Pověra

Černá kočka podle rozšířené pověry přináší smůlu

Pověra je iracionální, nepodložená víra v souvztažnost a vzájemnou působnost určitých jevů udržovaná a šířená tradicí. Zpravidla se vztahují k zajištění štěstí nebo naopak k ochraně před neštěstím a mohou se k nim vázat nejrůznější pověrečné praktiky. Víra v platnost pověr a účinnost s nimi spojených praktik bývá často malá či dokonce žádná a udržují se pouze z určité opatrnosti či setrvačnosti. Funkcí pověr je usnadnění rozhodování a snaha jednat podle osvědčených vzorů a tradic.[1][2] Ne vždy však byly praktiky označované jako pověrečné chápány jako nutně neúčinné, v před-osvícenském křesťanstvím se předpokládalo, že jimi lze dosáhnout žádaných výsledků, ovšem jen s pomocí zásahu ďábla.[3]

Pověry jsou často chápány jako relikty starších, především archaických, náboženských a magických představ, a často je tak hranice mezi nimi, náboženstvím a magií nejasná. Úkon či představa, jež je pro jednoho pověrou, může být pro druhého záležitostí náboženské či magické víry, pověrečné představy a praktiky však nevytváří ucelený světonázorový systém. Představy které mají pověrečný charakter vznikají i v moderní společnosti, příkladem mohou například kondiciogramy nebo náramky přátelství, ale především hoaxy, fake news a městské legendy, které však mohou mít spíše charakter pověstí.[1][2]

Český výraz pověra je vytvořen ze slova víra přidáním předpony po-, tedy „pa-,pseudo-“, pověra je tedy chápána jako zcestná víra. Již ze středověku je také doložen výraz poboňek či paboněk ve významu „pověry, čáry, pomluvy, vymyšlené věci“, který je doložen již z doby husitské ve významu „pověrečný úkon, především léčitelský“.[4] Jako pověrečné povídky či démonologické pověsti se označují vyprávění o zážitcích s nadpřirozenými jevy či bytostmi.[5]

Dělení

Etnolog Petr Bogatyrev dělil pověry blahonosné či pozitivní a škodlivé neboli negativní, což upomíná na Frazerovo dělení magie na kouzelnictví a tabu. Taktéž je rozdělil na podmíněné a nepodmíněné, podle tématu pak následovně:[1][2]

  • vztahující se k předmětům nosícím štěstí (podkova, čtyřlístek, maskot) či neštěstí (rozbité zrcadlo, rozsypaná sůl)
  • k číslům (šťastná sedmička, nešťastná třináctka)
  • k časům (pátek jako nešťastný den)
  • barvám (modrá jako barva naděje)
  • profesím (kominík nosí štěstí)
  • znamení a předzvěsti (černá kočka přes cestu, houkání sýčka)

Své specifické pověry také mají různá povolání, například vojáci, herci nebo horníci.[1]

Dějiny pojmu

České slovo pověra odpovídá latinskému výrazu superstitio, který vychází ze slovesa superstare „stát na něčem, přežít“.[6] Původně snad mělo toto latinské slovo pozitivní význam, ale už v 2. století př. n. l. ho autoři jako Ennius nebo Plautus ho chápali jako výraz pro prava religio, tedy náboženství špatné, pokřivené či zvrácené. V 1. století př. n. l. odkazovalo především na nadměrné projevy oddanosti vůči bohům neslučitelné s důstojností svobodného občana. Stálo tak v opozici k pozitivně chápané zbožnosti – pietas. Se superstitio byl spojován například přehnaný důraz na obřady a věštby, nebo podléhání vlivu nejrůznějších šarlatánů. Tato „pověrčivost“ byla přisuzována především ženám, barbarům s jejich „zrůdnými kulty“ a také Židům pro jejich víru v biblická proroctví. Někdy byly za pověrčivé ale považováni i členové společenských a intelektuálních elit.[7] Obdobným starořeckým výrazem bylo deisidaimonia,[pozn. 1] které mělo původně pozitivní význam, ale užívalo se především k vyjádření pohrdání vůči přespřílišnějšímu zaujetí náboženskými záležitostmi, poprvé a nejvýrazněji v Theofrastových Povahopisech z 3. století př. n. l. V těch je deisidaimonia spojována s obsedantním strachem z bohů, fanatickým přístupem ke kultu, vírou ve znamení a snahou předcházet neštěstí různými náboženskými a magickými praktikami, především očištěním. Plútarchos ve svém spise Moralia z 1. století shledal původ takové pověrčivosti v chybném poznání o bozích, což byl názor který sdílel se staršími latinskými autory jako byl Lucretius, Cicero a Seneca mladší na kořeny superstitio.[8] Latinský termín později převzalo křesťanství a používalo jej jak pro „kult falešných bohů“ a „pohanství“ tak pro různé magické praktiky využívající křesťanská jména nebo svaté knihy.[7]

K významným dílům, která odráží křesťanský, respektive katolický, přístup k pověrám patří Indiculus superstitionum et paganiarum (Seznam pověr a pohanských zvyklostí) z 8. století. Barokní postily, tedy sbírky kázání, za pověry považovaly především věštění, včetně výkladu snů, léčitelství, amulety, i zvláštní kouzla různých profesí, jako byli sládkové, myslivci nebo pastevci. Stejně odsouzeníhodné pak byla žehnání obracející se k Bohu a světcům a užívání svátostin laiky a nevhodným způsobem. Pověrečné praktiky byly spojovány s osobami, které byly označovány například jako hadači, kouzelníci, čarodějné baby, a nebyli nutně chápány jako neúčinné, jejich případné výsledky však byly považovány za dílo ďábla. Zároveň se v kázáních objevují různé racionalistické, přirozené, výklady, například původu zvláštních snů v rozličných tělesných pochodech nebo duševním rozpoložení.[3]

K posunu významu pojmu pověra docházelo v rámci osvícenství 17. a 18. století, které považovalo boj proti pověrám za jeden ze svých hlavních cílů. Změna paradigmatu se projevila i v takzvaném osvícenském katolicismu, který se začal vymezovat proti mnohým praktikám typickým pro barokní zbožnost, a namísto nich kladl důraz na „účinnou lásku k bližnímu“. Nadále pak byly kritizovány různé lidové magické praktiky, ale na rozdíl od barokních kazatelů se za pověru začala považovat i samotná víra v jejich možnou účinnost skrze ďábelský zásah. Pověra už tak nebyla chápána jako nebezpečí pro lidskou duši, ale o projev hlouposti, často zneužívaný různými šarlatány. Zároveň se řady praktik považovaných za pověrečné rozšířili i na to, co bylo v předchozích staletích považováno za pravověrné: nošení škapulíře, zvonění na mraky, velikonoční žehnání potravin a svěcení ratolestí nebo vánoční kropení domovů svěcenou vodou.[3]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ δεισιδαιμονία, z δείδω deidó „obávat se“ a δαίμων daimón, „daimón, moc božstva, božstvo

Reference

  1. ↑ a b c d TYLLNER, Lubomír. Velké dějiny zemí Koruny české - Lidová kultura. Praha: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-442-0. S. 276–277. 
  2. ↑ a b c PETRÁŇOVÁ, Lydia. pověra. In: TYLLNER, Lubomír. Lidová kultura O-Ž, druhá část - Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 80-204-1713-3. S. 791.
  3. ↑ a b c MIKULEC, Jiří. Pověra mezi barokem a osvícenstvím: Zvonění na mraky jako ochranná praktika i zavrženíhodný nešvar. Folia Historica Bohemica. 2013, roč. 28, čís. 2, s. 259–268. ISSN 0231-7494. 
  4. ↑ MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Lidové noviny, 2010. S. 58, 690. 
  5. ↑ BENEŠ, Bohuslav. Česká lidová slovesnost. Praha: Odeon, 1990. ISBN 80-207-0181-8. S. 288. 
  6. ↑ superstition [online]. Online Etymology Dictionary [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b SCHEID, John. superstitio [online]. Oxford Classical Dictionary, 7. 3. 2016 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ VERSNEL, Hendrik Simon. deisidaimonia [online]. Oxford Classical Dictionary, 22. 12. 2015 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.