Leopold von Schroeder

Leopold von Schroeder
Narození	12. prosincejul./ 24. prosince 1851greg. Tartu, Ruské impérium
Úmrtí	8. února 1920 Vídeň, Rakousko
Alma mater	Imperátorská dorpatská univerzita
Povolání	indolog
Zaměstnavatel	Vídeňská univerzita
Ocenění	čestný doktor Vídeňské univerzity
Choť	Lilly von Schroeder
Rodiče	Julius von Schroeder a Marie Schroeder
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold von Schroeder (24. prosince 1851 Tartu – 8. února 1920 Vídeň) byl baltskoněmecký indolog. Studoval na univerzitách v Tartu, Jeně a Tübingenu a v roce 1894 získal profesorský titul v Innsbrucku. Od roku 1899 působil jako profesor staroindické filologie a archeologie na Vídeňské univerzitě a v následujícím roce se stal členem Císařské akademie věd ve Vídni. Schroeder byl obdivovatelem díla Richarda Wagnera a podílel se na divadelním životě ve Vídni. Pojilo ho blízké přátelství s Wagnerovým zetěm Houstonem Stewartem Chamberlainem.^[1][2]

Schroeder se ve svém díle snažil ukázat, že Wagnerův světonázor má hluboké kořeny v árijském dávnověku. V Mysterium und Mimus im Rigveda se pokoušel hledat indické protějšky eleusinských a dionýských mystérií a nalezl je v údajných falických plodnostních kultech Višnua-Kršny, Šivy, gandharvů a dalších bytostí. Účelem těchto kultovních slavností podle Schroedera nebylo vyrovnání se se strachem z rozmarů přírody, jako se domníval David Hume či James Frazer, ale oslava přírody v duchu „filozofie života“.^[2]

Ze tří svazků Arische Religion měl být každý věnován jednomu aspektu indoevropského náboženství: první pramonoteismu, druhý kultu přírody a třetí nejspíše animismu. V prvním díle se tak Schroeder zaobírá prvotní vírou v nejvyšší bytost, která podle něj vychází z přirozeného lidského altruismu, čímž stál v opozici k dobovému evolucionismu. Ve své argumentaci vychází především z díla Andrewa Langa, ale navazuje také na jeho vědeckého soka, Maxe Müllera. Indoevropany podle jejich pohledu na nejvyšší božstvo dělil Schroeder na dvě skupiny: „lid Bhagy“, jako jsou Indové, Íránci a Slované, který chápe Boha jako mírného a etického; a na „lid válečného boha“, jako jsou Germáni, Keltové, Římané a Řekové, kteří kladou důraz na jeho válečnické aspekty. To připomíná Müllerovo dělení na poklidné Indoíránce a aktivní Evropany. Druhý díl vychází z myšlení mytologické školy, ale namísto mytologie a „ctění přírody“ se zaobírá kultovními slavnostmi, které měly oslavovat život a přírodní síly, které ho umožňují: slunce, oheň a vodu.^[2]

Rozdělení díla na tři svazky souvisí také se Schroederovým modelem tří typů božstev, která se vyvinula ze staršího monoteistického nejvyššího boha:^[2]

Tento trojný model nebyl podle jeho názoru vlastní pouze Indoevropanům, ale také celému lidstvu, ač každý z národů klade důraz na jiný z uvedených aspektů. Například Židé zcela zatlačili kult přírody, a to ve prospěch kultu nejvyššího boha.^[2]

Přes svůj obdiv k „hrdinským a věrným Árijcům, kteří milují svobodu a přírodu“ nesdílel nenávist k Židům se svými přáteli Wagnerem a Chamberlainem. Naopak oceňoval judaismus jako předchůdce křesťanství a Židy považoval společně s Árijci za nejvýznamnější nositele kultury své doby.^[2]

K jeho hlavním pracím náleží:^[1]

• Maitrajání Samhita, 1881-1886 (překlad jedné z verzí Jadžurvédy z védského sanskrtu)
• Pythagoras und die Inder, 1884 („Pýthagorás a Indové“)
• Indiens Literatur und Cultur in Historischer Entwicklung, 1887 („Historický vývoj indické literatury a kultury“)
• Buddhismus und Christenthum, 1893 („Buddhismus a křesťanství”)
• Mangoblüthen, 1982 („Mangové květy“, překlady ze sanskrtu)
• Mysterium und Mimus im Rigveda, 1908 („Mystérium a mim v Rgvédě“)
• Die Vollendung des Arischen Mysteriums in Bayreuth, 1911 („Dokončení árijského tajemství v Bayreuthu“)
• Arische Religion („Árijské náboženství“), dokončeny dva svazy ze tří:
  • Einleitung, der altarische Himmelsgott, das höchste gute Wesen, 1914 („Úvod: oltářní nebeský bůh, nejvyšší dobrá bytost“)
  • Naturverehrung und Lebensfeste, 1916 („Uctívání přírody a oslavy života“)
  • Seelengötter und Mysterium, nevydáno („Duchovní bohové a mystérium“)

Schroeder zanechal výrazný vliv na vídeňské folkloristice, která se v prvních desetiletích 20. století dělila na tři školy. První z nich tvořili Schroederovi kolegové a studenti, druhá byla naopak spojena s jeho rivalem Rudolfem Muchou, přesto ale byla jeho dílem silně ovlivněna. Cílem obou těchto škol bylo dokázat kontinuitu mezi dobovou germánskou kulturou a kulturou pravěkých Germánů a Indogermánů. Třetí škola byla orientována katolicky a jejím nejvýznamnějším představitelem byl Wilhelm Schmidt.^[2]

K první ze škol patřili především Georg Hüsing, Edmund Mudrak, Karl von Spieß a Wolfgang Schultz. Tito badatelé se soustředili především na mýty a další podoby ústní slovesnosti, a nahlíželi na staré Germány jako ztělesnění řádu. Po nástupu nacismu měla tato škola blízko blízko k Alfredu Rosenbergovi a jeho lnstitut für indogermanische Geistegeschichte (Institut pro indogermánské duchovní dějiny). Druhou školu tvořili například Lily Weiser-Aall, Otto Höfler, Richard Wolfram a Gilbert Trathnigg. Ti se soustředili na rituály a kulty a v evolucionistickém duchu chápali starou germánskou civilizaci jako barbarskou. Tato škola často spolupracovala s ústavem Ahnenerbe (Dědictví předků) Heinricha Himmlera.^[2]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Leopold von Schroeder na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Leopold von Schroeder

• Plné texty děl autora Leopold von Schroeder na projektu Gutenberg (anglicky)