Východní legie

Východní legie
Jednotka východních legií ve Vilniusu
Země	Německá říše Německá říše
Existence	již zaniklý útvar
Vznik	leden 1942
Zánik	květen 1945
Druh vojska	východní dobrovolnická legie
Typ	pěchota
Funkce	frontové jednotky, strážní služba a protipartyzánský boj
Velikost	okolo 210 tisíc lidí
Posádka	okupované Polsko, Ukrajina a Francie
Přezdívka	Ostlegionen
Velitelé	Ernst-August Köstring Ralf von Heigendorf Oskar Ritter von Niedermayer Arménská legie Drastamat Kanajan Garegin Nzhdeh Ázerbájdžánská legie Abdurrahman bej Fatalibejli Israfil Israfilov Gruzínská legie Šalva Maglakelidze Šalva Loladze Volžsko-tatarská legie Oskar von Seckendorff Severokavkazská legie Ristov Turkická legie Ämirxan Tleumağambetov Satar Almanbetov
Podřízené jednotky	Arménská legie Ázerbájdžánská legie Severokavkazská legie Gruzínská legie Turkická legie Volžsko-tatarská legie
Nadřazené jednotky	Wehrmacht
Účast
Války	Druhá světová válka
Mise	boj za nezávislost na SSSR
Bitvy	Proti Rudé armádě Bitva o Kavkaz Bitva u Stalingradu Bitva u Kurska IV. bitva o Charkov Korsuň-ševčenkovská operace Bitva o Berlín Proti Spojencům Operace Overlord Operace Dragoon Proti partyzánům Kulový blesk v Itálii, Francii a Jugoslávii Varšavské povstání Slovenské národní povstání

Východní legie (německy Ostlegionen) byly dobrovolnické vojenské jednotky vytvořené z válečných zajatců, branců, emigrantů a dobrovolníků z okupovaných území SSSR, kteří bojovali na straně Německa během druhé světové války. První legie vznikaly již v roce 1941, ale hlavní formování jednotek proběhlo v letech 1942 a 1943. Jejich existence trvala až do konce Třetí říše v roce 1945. Po válce byli jejich příslušníci vydáni ze spojeneckého zajetí zpět do SSSR.

Východní legie Wehrmachtu byly jednotky složené převážně z neruských národů Sovětského svazu, které nacistické Německo formovalo během druhé světové války z válečných zajatců a dobrovolníků. Ačkoli pojem východní legie mohl být někdy neformálně používán i pro jiné jednotky, oficiálně pod Velitelství východních legií (německy Kommando der Ostlegionen) spadaly především legie složené z neruských národností SSSR.^[1] Německý termín Ostlegionen (česky východní legie) by neměl být zaměňován s termínem Osttruppen (česky východní vojska nebo východní jednotky), který označoval všechny jednotky ze Sovětského svazu sloužící ve Wehrmachtu, s výjimkou pobaltských a ukrajinských formací. Pojem východní legie lze vymezit jako jednotky Wehrmachtu podřízené velitelství východních legií (německy Kommando der Ostlegionen).

Kromě toho však existovaly ve Wehrmachtu i další národnostní jednotky, z nichž některé byly nazývány legiemi, a také byly jako legie nazývány části jednotek Zbraní SS. Dalšími jednotkami, které bývají řazeny do východních legií jsou různé pomocné jednotky. Kromě polních praporů bylo během války ze všech sovětských válečných zajatců vytvořeno velké množství stavebních, železničních, dopravních a dalších pomocných jednotek, které sloužily německé armádě, ale přímo se neúčastnily bojů. Mezi takové jednotky patřili i vojáci zařazení jako dobrovolní pomocníci tzv. HiWi.

ROA, která však nejpozději od ustavení KONR dne 14. listopadu 1944 byla považována za armádu nového Ruska, pod pojem výše vymezený pojem východní legie nespadá. KONR byl úřady Německa v zásadě uznáván jako legitimní zástupce sovětských občanů. Dne 17. ledna 1945 byla mezi KONR a německým ministerstvem zahraničí podepsána dohoda o bezúročné půjčce.^[2] Tím, že jednou ze smluvních stran je ministerstvo zahraničí svrchovaného státu, lze tuto dohodu považovat za částečné uznání Výboru jako vlády. Právní postavení ozbrojených sil KONR, nazývaných ROA, tak byla spojenecká armáda wehrmachtu.

Ernst-August Köstring jedna z hlavních postav východních legií

Po napadení SSSR v roce 1941 německé velení plánovalo rychlou porážku Sovětského svazu. V zimě na přelomu let 1941 – 1942 se však Rudé armádě podařilo zastavit postup německých vojsk v bitvě před Moskvou. Neúspěch bleskové války na východní frontě, provázený vysokými ztrátami, donutil německé velení k vytváření cizineckých jednotek, tzv. legií, ze sovětských válečných zajatců.^[3] Mezi válečnými zajatci Rudé armády, kteří byli zajati krátce po začátku druhé světové války, bylo mnoho muslimů. Jejich protisovětské nálady bylo možné využít pro cíle Německa.^[4] Dne 22. prosince 1941 vydalo Vrchní velitelství ozbrojených sil (OKW) rozkaz k vytvoření čtyř legií z východních národů – turkické, arménské, gruzínské a kavkazsko-muslimské.^[3][5] Hitler svým rozkazem ze dne 15. dubna 1942^[3] osobně povolil nasazení kozáků a kavkazských vojáků v boji proti partyzánům a na frontě jako rovnocenných spojenců. Složení jednotek legionářů mělo být z národností, které žily daleko od předpokládaných hranic Velkoněmecka.^[3] Vytvořené východní legie byly následující:^[2][6]

Arménská legie	Ázerbájdžánská legie	Severokavkazská legie	Gruzínská legie	Turkická legie	Volžsko-tatarská legie

Celkový počet osob v legiích byl okolo 210 tisíc lidí a dělení podle národností bylo následující:^[3]

• Kazaši, Uzbekové, Turkmenové a další národy Střední Asie – asi 70 tisíc,
• Ázerbájdžánci – až 40 tisíc,
• Severokavkazané – až 30 tisíc,
• Gruzínci – 25 tisíc,
• Arméni – 20 tisíc,
• Volžští Tataři – 12,5 tisíce,
• Krymští Tataři – 10 tisíc,
• Kalmykové – 7 tisíc.

Celkový počet osob tvořil asi čtvrtinu z celkového počtu zástupců národů SSSR, kteří sloužili ve Wehrmachtu a jednotkách SS, který se odhaduje na 1,2 milionu.^[3]

První východní jednotkou byl Turkestánský pluk, později přejmenovaný na 811. pěší prapor, který byl zformován 15. listopadu 1941 v rámci 444. bezpečnostní divize Wehrmachtu^{[pozn. 1]} (německy 444. Sicherungs-Division (Wehrmacht)). Skládala se ze čtyř rot pod velením německých důstojníků a seržantů a již v zimě 1941 – 1942 vykonávala bezpečnostní službu na území Severní Tavrie.^{[pozn. 2][3]}

Vedením formováním a výcvikem východních legií bylo pověřeno Výcvikové velitelství Východních legií (německy Aufstellungsstab der Ostlegionen), které bylo dne 23. ledna 1943 přejmenováno na Velitelství východních legií (německy Kommando der Ostlegionen). V zimě a na jaře 1942 se toto velitelství nacházelo v Rembertówě a v létě 1942 bylo přeloženo do Radomi.^[3] Velitelem východních legií v Polsku byl jmenován plukovník Ralf von Heigendorf.

Ernst-August Köstring, bývalý vojenský atašé v Moskvě, vykonával funkci generála pro východní jednotky (německy General der Osttruppen). Měl na starosti nábor, výcvik a integraci dobrovolníků z řad sovětských zajatců, zejména neruských národností, do Wehrmachtu. Od poloviny června 1943 se stal inspektorem turkických jednotek (německy Inspekteur der deutsch-kommandierten Turkvolk-Verbände). Ke dni 1. ledna 1944 převzal velení centrálního úřadu, který koordinoval všechny dobrovolnické jednotky Wehrmachtu z řad sovětských zajatců a kolaborantů.

V lednu a únoru 1942 německé velení zřídilo výcvikové tábory pro vojáky východních legií na území Polska. Další výcvikové středisko, mimo zmíněného polského, se nacházelo na Ukrajině u města Mirgorodu pod názvem Velitelství pro přípravu a výcvik zahraničních dobrovolnických formací ze sovětských válečných zajatců (německy Aufstellungs - und Ausbildungsstab für ausländische Freiwilligen-Verbände aus sowjetrussischen Kriegsgefangenen). Náčelníkem štábu byl jmenován plukovník, od 6. září 1942 generálmajor, Oskar Ritter von Niedermayer, který byl do léta 1941 pověřeným důstojníkem Abwehru. Prapory formované na Ukrajině měly dvojí číslování, ve kterém první římská číslice znamenala pořadové číslo praporu a druhá arabská pak číslo divize, která zajišťovala personál. Do května 1943 bylo tedy na Ukrajině zformováno 25 polních praporů: 12 turkestánských (I/29, I/44, I/76, I/94, I/100, I/295, I/297, I/305, I/370, I/371, I/384 a I/389), 6 ázerbájdžánských (I/4, I/73, I/97, I/101, I/111 a II/73), 4 gruzínské (I/1, I/9, II/4 a II/198) a 3 arménské (I/125, I/198 a II/9), dále 2 posílené severokavkazské půlprapory (842. a 843.), 7 stavebních a 2 záložní prapory s celkovou silou přes 30 tisíc lidí. Kromě toho se formovalo dalších 8 polních praporů: 4 turkestánské (I/71, I/79, I/376 a I/113.), 1 ázerbájdžánský (I/50.), 2 gruzínské (II/125 a III/9.) a 1 arménský (III/73.).

Budoucí legionáři, kteří přijeli ze zajateckých táborů, byli již v přípravných táborech rozděleni do rot, čet a oddílů. Výcvik v první fázi zahrnoval všeobecnou fyzickou a cvičnou přípravu a učení se německým povelům a předpisům. Cvičení prováděli němečtí velitelé rot s pomocí tlumočníků. Dále výcvik vedli velitelé oddílů a čet z řad legionářů, kteří absolvovali dvoutýdenní výcvik v kurzech pro poddůstojníky. Po absolvování úvodního výcvikového kurzu byli rekruti převeleni k praporům, kde obdrželi standardní uniformy, výstroj a zbraně. Poté přešli k taktickému výcviku a studiu podle své specializace. Vedoucí roli v ideologickém výcviku legionářů hráli emigranti – obvykle členové národních výborů vytvořených pod záštitou Ministerstva okupovaných východních území. Vojenský a politický výcvik vojáků skončil kolektivní přísahou a vztyčením státní vlajky, po níž byly prapory vyslány na frontu.^[3]

Každý polní prapor měl tři střelecké roty, kulometnou rotu a velitelskou rotu o 130–200 mužích. Střelecká rota měla tři střelecké a jednu kulometnou četu a velitelská rota měla protitankové, minometné, ženijní a spojařské čety. Celkem prapory měly 800–1000 vojáků a důstojníků, včetně až 60 německých příslušníků, tzv. Rahmenpersonal. Ten zahrnoval 4 důstojníky, 1 úředníka, 32 poddůstojníků a 23 vojínů. Šlo o německé vojáky a důstojníky, kteří tvořili organizační a velitelský rámec jednotky. Cílem bylo udržet kontrolu nad jednotkami, zábranit dezercím a kontrolovat ideologickou spolehlivost v souladu se zájmy Německa. Velitelé německých praporů a rot měli zástupce z řad zástupců té či oné národnosti. Velitelský sbor pod úrovní roty byl výhradně národnostní.^[3] Počet a struktura praporů formovaných na Ukrajině se prakticky nelišily od praporů formovaných v Polsku. Jedinou výjimkou byl poměr německého a národního personálu. Pokud v Polsku nebylo více než 60 Němců, pak zde jich nemělo být více než 37, a to 4 důstojníci, 1 vojenský úředník, 7 sonderführerů^{[pozn. 3]}, 15 poddůstojníků a 10 vojínů.

Zpočátku vojáci východních legií nosili primárně kořistní stejnokroje Rudé armády bez odznaků. Později obdrželi uniformy německého Wehrmachtu s odznaky zavedenými v roce 1942. Jednalo se o speciální hodnostní označení nošená na límci a náramenících. Střed odznaku byl buď červený nebo v barvě límce. Kolem insignií byl přidán lem, každý v jiné barvě pro každou legii:

• Turkmenská – nebesky modrá,
• Ázerbájdžánská – světle zelená,
• Gruzínská – zelená,
• Arménská – zlatožlutá
• Severokavkazská – hnědá.

Místo standardní orlice se svastikou nosili speciální odznak ve tvaru šedého kosočtverce se svastikou uvnitř. Po obou stranách kosočtverce se táhly tři vodorovné pruhy. Od 29. dubna 1943 byl tento znak nahrazen orlicí Wehrmachtu. Legionáři, kromě Turkmenů, měli navíc štítky na uniformách vyšívané červenou nití místo stříbrné a jejich čepice měly tmavě zelenou oválnou kokardu se svislým červeným pruhem procházejícím středem. Kromě speciálních odznaků na límcích a čepicích nosili vojáci Ostlegie obvykle na pravém rameni uniformy štít s barvami a názvem své země původu, viz obrázky v infoboxu.

Prapor byl vyzbrojen třemi protitankovými kanóny (45 mm), 15 lehkými a těžkými minomety, 52 lehkými a těžkými kulomety, puškami a samopaly. Zbraně byly obvykle dodávány ze skladů ukořistěných sovětských zbraní.^[3]

První vlna legionářů byla na frontu odesílána do konce roku 1942^[3]:

• 6 turkestánských (450., 452., 781. až 784.),
• 2 ázerbájdžánské (804. a 805.),
• 3 severokavkazské (800., 801. a 802.),
• 2 gruzínské (795. a 796.),
• 2 arménské (808. a 809.).

Druhá vlna byla odeslána na frontu na začátku roku 1943^[3]:

• 5 turkestánských (od 785. do 789.),
• 4 ázerbájdžánské (806, 807, 817 a 818.),
• 1 severokavkazská (803.),
• 4 gruzínské (od 797. do 799., 822.),
• 3 arménské (810, 812 a 813.),
• 3 volžsko-tatarské (825, 826 a 827.).

Třetí vlna byla odeslána na frontu ve druhé polovině roku 1943^[3]:

• 3 turkestánské (790, 791 a 792.),
• 2 ázerbájdžánské (819. a 820.),
• 3 severokavkazské (835, 836 a 837.),
• 2 gruzínské (823. a 824.),
• 3 arménské (814, 815 a 816.),
• 4 volžsko-tatarské (od 828. do 831.).

Rozsáhlé nasazení jednotek Východních legií na frontě začalo na podzim roku 1942, kdy byly první z polních praporů zformovaných v Polsku a na Ukrajině vyslány na Kavkaz a ke Stalingradu. Od září 1942 do ledna 1943 bylo v oblasti armádních skupin A a B nasazeno 25 polních praporů Východních legií, které kromě zabezpečovací služby v blízkém týlu plnily širokou škálu bojových úkolů na úrovni jednotek Wehrmachtu.^[3] Jednotlivé prapory se účastnily bojů na východní frontě i v roce 1943, viz infobox^{[pozn. 4]}.

Dne 29. září 1943 vydal Hitler rozkaz k přesunu všech východních legií z východní fronty do západní Evropy, protože po ústupu Německa ze severního Kavkazu a jižního Ruska tyto jednotky nebyly považovány za dostatečně spolehlivé pro boj s Rudou armádou. Již dne 2. října 1943 se tento rozkaz promítl do rozkazu německého generálního štábu č. 10570/43, podle kterého byly všechny struktury velitelství východních legií, výcvikové tábory a některé prapory převedeny do Francie. Přesun legií byl v dokončen v první polovině listopadu 1943. V důsledku tohoto rozkazu se ode dne 21. listopadu 1943 kromě velitelského štábu nacházelo ve Francii všech 6 legií, důstojnická škola a škola pro překladatele. Za sídlo velení bylo vybráno město Nancy ve východní Francii.

Dne 1. února 1944 byla provedena reorganizace východních legií s cílem zajistit německému velení větší kontrolu nad legiemi a dosáhnout jejich maximální bojové efektivity. Prapory pak byly převeleny do jižní Francie. Východní legie byly doplněny kozáckými, ruskými a ukrajinskými jednotkami a vytvořily tak Záložní dobrovolnickou (východní) divizi (německy Freiwilligen-(Ost)-Stamm-Division). Nešlo o divizi určenou pro přímé frontové boje, ale pro podpůrné a organizační úkoly. Její struktura byla následující:

• Velitelství divize.
• Důstojnická škola pro východní dobrovolnické útvary.
• Záložní dobrovolnice pluky:
  • 1. pluk (Gruzínci, Turkestánci a Severní Kavkaz),
  • 2. pluk (Arméni, Ázerbájdžánci a Volžští Tataři),
  • 3. pluk (Rusové),
  • 4. pluk (Ukrajinci),
  • 5. pluk (Kozáci).

Jednotka nesplnila očekávání německého velení, a proto byla na konci června 1944 rozpuštěna. Její příslušníci byli zařazeni do bojových samostatných jednotek. Ty jednotky, které nebyly součástí výše zmíněné divize, sloužily k obraně Atlantického valu na pobřeží Francie, Belgie a Nizozemska (795., 797., 798., 822. a 823. gruzínský, 800., 803. a 835. severokavkazský, 781. a 787. turkestánský, 809., 812. a 813. arménský) nebo operovaly v centrálních oblastech Francie proti partyzánům (799., I./9., II./4. gruzínský a 829. volžsko-tatarský). V boji proti spojeneckým angloamerickým vojskům se většina vojáků těchto praporů nijak nevyznamenala kvůli své špatné výzbroji a rozpadu morálky.^{[pozn. 5]} Prapory východních legií byly při operacích Spojenců ve Francii zničeny nebo obleženy v pevnostech valu. Prapory 797. gruzínský, 826. a 827. volžsko-tatarský byly odzbrojeny kvůli neochotě jejich vojáků jít do boje proti západním vojskům a četným případům dezerce.

Po stažení z Francie byly rozptýlené prapory shromážděny na cvičišti Neuhammer (dnešní Świętoszów) ve Slezsku. Zde byla v zimě 1944 – 1945 z nejlepších vojáků z řad gruzínských, arménských a severokavkazských legií zformována 12. kavkazská protitanková stíhací jednotka (německy Kaukasischer Panzerjagdverband 12)^[7]. Na jaře 1945 operovala na frontě u řeky Odry. Následně byla tato jednotka s pomocí generála dobrovolnických jednotek Köstringa vyřazena z východní fronty a převelena do Dánska, ale dvě roty se podílely na obraně Berlína. Zbývající, méně bojeschopní vojáci těchto legií byli zařazeni do pomocných jednotek, které sloužily k opevňování a dalším podobným pracím až do konce války.

Prapory východních legií neprokázaly vysokou bojovou morálku, neboť přecházely k Rudé armádě. V některých praporech byly během jejich formování a výcviku vytvořeny podzemní skupiny, které se připravovaly na přesun svých jednotek v plné síle na stranu Rudé armády a partyzánů. První úspěšný pokus byl proveden v únoru 1943 v rámci 825. volžsko-tatarského praporu, který dorazil do Vitebské oblasti. Hned během první operace Tataři zabili německé důstojníky a celý prapor, v počtu přes 800 lidí se 6 protitankovými kanóny, 100 kulomety a samopaly a dalšími zbraněmi, přešel k partyzánům.^[3]

K dalšímu incidentu došlo 13. září 1943, kdy turkestánský prapor operující v Oboloňském rajóně v řadách německé 2. armády zabil německé důstojníky. Celkem tři roty i se zbraněmi přešly na stranu sovětských vojsk. Tato událost byla pro Němce poslední kapkou a vedla k rozhodnutí stáhnout legie z východní fronty do okupovaných zemí Evropy.^[3]

Měsíc před koncem války v Evropě došlo k nejzávažnějšímu z mnoha incidentů souvisejících s jednotkami východních legií. V noci z 5. na 6. dubna 1945 se 822. gruzínský prapor vzbouřil na nizozemském ostrově Texel. Gruzínci vztyčili rudou vlajku, vyhladili německou část posádky a dobyli větší část ostrova. Němcům trvalo celý týden, než s přesilou potlačili povstání, a vrátili Texel pod svou kontrolu.^[3]

Na Krymu od listopadu 1941 velení 11. armády Wehrmachtu a orgány SD prováděly aktivní nábor tatarského obyvatelstva. Tataři schopní vojenské služby byli dobrovolně zařazováni do armády a doplňovali řady oslabených pěších pluků jako hiwi. Až do prosince 1941 probíhal tento proces spontánně. Od ledna do března 1942 byly pod organizovaným vedením Einsatzgruppe D formovány tatarské roty sebeobrany v počtu 100 příslušníků, které byly použity v boji proti partyzánům. Rotám veleli němečtí důstojníci. Nejlépe vycvičené a připravené roty byly nasazeny v bojových operacích. Do 29. ledna 1942 měl Wehrmacht k dispozici 8 684 vojáků, z nichž 1 632 bylo zařazeno do 14 rot sebeobrany. Ty plnily strážní službu ve vojenských nebo civilních objektech. Od července 1942 byly na základě vytvořených rot zformovány policejní prapory. Do listopadu bylo zformováno 8 praporů krymských Tatarů (čísla 147 až 154). Na jaře 1943 k nim byl přidán další prapor a ve fázi formování bylo několik praporů a hospodářských rot. Organizačně a operačně byly tyto jednotky podřízeny náčelníkovi SS a policie Generálního komisariátu Taurida. Praporům a rotám veleli bývalí velitelé Rudé armády, většinou netatarského původu, zatímco německý pravidelný personál byl zastoupen styčným důstojníkem a 8 poddůstojníky jako instruktory.

Znak	Název	Němcký název	Informace
	Arabští dobrovolníci ve Wehrmachtu	Legion Freies Arabien	Útvary složené z dobrovolníků z Blízkého východu, islámských částí severní Afriky a jihovýchodní Evropy, kteří byli soustředěni do arabských jednotek. Legie vznikla v dubnu 1943 pod německou patronací s cílem oslabit britský vliv na Blízkém východě. Sloužili v ní převážně arabští nacionalisté a anti-kolonialisté, včetně zajatců z britských koloniálních jednotek. Od listopadu 1943 sloužila legie na Peloponéském poloostrově, kde se jako součást 41. pěší divize podílela na potlačování řeckých protifašistických povstání. V říjnu 1944 byla legie převelena do Jugoslávie a dokončila bojové operace poblíž Záhřebu.[8] Dne 4. srpna 1942 vznikla jednotka Sonderverband 287, která měla za cíl vyvolat povstání v Iráku. Pro neúspěch německých vojsk u Stalingradu nebyl jejich úkol proveden. Dne 24. července 1942 vznikla jednotka Sonderverband 288 jako průzkumný a zpravodajský útvar, který byl nasazen v severní Africe.[1]
	Kalmycký jezdecký sbor	Kalmückisches Kavalleriekorps	Kalmycký jezdecký sbor bojoval za nezávislý stát. Byl vytvořen po okupaci území Kalmycké ASSR německými vojsky v létě 1942. Na jaře 1943 střežily kalmycké eskadry společně s kozáky pobřeží Azovského moře a v květnu 1943 byly shromážděny v Chersonské oblasti.Od podzimu 1943 byl Kalmycký jízdní sbor využíván k ochraně komunikací na pravém břehu Dněpru a byl podřízen 444. a 213. zabezpečovací divizi a velení týlové oblasti 6. armády.[3] K červenci 1944 byl stav sboru reorganizovaného do dvou samostatných brigád celkem 147 důstojníků, 374 poddůstojníků a 2 917 řadových vojáků. Ve sboru bylo také 90 německých důstojníků, kteří převzali v červenci 1944 velitelská místa. V roce 1945 byl sbor rozbit na východní frontě na území Polska a jeho zbytky byly přiřazeny ke Kozáckému stanu v Chorvatsku.[1]
	Svobodná indická legie	Legion Freies Indien	Jednalo se jednotku složenou z indických dobrovolníků pod velením Čandra Bose, kterému se podařilo naverbovat asi 6 000 dobrovolníků. Z nich byli vybráni vojáci pro Indickou národní armádu. Vojáci měli turbany místo obvyklých vojenských čepic. V říjnu 1942 měla jednotka stav 3 000 příslušníků. V roce 1944 byla legie převelena pod SS. Indická legie do bojů výrazně nezasáhla a po válce byli její příslušníci odesláni do Indie před soud.[1]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Восточные легионы na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Východní legie na Wikimedia Commons