Marco Ferreri

Marco Ferreri
Narození	11. května 1928 Milán
Úmrtí	9. května 1997 (ve věku 68 let) Paříž
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Campo Verano
Povolání	filmový režisér, scenárista, herec, filmový producent, režisér a autor
Ocenění	Stříbrný medvěd (1980) Zlatá mušle (1981) Nastro d'Argento for the director of the best film Velká cena festivalu v Cannes Nastro d'argento za nejlepší příběh … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marco Ferreri (11. května 1928, Milán – 9. května 1997, Paříž)^[1] byl italský filmový režisér a scenárista, známý svým provokativním přístupem k filmové tvorbě. Mezinárodní pozornost si získal v roce 1973 satirickým snímkem Velká žranice (La grande bouffe), který kriticky nahlíží na konzumní společnost. Ve svých filmech často záměrně šokoval publikum; příkladem je Maso (La carne), kde hlavní postava sní svou milenku.^[2]

Marco Ferreri se narodil 11. května 1928 v Miláně, kde také vyrůstal. Po absolvování gymnázia zahájil studium veterinární medicíny na Univerzitě v Miláně, které však nedokončil. Několik let pracoval jako obchodní zástupce pro likérku a reklamní agenturu, než se koncem 40. let dostal k filmu prostřednictvím reklamních snímků. V roce 1950 spoluzaložil filmový časopis Documento Mensile, který měl sloužit jako platforma pro známé režiséry a spisovatele, ale po dvou vydáních byl ukončen.^[3] Nějaký čas pracoval v pomocných rolích u neorealistických filmů, než se koncem 50. let prosadil jako režisér celovečerních snímků ve Španělsku. Marco Ferreri vnímal film nejen jako umělecký prostředek, ale i jako společenský fenomén. Jak sám řekl:^[4]

V roce 1952 působil Marco Ferreri poprvé jako produkční manažer na hraném filmu Plášť (Il cappotto) režiséra Alberta Lattuady. V následujících letech se podílel na dalších projektech Cesare Zavattiniho a Riccarda Ghioneho, kde si mimo jiné vyzkoušel i hereckou roli. Roku 1956 odešel do Španělska, kde se seznámil s romanopiscem a humoristou Rafaelem Azconou. Jejich spolupráce trvala řadu let a začala satiricko-groteskním debutem Malý byt (El pisito), který měl premiéru v roce 1958.^[5] Následovaly další dva filmy, rovněž produkované ve Španělsku, které byly oceněny na festivalech a nesly sarkastický a ironický tón. Poté se Ferreri vrátil zpět do rodné Itálie.

Jak se ukázalo už v jeho prvních filmech, Marco Ferreri rád provokoval publikum svými sebedestruktivními, groteskními a pesimistickými pohledy. Po účasti na jedné epizodě filmu Italky a láska (Le italiane e l’amore) od Cesare Zavattiniho natočil nekonformní, často kontroverzně diskutované a přijímané snímky Včelí královna (Una storia moderna – l’ape regina), Žena opice (La donna scimmia) a Svatební pochod (Il matrimonio). V těchto filmech zkoumal radikální vztahy mezi mužem a ženou, což mu definitivně vyneslo pověst provokatéra a šokujícího tvůrce.^[6]

Také jeho následující filmy vyvolávaly četné skandály. Stálými tématy jeho tvorby byly pochmurné reflexe střetu individuálních osudů se společenskými normami, které Ferreri často analyzoval v extrémní podobě a proměňoval je v hořce ironické filmy o lidské existenci. Publikum však nešokovala jen témata, ale i způsob jejich ztvárnění. Film Velká žranice (La grande bouffe, 1973) se stal celosvětovým úspěchem, i když při své premiéře na festivalu v Cannes vyvolal pobouření části publika a rozdělené reakce kritiky.

Mnoho jeho pozdějších filmů bylo charakteristických výraznou groteskností a polemickým tónem. Ferreriho tvorba se vyznačuje důslednou prací se symboly, častým využíváním absurdity, ironie a stylizace. Ve svých dílech často zkoumal psychologické a společenské paradoxy, přičemž se nevyhýbal kontroverzním tématům ani formám. V pozdějších letech se jeho filmy zaměřovaly na introspektivní motivy, jako jsou rodinné vztahy, krize identity či střet jednotlivce se společenskými normami. Jeho přístup k filmové tvorbě bývá označován za nekonvenční a obtížně zařaditelný do tradičních žánrových kategorií.^[6]

• 1959 Malý byt (El pisito)
• 1959 Kluci (Los chicos)
• 1960 Invalidní vozík (El cochecito)
• 1961 Italky a láska (Le Italiane e l’amore) – jedna epizoda
• 1963 Včelí královna (Una storia moderna – l’ape regina)
• 1964 Opice žena (La donna scimmia)
• 1965 Break-Up (L’uomo dei cinque palloni)
• 1965 Casanova ’70 – jako herec
• 1967 Harém (L’harem)
• 1969 Dillinger je mrtvý (Dillinger è morto)
• 1969 Semeno člověka (Il seme dell’uomo)
• 1972 Audience (L’udienza)
• 1972 Sama s Giorgiem (Liza)
• 1973 Velká žranice (La grande bouffe)
• 1974 Nedotýkej se bílé ženy (Touche pas à la femme blanche)
• 1976 Poslední žena (L’ultima donna)
• 1978 Sen o opici (Ciao maschio)
• 1979 Mé útočiště (Chiedo asilo)
• 1981 Příběhy obyčejného šílenství (Storie di ordinaria follia)
• 1982 Příběh Piery (Storia di Piera)
• 1984 Budoucnost patří ženě (Il futuro è donna)
• 1986 Miluji tě (I love you)
• 1991 Dům radosti (La casa del sorriso)
• 1991 Maso (La carne)
• 1993 Deník neřesti (Diario di un vizio)
• 1996 Stříbrný nitrát (Nitrato d’argento)

• 1960 Cena FIPRESCI za film Invalidní vozík (El cochecito) na filmovém festivalu v Benátkách^[7]
• 1972 Cena FIPRESCI za film Audience (L’udienza) na Berlinale
• 1973 Cena FIPRESCI za film Velká žranice (La grande bouffe) na festivalu v Cannes^[4]
• 1978 Velká cena poroty za film Sen o opici (Ciao maschio) na festivalu v Cannes^[8]
• 1980 Stříbrný medvěd za film Mé útočiště (Chiedo asilo) na Berlinale^[9]
• 1981 Cena FIPRESCI za film Příběhy obyčejného šílenství (Storie di ordinaria follia) na festivalu v San Sebastiánu
• 1982 David di Donatello za Příběhy obyčejného šílenství v kategoriích nejlepší režie a nejlepší scénář^[10]
• 1991 Zlatý medvěd za film Dům radosti (La casa del sorriso) na Berlinale^[4][11]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Marco Ferreri na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marco Ferreri na Wikimedia Commons