Stará čeština

Stará čeština (staročeština) označuje nejstarší fázi češtiny doloženou v písemných památkách. Jde o dobu velkých změn v hláskosloví i tvarosloví, které byly téměř všechny přijaty do dnešního spisovného jazyka.

Fáze začíná první polovinou 12. století, kdy stará čeština navazuje na pračeštinu. Raná fáze staré češtiny trvala do konce 13. století. V této době se ještě čeština objevuje značně torzovitě (na glosách a přípiscích), na začátku 13. století poprvé ve větách. Druhá fáze je vymezována 14. stoletím. Posledním obdobím je čeština doby husitské. Končí přelomem 15. a 16. století, kdy nastupuje doba střední češtiny.

Období od poloviny 12. století do konce 13. století, v němž se objevují první české písemné památky. Většinou jde však jen o nesouvislé záznamy: bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu). Texty jsou psány tzv. primitivním pravopisem a později se během 13. století začíná objevovat pravopis spřežkový. V židovských spisech se dochovaly rovněž hebrejským písmem psané glosy v češtině, která je zde nazývána lešon Kenaan. Za posledních Přemyslovců byla silná tendence přejímat slova z němčiny. Za vlády Přemysla Otakara II. vznikl český zemský soud, kde se jednalo v češtině.^[1]

Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:

Pauel dal geſt ploſcoucih zemu Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſeduema duſnicoma bogucea aſedlatu

(v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)

Ve 14. století je již mnoho písemných památek (Dalimilova kronika, Rožmberská kniha, v druhé polovině působí Tomáš Štítný ze Štítného) a čeština začíná pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i odborné texty a úřední listiny psané česky. V druhé polovině století se čeština začala používat v městském právu.^[1] V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis. Od 40. let se uplatňuje tzv. mladší spřežkový pravopis.

Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří umí číst. Čeština začíná být používána v dalších funkcích (např. administrativa). Na začátku století se objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis, v němž jsou spřežky nahrazeny písmeny s tečkou a délka vokálů se označuje čárkou.

Oproti dnešní češtině staročeský hláskový systém původně neobsahoval souhlásky ď, ť, h, ř, a f. Naopak navíc existovaly palatalizované varianty většiny souhlásek. S nepalatalizovanými protějšky tvořily tyto páry: b–b’, d­–d’, l–l’, m–m’, n­–n’, p–p’, r–r’, s–s’, t–t’, v–v’ a z–z’. Palatalizované souhlásky se původně vyskytovaly jen před přední samohláskou, ale v důsledku hláskových změn se dostaly i do jiných pozic a staly se z nich samostatné fonémy. Souhláska v byla původně obouretná, až po 14. stol. se mění v dnešní souhlásku retozubnou.

Stará čeština měla navíc tři krátké samohlásky: y (výslovnost nejspíš podobná dnešnímu ruskému ы nebo německému ü), ä (široké e, vzniklo z nosovky ę) a ě (označované jako „jať“, zpočátku pravděpodobně vyslovované jako zavřenější e, později i jako krátký diftong ie). Všechny měly své dlouhé protějšky: ý, ȁ (< ę) a dvojhláska ie (při četbě starých textů vyslovovaný jako [ijé]). Většina samohlásek měla výrazné přední poziční varianty, které se vyskytovaly v postavení po palatálních, resp. palatalizovaných souhláskách.^[2]

Ve staré češtině dochází k rozsáhlým změnám v hláskosloví. Jsou odstraněny přední a zadní varianty vokálů. Dochází již k dokončení přehlásek ’ä > ě, ’ ȁ > ie (p’äkný > pěkný, v’a̋ce > viece). Samohláska a po měkké souhlásce na konci slova (typu duša) je ojedinělá, ačkoliv se později ve východních nářečích, zčásti vlivem tvrdého vzoru žena, znovu objevuje. V morfologii se tato změna projevila prohloubením rozdílu mezi měkkými a tvrdými typy jmen (sedláka × oráčě, město × moře, žena × dušě) i u sloves (dělati × sázěti, děláš × sázieš). Tvrdé slabikotvorné l se změnilo na lu (Chlmec > Chlumec, dĺgý > dlúhý) na rozdíl od měkkého l’. Od 12. století dochází k přeměně g na ɣ, později na h. Později dochází k asibilaci, tj. přidávání sykavkového šumu k palatalizovaným alveolárám t’, d’ a r’, přičemž c’ a dz’ později opět zaniklo. Asibilace se však důsledně projevila trvalou změnou r’ > ř.

Po měkkých souhláskách nastala změna ’u > i (kl’úč > klíč) a ’o > ě (tato přehláska do spisovného jazyka nepronikla zcela: mořóm > mořiem > mořím, ale mužóm > mužuom > mužům). Završila se tzv. hlavní historická depalatalizace, započatá ve 13. století. Palatalizované (změkčené) konsonaty buď splynuly se svými tvrdými protějšky, nebo se staly palatálními (ď, ť, ň). Depalatalizace se zatím ještě netýkala měkkého a tvrdého l, které splynuly v jediné střední l až na přelomu 14. a 15. století. V souvislosti s tím došlo k zániku dvojhlásky /i̯e/ (ě), takzvaného jať. Krátké ě se buď změnilo v e, nebo se před labiálami ve výslovnosti rozložilo na j + e (pěna [pjena]). Dlouhé ě /i̯eː/ (ie) se změnilo na í (chtieti > chtíti, čiešě > číše, piesek > písek). Současně s tím se dlouhé ó změnilo na diftong uo (sól > suol). Ve výslovnosti se začala prosazovat regresivní spodoba znělosti (s výjimkou h, ř a v), znělost se po zániku palatalizace stala hlavním korelačním rysem u konsonantů. Konsonant v se původně nejspíš vyslovoval bilabiálně (jak se zachovalo na konci slabiky ve východočeských nářečích: diwnej, stowka), ve 14. století se artikulace přizpůsobila neznělému labiodentálnímu f. V Čechách vzniklo tzv. protetické v- na začátku slov začínajících o-.

Ve výslovnosti postupně splynulo y a i. V Čechách se tato změna projevila diftongizací ý > ej (viz Obecná čeština). Dochází k diftongizaci ú > ou (psáno au, pravděpodobně se diftong vyslovoval odlišně než dnes). Postupně se též monoftongizovalo ie > í (miera > míra). Monoftongizovalo se uo > ú. Diftong uo se někdy zapisoval jako o ve formě kroužku nad písmenem u, z čehož vznikl grafém ů (kuoň > kůň), po změně výslovnosti se kroužek začal považovat za diakritické znaménko označující délku.

Morfologie rané fáze staré češtiny se příliš neliší od pračeské. Ve 14. století se stabilizovaly tvary futura nedokonavých sloves, z různých forem typu chcu volati, jmám volati, budu volati a budu volal se nakonec prosadil typ budu volati. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatňuje se perfektivizační funkce prefixů (předpon) a imperfektivizační funkce sufixů (přípon). Začíná se konstituovat opisné pasivum. V době husitské není zatím při skloňování zcela vyhraněn protiklad životnosti u maskulin, neužívá se zatím u zvířat (vidím pána × vidím pes).

Ve staré češtině bylo původně trojí číslo. Kromě jednotného a množného čísla existovalo ještě dvojné číslo (duál). Během 15. stol. ustupuje a v 16. stol. jako kategorie zcela zaniká. V dnešní češtině lze však najít jeho pozůstatky.

Mělo celkem tři tvary:

• Tvar pro 1., 4. a 5. pád (např. ta dva bratra, tě dvě ženě, tě dvě slově)
• Tvar pro 2. a 6. (např. tú dvú bratrú, tú dvú ženú, v našú očú)
• Tvar pro 3. a 7. pád (např. dvěma bratroma, dvěma ženama, k kolenoma Ježíšovýma)

Stará čeština měla kromě perfekta (dnes préteritum) také dva jednoduché minulé časy – aorist a imperfektum a jeden další složený čas – plusquamperfektum. Aorist se používal pro vyjádření dokonavosti sloves. Imperfektum se používalo k vyjádření nedokonavosti sloves a u dokonavých vyjadřovalo nejistotu. Oba jednoduché časů byly užívány ve 14. stol. běžně, od poloviny století ustupují, v 15. stol. se staly archaickými, v 16. stol. vymírají. Zanikly proto, že vyjadřovaly významy, které byly nově vyjádřeny rozdílem mezi slovesy dokonavými a nedokonavými. Podoba plusquamperfekta nebyla ustálená a jeho používání nebylo nikdy závazné.

Slovesný tvar používaný po slovesech pohybu a posílání: pán přišel volat (nikoli volati) hřiešných. Tvořilo se pouze od sloves nedokonavých, a to od infinitivního kmene příponou -t (na rozdíl od infinitivu, který měl zakončení -ti nebo -ci). U jednoslabičných supin dochází ke zkrácení samohlásky, srov. infinitiv nésti, spáti oproti supinu nest, spat. Akuzativní předmět se po supinu měnil v genitivní: súditi živé i mrtvé – přijde súdit živých i mrtvých. V 15. a 16. stol. splynulo supinum s infinitivem a vznikla tak varianta infinitivu končící na -t, která pak v nové češtině převládla

Používá písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen.

Začíná se používat během 13. století. Délka vokálů se zpravidla neoznačuje, zřídka se vyjadřuje zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně. Typické pro starší spřežkový pravopis je přesné rozlišování sykavek ostrých ([s], [z], [c], [dz]) a tupých ([š], [ž], [č], [dž]).

Začíná se používat od 40. let 14. století. Navazuje spíše na primitivní pravopis. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.

Příklad textu:

A milowal mie kral drzewerzeczeny welmi. A przikazal kaplanu ſwemu, aby mie nietczo povczil w piſmie, kakzkoli ſam kral nevmiegieſſe piſem. A tak nauczil ſem ſe cziſti hodiny blahoſlawene Marie panny oſlawene, a nieczo gim rozumiegie, na wſſaky den meho dietinſtwie rziekal ſem ge tiem radiegi.

Na začátku 15. století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu. Abeceda vypadala takto: a, b, c, č, d, ď, e, f, g [j], h, i, y, k, l, ŀ [ł], m, n, ň, o, p, r, ř, ſ [s], ſ̌ [š], t, ť, u, v, w, x, z, ž, ch. Pro záznam měkkých konsonantů jsou spřežky nahrazeny písmeny s tečkou (dnes háček). Délka vokálů se označuje čárkou. Pro tvrdé l se používá l s tečkou nad písmenem, znak vypadal jako İ (velké i s tečkou). Zachovávají se spřežka ch a grafém w. Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.

• Slovník staročeský – v letech 1903–1913 vydal dva svazky Jan Gebauer (hesla a–netbalivost).
• Staročeský slovník – mezi lety 1968–2004 vydal Ústav pro jazyk český 26 sešitů (hesla na–při).
• KAMIŠ, Adolf – BĚLIČ, Jaromír – KUČERA, Karel. Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
• Elektronický slovník staré češtiny – doplňuje Slovník staročeský i Staročeský slovník a vychází na Vokabuláři webovém od roku 2006^[3].

• GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého
  • díl I. Hláskosloví (1894, 2. vydání 1963 s doplňky Miroslava Komárka)
  • díl III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896, 2. vydání 1960), 2. Časování (1898)
  • díl IV. Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček, reprint 2007 ISBN 978-80-200-1557-0)
• LAMPRECHT, Arnošt; ŠLOSAR, Dušan; BAUER, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN, 1986. 423 s. 

• DITTMANN, Robert; KUČERA, Karel; MARTÍNEK, František; NEJEDLÝ, Petr; REJZEK, Jiří; VAJDLOVÁ, Miloslava; ZIKÁNOVÁ Šárka. Historická mluvnice a historická lexikologie. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017
• CUŘÍN, František. Vývoj spisovné češtiny. Praha: SPN, 1985

• ŠLOSAR, Dušan; PLESKALOVÁ, Jana. Nový encyklopedický slovník češtiny. Příprava vydání Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová. Praha: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-480-5. Heslo Raná stará čeština. 
• ŠLOSAR, Dušan. Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-480-5. Heslo Čeština 14. století. 
• ŠLOSAR, Dušan. Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2017. ISBN 978-80-7422-480-5. Heslo Čeština doby husitské. 

• Historický vývoj češtiny
• Počátky české literatury
• Literatura doby Karlovy
• Česká literatura v období husitství

• vokabular.ujc.cas.cz Archivováno 23. 1. 2021 na Wayback Machine. – stránky projektu Vokabulář webový věnované historické češtině