Lexikografie

Lexikografie

Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna

Lexikografie (z řeckého lexikon „slovník“ a graphein „psát“), česky také slovníkářství, je disciplína jazykovědy, která se zabývá zpracováním slovní zásoby jazyka ve slovnících. Jedná se o aplikovanou disciplínu lexikologie, se kterou tak úzce souvisí.[1]

Lexikografie zahrnuje jak teoretický výzkum principů tvorby slovníků, tak praktickou činnost při jejich sestavování, ať už v tištěné nebo elektronické podobě.

Světová lexikografie

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lexicography na anglické Wikipedii.

Stopy lexikografie lze vysledovat již ke konci 4. tisíciletí př. n. l., přičemž první známé příklady představují sumerské klínopisné texty nalezené ve městě Uruk. Starověká lexikografie obvykle spočívala ve vytváření seznamů slov dokumentujících slovní zásobu určitého jazyka. Další rané slovní seznamy byly objeveny v egyptštině, akkadštině, sanskrtu a eblaitštině a měly podobu jedno- i vícejazyčných seznamů. Tyto seznamy byly organizovány různými způsoby, například podle témat nebo slovních druhů. První rozsáhlejší glosy – tedy seznamy slov s doprovodnými definicemi – se začaly objevovat kolem roku 300 př. n. l., kdy se lexikografie začala stabilněji rozvíjet. Delší glosy se začaly objevovat v literárních kulturách starověku, včetně Řecka, Říma, Číny, Indie, sásánovské Persie a Blízkého východu. V roce 636 vydal Isidor ze Sevilly první formální etymologické kompendium. Označení dictionarium se pro tento typ textu poprvé objevilo na konci 14. století.[2][3][4]

S vynálezem a rozšířením Gutenbergova knihtisku v 15. století zažila lexikografie výrazný rozkvět. Slovníky se staly běžnějšími a jejich účel se posunul – ze způsobu uchovávání lexikálních znalostí se staly prostředkem pro šíření jazykových informací. Moderní lexikografické praktiky se začaly formovat v 18. a 19. století, kdy je utvářeli významní lexikografové jako Samuel Johnson, Vladimir Dal, bratři Grimmové, Noah Webster, James Murray, Peter Mark Roget, Joseph Emerson Worcester aj.[2][3][4]

Ve 20. století vynález počítačů opět změnil lexikografii. Díky přístupu k rozsáhlým databázím se vyhledávání jazykových dokladů stalo výrazně rychlejším a snazším. Korpusový výzkum navíc umožnil lexikografům přesněji rozlišovat různé významy slov na základě doloženého užití. Lexikografové také již nebyli omezeni tradičním lineárním řazením (např. abecedním), ale mohli pracovat i nelineárně.[5]

Na počátku 21. století začala mít rostoucí vliv umělá inteligence, která ovlivnila obor, jenž byl tradičně náročný na čas i detailní práci. Příchod umělé inteligence někteří označili za „konec lexikografie“[6], jiní však vyjadřují skepsi, že by lidského lexikografa mohl plně nahradit stroj, protože lexikografie zkoumá jazyk jako ryze lidský fenomén.[7]

Česká lexikografie

Lexikografie se v českém kontextu vyvíjela ve vazbě na kulturní, školské a jazykové potřeby společnosti, přičemž její formy a cíle se v různých obdobích výrazně proměňovaly.

Nejstarší doklady lexikografické činnosti na českém území představují glosy – krátké vpisky v cizojazyčných textech, které vysvětlovaly či překládaly neznámá slova. Z 12. století jsou doloženy české glosy se staroslověnskými prvky (Jagićovy a Paterovy glosy). Ve 13. století se české glosy objevují v latinských rukopisech jako Opatovický homiliář či slovník Mater verborum. Tento vývoj představuje první krok k sestavování tematických slovníčků.[8]

Ve 13. a 14. století vznikají tematické soupisy slov. Patří mezi ně rostlináře, které obsahují české ekvivalenty k latinským názvům rostlin (např. Rostlinář olomoucký). Poté se objevují tematické slovníčky, zaměřené například na botaniku, medicínu či náboženství. Tyto krátké slovníčky sloužily zejména pro praktické a pedagogické účely.[8]

První větší slovníky (2. pol. 14. stol.) byly často veršované, aby byly snáze zapamatovatelné pro studenty. Autorem těch nejvýznamnějších (Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář) byl Bartoloměj z Chlumce (Klaret). Objevují se i vícejazyčné slovníky (např. i jeden čtyřjazyčný – latinsko-italsko-česko-německý), které reflektovaly jazykovou rozmanitost a byly většinou prakticky zaměřeny pro obchodníky a jejich komunikaci v cizí zemi. V 15. století vznikají i tzv. mamotrekty, tj. výkladové slovníky biblické latiny.[8]

V 16. a 17. století převažují školní a praktické slovníky – česko-latinské, česko-německé, latinsko-česko-německé apod. V tomto období působil Daniel Adam z Veleslavína, který svou rozmanitou činností ovlivnil český jazyk i literaturu, a je tak podle něj nazývána tato celá humanistická perioda. Mimo jiné se věnoval i lexikografii a snažil se zavádět lexikografické zahraniční postupy na český jazyk. Vytvořil tak čtyři slovníky, např. Nomenclator quadrilinguis (1598) nebo Sylva quadrilinguis (1598). Oba tyto slovníky byly čtyřjazyčné – česko-latinsko-řecko-německé.[8]

Během národního obrození dochází k zásadní proměně pojetí slovníku. Lexikografie je vnímána jako národní úkol a důležitý nástroj jazykové obrody. Vrcholným dílem této éry je pětisvazkový Slovník česko-německý (1834–1839) od Josefa Jungmanna. Jedná se o slovník především výkladový a obsahuje různé obrozenecké novotvary, slova přejatá z cizích jazyků či ze starších českých slovníků.[8]

Na Jungmannovu tradici navázala moderní vědecká lexikografie. Vychází historický slovník Jana Gebauera (Slovník staročeský – 1903, 1916), výkladový Slovník jazyka českého (1934–1937), rozsáhlý projekt Příručního slovníku jazyka českého (1935–1957) nebo Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Tyto slovníky se staly základními výkladovými příručkami češtiny. Škole a veřejnosti pak nejvíce slouží Slovník spisovné češtiny (1978), který je opakovaně vydáván. Postupně vznikají i další speciální slovníky – např. etymologické, onomastické, frazeologické aj.[9]

Současná česká lexikografie využívá jazykové korpusy a moderní informační technologie. Vydávají se online slovníky a jiné jsou elektronicky zpřístupněny – např. Slovník současné češtiny, Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého či Internetová jazyková příručka.

Od roku 2012 probíhá v Ústavu pro jazyk český AV ČR práce na novém výkladovém slovníku češtiny (Akademický slovník současné češtiny), který má za cíl popsat slovní zásobu současné češtiny (od roku 1945).[10]

Typy slovníků

Lexikografie se zabývá tvorbou různých typů slovníků podle účelu a zaměření[11]:

  • slovníky z hlediska obsahu:
    • encyklopedické – zaměření na mimojazykové informace
    • jazykové – užití slova v různých kontextech
  • slovníky jazykové:
    • výkladové – jednojazyčné
    • překladové – vícejazyčné
  • slovníky speciální:
    • etymologické – původ slov
    • frazeologické – frazémy a idiomy
    • nářeční – nařeční slova
    • slangové – slangové výrazy
    • argotické – argotické výrazy
    • onomastické – vlastní jména
    • neologické – nová slova
    • a další...

Slovníky se mohou rozdělovat také podle uspořádání hesel:

  • abecední – abecedně
  • retrográdní – abecedně od konce slov
  • frekvenční – podle frekvence slov
  • pojmový – v podobě tezauru

Významní lexikografové

Čeští

Světoví

Německo

Velká Británie

  • Samuel Johnson
  • James Murray
  • Peter Mark Roget

Další

Odkazy

Reference

  1. ↑ LEXIKOGRAFIE | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2025-07-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b The Oxford Handbook of Lexicography. Příprava vydání Philip Durkin. 1. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2016. Dostupné online. ISBN 978-0-19-969163-0. S. 605–615. (anglicky) 
  3. ↑ a b The History of Lexicography. Příprava vydání R. R. K. Hartmann. Amsterdam: John Benjamins Publishing Co., 1986. ISBN 978-90-272-4523-6. S. 24. (anglicky) 
  4. ↑ a b The Oxford Handbook of the History of Linguistics. Příprava vydání Keith Allan. 1. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-19-958584-7, ISBN 978-0-19-175043-4. S. 506–521. (anglicky) 
  5. ↑ The Oxford Handbook of the History of Linguistics. Příprava vydání Keith Allan. 1. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-19-958584-7, ISBN 978-0-19-175043-4. S. 528–535. (anglicky) 
  6. ↑ DE SCHRYVER, Gilles-Maurice. Generative AI and Lexicography: The Current State of the Art Using ChatGPT. International Journal of Lexicography. 2023-12-13, roč. 36, čís. 4, s. 356. Dostupné online [cit. 2025-07-12]. (anglicky) 
  7. ↑ DE SCHRYVER, Gilles-Maurice. Generative AI and Lexicography: The Current State of the Art Using ChatGPT. International Journal of Lexicography. 2023-12-13, roč. 36, čís. 4, s. 355–387. Dostupné online [cit. 2025-07-12]. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d e SLOVNÍKY ČEŠTINY | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2025-07-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2025-07-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ Akademický slovník současné češtiny [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR [cit. 2025-07-09]. Dostupné online. 
  11. ↑ SLOVNÍKY – TYPOLOGIE | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2025-07-07]. Dostupné online. 

Literatura

  • ČERMÁK, František; BLATNÁ, Renata. Manuál lexikografie. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-23-7
  • HLADKÁ, Zdeňka. Lexikografie. In: Jana Pleskalová, Marie Krčmová, Radoslav Večerka, Petr Karlík (eds.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 164–198. ISBN 978-80-200-1523-5
  • HOMOLKOVÁ, Milada. Historická lexikografie. In: Jana Pleskalová, Marie Krčmová, Radoslav Večerka, Petr Karlík (eds.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 199–242. ISBN 978-80-200-1523-5

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.