Vincenc Havel

Vincenc Havel
Narození5. dubna 1906
Křtiny
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí23. února 1992 (ve věku 85 let)
Hradec nad Moravicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochař a malíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Památník osvobození v Bílovci

Vincenc Havel (5. dubna 1906 Křtiny – 23. února 1992 Hradec nad Moravicí) byl český malíř a sochař, představitel figurálního realismu.[1]

Životopis

Vincenc Havel se narodil do rodiny malíře pokojů Jaromíra Havla (* 15. ledna 1874) a jeho ženy Karoliny (* 22. ledna 1883). Mezi lety 1923–1927 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové škole v Praze v atelieru Josefa Mařatky a Karla Štipla obor sochařství. Po ukončení studia odjel na studijní cestu do Itálie.[2] V roce 1928 nastoupil vojenskou službu v Opavě. Mezi lety 1938–1945 žil a pracoval v Brně. Po skončení druhé světové války se vrátil do Opavy. V roce 1947 se přestěhoval do Hradce nad Moravicí, kde žil až do konce svého života. Od roku 1948 pravidelně dojížděl do pískovcového lomu v Podhorním Újezdu. Místní pískovec patřil k jeho oblíbeným materiálům.[3]

Hrál na housle a violoncello a také vyučoval hru na klavír. Za „výzdobu“ Opavy získal v roce 1963 Čestné uznání.[2]

Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Ostravě, Slezského zemského muzea, na zámku Hradec nad Moravicí nebo v Městské galerii v Hradec nad Moravicí.[3]

V rámci cyklu Soukromé století natočila České televize s použitím materiálu z rodinného archivu dokument Sousoší dědečka Vindy (režisér Jan Šikl, 2007).[4]

Jeho dcera Věra Šimková Codrová[5] (2. května 1939 – 17. prosince 1986) byla výtvarnice.[3]

Tvorba

V počátcích své tvorby byl ovlivněn českým sochařstvím třicátých let 20. století a tvořil především oficiální i soukromé portréty, které zobrazoval na plastikách, plaketách nebo bustách. Svoje díla také podepisoval českým ekvivalentem svého jména – Čeněk. Tak je například signovaná bronzová plastika Tomáše Garriqua Masaryka na Slezské univerzitě v Opavě (1934), busta Rudolfa Gudricha na jeho hrobě, nebo pískovcový pomník padlým v první světové válce v Kylešovicích. Během druhé světové války se věnoval kresbě pastelem a olejem. Kreslil manželku Marii, dceru Věru a pohledy na obec Křtiny. V tomto období vytvořil plastiky houslisty Jaroslava Štěpánka nebo lékaře Vladimíra Kubeše (1878–1941) pro brněnský hřbitov.[2][3]

Jeho láska k hudbě ho přivedla k tvorbě pamětní desky Ference Liszta na zámku v Hradci nad Moravicí[6] nebo soše Bedřicha Smetany v Krnově.[7] Věnoval se i postavám kulturní historie (pomník a pamětní deska Františka Palackého ve Fulneku a Hodslavicích, plaketa básníka Petra Bezruče pro Branecké železárny, pamětní deska Vincence Praska v Milostovicích.[2]

Tvorba padesátých let byla ovlivněna socialistickým realismem. Vytvořil mimo jiné sgrafita pro bytové domy v Opavě a Bílovci a pro školy v Karviné a Horní Suché, reliéfy a sousoší pro přestavbu Slezského divadla Opava (1948–1951) nebo v roce 1952 Památník osvobození v Bílovci. Další díla prezentovala návrat k formám meziválečného sochařství jako socha Nová Opava pro fontánu v opavských sadech Svobody (1956–1958), socha Ludwig van Beethoven v Teplicích (1965) a ve Varnsdorfu (1968).[3]

Koncem padesátých let 20. století se jeho tvorba oprostila od vlivu socialistického realismu. Začal využívat moderní lyrické tvary, většinou postavy žen. Ženská postava představovala v umělcově podání například Ráno, Jaro, Tanečnici, Myšlenku, Zemi nebo Odpočinek v Havířově.[2]

Znovuzrozená Opava

Výběr z díla

  • 1954 busta pro památník Ludwig van Beethoven, Hradec nad Moravicí
  • 1955 socha Klementa Gottwalda, Opava[8]
  • 1956 socha Klementa Gottwalda, Dědice[9]
  • 1957 busta pro památník František Palacký, Hodslavice a Fulnek
  • 1957 Pomník Bedřicha Smetany, Krnov
  • 1966 plastika Rozmar, hotel Atom, Ostrava
  • 1969 fontána s plastikou Žena a muž, Ostrava
  • 1969 socha Matka, Opava[10]
  • 1969–1971 sochy Žal a Zamyšlená pro lázeňský park, Teplice nad Bečvou
  • 1975 Torzo pro obřadní síň, Hlučín[3]
busta Vladimíra Kubeše, hřbitov Brno-Královo Pole

Členství v organizacích

Byl členem Klubu výtvarných umělců Aleš v Brně (1938–1945), od roku 1945 členem Sdružení umělců slezských v Opavě, od roku 1963 členem tvůrčí skupiny Bezruč v Opavě a od roku 1950 ve Svazu výtvarných umělců v Praze.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ HAVEL Vincenc. rejstrik.cz [online]. [cit. 2025-08-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f GEBAUER, Josef. Havel Vincenc. www.opava-city.cz [online]. [cit. 2025-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-12-11. 
  3. ↑ a b c d e f HAVEL Vincenc 1906–1992 – Biografický slovník českých zemí. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2025-08-10]. Dostupné online. 
  4. ↑ Sousoší dědečka Vindy (2004) | ČSFD.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. ↑ KOMPOZICE - CODROVÁ ŠIMKOVÁ VĚRA. www.prodej-obrazy.eu [online]. [cit. 2025-08-12]. Dostupné online. 
  6. ↑ Ferenc Liszt (1811–1886). www.ichradec.cz [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ KUBA, František. Autor Smetanovy sochy Vincenc Havel v televizi. Bruntálský a krnovský deník. 2009-07-15. Dostupné online [cit. 2025-08-11]. 
  8. ↑ Klement Gottwald | Sochy a města. sochyamesta.cz [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ REDAKCE. Zmizelé pomníky obrazem: Gottwalda okradli. Vyškovský deník. 2019-10-01. Dostupné online [cit. 2025-08-11]. 
  10. ↑ Matka | Vetřelci a volavky. www.vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2025-08-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.