzitě v Pavii a uveřejnil báseň Mascheroniana (1801-1802), obsáhlou rétorickou elegii v tercínách na smrt svého přítele, básníka a matematika Lorenza Mascheroniho..[1][3]

Roku 1803 vydal překlad Persiových Satir a roku 1804 uvedl v La Scale drama Theseus (Teseo) s hudbou Vincenza Federiciho, založené na paralele Thesea osvobozujícího zemi od nestvůr s obrazem Napoleona osvobozujícího lid. V tom samém roce byl jmenován vládním básníkem a v roce 1806 historikem Italského království vytvořeného Napoleonem. Na Napoleona napsal také několik dalších oslavných básní, jako například Na velikost Napoleonovu (1805, Alla Maestà di Napoleone) nebo nedokončenou lyricko-epickou poemu Bard z Černého lesa (1806, Il bardo della Serva nera), ovlivněnou Ossianovými zpěvy. Roku 1810 vytvořil uznávaný překlad Homérovy Iliady.[1][3]

Po Napoleonově pádu se opět vrátil k silně konzervativním postojům a v letech 1816-1817 byl jedním z redaktorů prorakouského měsíčníku Biblioteca Italiana. Restauraci oslavil kantátou Mystická pocta (1815, Il mistico omaggio) s hudbou Vincenza Federiciho, divadelním textem Návrat Astraei (1816, Il ritorno di Astrea) s hudbou Josepha Weigla o návratu bohyně spravedlnosti a dramatickým chvalozpěvem Výzva k Palladě (1819, Invito a Pallade) s hudbou Johanna Simona Mayra určeným k oslavě návštěvy rakouského císaře a jeho manželky v Miláně. Tato díla a ani idylické epithalamium Svatba Kadma s Harmonií (1825, Le nozze di Cadmo e d'Ermione) nedosahují však úrovně jeho děl z předcházejícího období.[2][3]

Svou novoklasicistní poezii obhajoval proti názorům romantiků v díle Řeč o mytologii (1825, Sermone sulla mitologia), kde proti romantickým teoriím stavěl básnickou hodnotu antických bájí. V otázce jazyka kritizoval purismus, který zastávala Accademia della Crusca, a obhajoval nový, moderní národní jazyk. Věnoval tomu šestisvazkové dílo Návrh některých úprav a dodatků ke slovníku Cruscy (1817-1826, Proposta di alcune correzioni ed aggiunte al vocabolario della Crusca).[3]

Jeho další léta byla poznamenána chatrným zdravím a finančními starostmi. Již v dubnu roku 1826 byl zasažen mozkovou mrtvicí, která mu paralyzovala levou stranu těla. Novou mrtvici utrpěl v květnu roku 1828 a 13. října tohoto roku v Miláně zemřel. Pochován byl na hřbitově San Gregorio, který dnes již neexistuje.[3]

Montiho hodnocení a postavení z hlediska italské literatury není příliš jasné. Byl nadán hlubokou znalostí literárního jazyka, tvořivou snadností, bohatou obrazností, vřelostí, básnickou výmluvností, technickou obratností a formální dokonalostí. Jako člověk byl dobročinný, snášenlivý a upřímný, ale ve svých postojích se většinou pevně držel oficiálních názorů.[5] Mnohými autory (například Giosuè Carducci) byl vysoce ceněn jako jeden z největších básníků své doby, jinými (Ugo Foscolo nebo Giacomo Leopardi), byl ale odsuzován, že se vzdával svého přesvědčení za praktické výhody a že propracovanou literární techniku upřednostňoval před obsahem.[3]

Česká vydání

  • Na smrt Jidášovu, in Tři knihy vlaské lyriky. Praha: Vydavatelstvo Vzdělavací bibliotéky 1894, přeložil Jaroslav Vrchlický.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 500–501. 
  2. ↑ a b c d BUKÁČEK, Josef, a kol. Slovník spisovatelů - Itálie. 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 460 s. cnb000160223. S. 275–276. 
  3. ↑ a b c d e f g h i IZZI, Giuseppe. Monti, Vincenzo. Enciclopedia Treccani. Dostupné online.
  4. ↑ Ottův slovník naučný. 17. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1999. S. 585.
  5. ↑ SANCTIS, Francesco de. Dějiny italské literatury. Překlad Václav Černý. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959. 601 s. cnb000685484. S. 533–534. 
  6. ↑ Tři knihy vlaské lyriky. Praha: Vydavatelstvo Vzdělavací bibliotéky 1894, přeložil Jaroslav Vrchlický. S. 48-50.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.