Manioté

Manioté nebo Maniaté (řecky Μανιάτες) je tradiční pojmenování řeckého obyvatelstva poloostrova Mani v jižní části Peloponésu. Manioté se považují se za potomky starověkých Dórů a Sparťanů. V dobách starověké Sparty patřilo místní obyvatelstvo ke společenské vrstvě Perioiků, tedy druhořadých obyvatel Sparty, kteří nepatřili k městu. Manioté byli houževnatými válečníky a také piráty. Žili v opevněných vesnicích a věžovitých domech, které byly na obranu proti Frankům a později Osmanským Turkům.

V době Byzantské říše nebyl poloostrov Mani až do 9. století zcela christianizován. Kostelní ruiny ze 4. století nasvědčují, že někteří Manioté přijali křesťanství již v dřívějších dobách, přesto mnozí zůstávali věrní polyteistické víře ve staré řecké bohy, tedy nejdéle z celého Řecka. Důvodem mohla být obtížná přístupnost tohoto kraje, který si udržoval značnou míru svébytnosti a sloužil tradičně jako azyl pro různé psance, v době osmanské nadvlády zde řádili kleftové. Pro Franky a Osmanské Turky představovali Manioté trvalou hrozbu. Osmanská říše roku 1770 uspořádala proti nim vojenské tažení, ale v bitvě u Vromopigady byla turecká armáda poražena. K další porážce Turků došlo v roce 1815. Roku 1821 většina Řecka vyhlásila nezávislost na Osmanské říši.