Palác Kinských

Palác (Goltz-)Kinských
na Staroměstském náměstí
Palác Kinských na Staroměstském náměstí
Palác Kinských na Staroměstském náměstí
Základní informace
SlohRokoko
ArchitektiKilián Ignác Dientzenhofer, Anselmo Lurago
Výstavba1755–1765
MateriálZdivo
StavebníkJan Arnošt Goltz
Další majiteléKinští
Současný majitelNárodní galerie v Praze
Poloha
AdresaStaroměstské náměstí 606/12
Praha 1, Staré Město
110 00  Praha 1, ČeskoČesko Česko
UliceStaroměstské náměstí a Týnská ulička
Souřadnice50°5′17″ s. š., 14°25′18″ v. d.
palác Kinských
palác Kinských
palác Kinských, Praha
Další informace
Rejstříkové číslo památky38695/1-335 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
WebOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Palác Kinských (také palác Goltz-Kinských či Golz-Kinských) je rokoková stavba v Praze na Staroměstském náměstí 606/12. Stojí na jeho východní straně poblíž pomníku Jana Husa, vedle domu U Kamenného zvonu 605/13. Od roku 1964 je kulturní památkou.[1]

Historie paláce Kinských

Pohled z věže Staroměstské radnice
Erb rodu Kinských na průčelí paláce
Palác Kinských

Na místě dnešního paláce ve středověku stávaly dva starší domy. V západní části paláce se v podzemí dochovaly zbytky románského domu, severněji pak jiný raně gotický dům. Dnešní rokokový palác byl postaven pro hraběte Jana Arnošta z Goltze († 1765) z pruského rodu Goltzů v letech 1755 až 1765 podle starších plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a pod vedením architekta Anselma Luraga. Na fasádě provedl bohatou štukovou výzdobu C. G. Bossi. Průčelí je nahoře zakončeno dvěma atikami, které zdobí řada soch. Znázorňují antické bohy a jsou dílem Ignáce Františka Platzera. Dva souměrně umístěné monumentální vchody lemované kamennými sloupy spojuje v prvním patře úzký balkón.

Po smrti hraběte Goltze koupil roku 1768 palác kníže Rudolf Kinský. V době vlastnictví rodu Kinských byly interiéry přestavěny klasicistně. Došlo také k rozšíření paláce o druhý dvůr sevřený mezi třemi křídly v empírovém stylu podle projektu Josefa Krannera. Roku 1835 byl k paláci připojen další dům a palác tak byl rozšířen až do Týnské uličky; ten byl pod Krannerovým vedením přestavěn novobarokně.

Význam paláce Kinských v historii

9. června 1843 se v paláci narodila Bertha Kinská (von Suttnerová), pozdější sekretářka Alfreda Nobela, jež roku 1905 jako první žena obdržela Nobelovu cenu za mír.

Koncem 19. století v budově sídlilo německé gymnázium, kam chodil v letech 1893 až 1901 i Franz Kafka, jehož otec Hermann měl v objektu paláce i svůj obchod, a o dekádu později i František R. Kraus. V meziválečném období bylo v paláci umístěno polské vyslanectví (1922–1934).[pozn. 1]

V roce 1948 sehrál palác důležitou roli v komunistické propagandě – podle ní 25. února z jeho balkónu pronesl Klement Gottwald svůj historický proslov začínající slovy „Právě jsem se vrátil z Hradu…“ Z balkónu Paláce Kinských ale řečnil Gottwald o čtyři dny dříve, 21. února, a zmiňovaná věta zazněla až na Václavském náměstí z korby nákladního vozu. Vedle Gottwalda stál 21. února na balkóně Vladimír Clementis a spolu byli zachyceni na dobové fotografii. Když byl později Clementis obviněn z pokusu o spiknutí a popraven, stal se pro komunistický režim nežádoucí i na této fotografii; proto byl ze snímku vyretušován.[3]

Roku 1949 se stal palác Kinských sídlem sbírky grafiky Národní galerie v Praze. Na přelomu 60. a 70. let měla v paláci zkušebnu skupina The Plastic People of the Universe pod záštitou Pražského kulturního střediska.[4] V roce 1992 byl spolu se Staroměstským náměstím prohlášen národní kulturní památkou.

Odkazy

Reference

  1. ↑ palác Kinských - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-05-31]. Dostupné online. 
  2. ↑ HOMOLOVÁ, Dita; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍK, Jan. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů: = Aristocratic residences in the shadow of presidential decrees. Praha: Artefactum, 2017. 230 s. ISBN 978-80-86890-96-8. Kapitola Historiská šlechtická sídla v Československu - První republika, s. 37-38. 
  3. ↑ Žádný balkon, Gottwald řečnil z korby vozu. iDNES.cz [online]. 2008-02-26 [cit. 2021-05-31]. Dostupné online. 
  4. ↑ JIROUS, Ivan. Pravdivý příběh Plastic People. Praha: TORST, 2008. ISBN 9788072153558. S. 245. 

Poznámky

  1. ↑ Zajímavé je, že konfiskace tohoto městského paláce pro státně-reprezentativní účely, vzbuzovala rozpor se záborovým zákonem, ze kterého byly vyjmuty ty objekty, které jsou "právně i hospodářsky samostatné".[2]

Literatura

  • BASTLOVÁ, Eliška. Collectio operum musicalium quae in bibliotheca Kinsky adservantur, Národní knihovna ČR, Praha 2013. (recenze na knihu)
  • RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl 3. Praha: Pavel Körber, 1904. Dostupné online. S. 1007–1008. 
  • KUBÍČEK, Alois. Pražské paláce. 1. vyd. Praha: V. Poláček, 1946. 231 s. S. 170–171. 
  • Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1976. 332 s. S. 56–57. 
  • POCHE, Emanuel; PREISS, Pavel. Pražské paláce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1978. 399 s. S. 79–80. 
  • POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 472 s. S. 147. 
  • VLČEK, Pavel, et al. Umělecké památky Prahy. Staré Město a Josefov. 1. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 410–412. 

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.