Oldřich Černík
| Ing. Oldřich Černík | |
|---|---|
 Oldřich Černík (1968) | |
| Předseda vlády ČSSR | |
| Ve funkci: 8. dubna 1968 – 28. ledna 1970 | |
| Prezident | Ludvík Svoboda |
| Předchůdce | Jozef Lenárt |
| Nástupce | Lubomír Štrougal |
| Místopředseda vlády Jozefa Lenárta | |
| Ve funkci: 20. září 1963 – 8. dubna 1968 | |
| Ministr zahraničí Československa | |
| Ve funkci: 19. září 1968 – 31. prosince 1968 | |
| Předseda vlády | |
| Předchůdce | Jiří Hájek |
| Nástupce | Ján Marko |
| Ministr paliv a energetiky Československa | |
| Ve funkci: 11. července 1960 – 20. září 1963 | |
| Předseda vlády | Viliam Široký |
| Předchůdce | Josef Jonáš |
| Nástupce | Josef Odvárka |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Československa (1945–1970) |
| Narození | 27. října 1921 Ostrava  Československo |
| Úmrtí | 19. října 1994 (ve věku 72 let) Praha Česko |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Choť | Božena Černíková, rozená Malchárková |
| Alma mater | Vysoká škola báňská v Ostravě |
| Profese | politik |
| Commons | Oldřich Černík |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava – 19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.
Původ a kariéra
Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.
V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.
Působení během roku 1968
V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě[zdroj?].
Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.
Období normalizace
Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.[pozn. 1]
Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.
Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.
Pokus o návrat do politiky
Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.
V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.[2] Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově[3] vytvořila Jitka Malovaná.
Odkazy
Poznámky
- ↑ V rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem na jaře 1971 zhodnotil své působení po srpnové okupaci takto: „Prosral jsem pozici i čest“.[1]
Reference
- ↑ HOPPE, Jiří. Oldřich Černík (1921 - 1994) [online]. Informační centrum vlády, 16. října 2009 [cit. 2017-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-06.
- ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.
- ↑ hrob politika Oldřicha Černíka na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-24.
Literatura
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 199–200.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 11. sešit : Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 7–8.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oldřich Černík na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Oldřich Černík
- Předseda vlády Oldřich Černík – vedl vládu od jara 1968 (rekapitulace vlády pod vedením O. Černíka)
- (česky) Pořad Českého rozhlasu Plus Potřebujeme bystré hlavy!, obsahuje málo známý pro-normalizační projev Oldřicha Černíka ve Škodě Plzeň v srpnu 1969.
