Leonardo Antonelli
| Jeho Eminence Leonardo Antonelli | |
|---|---|
| Kardinál-biskup z Ostie-Velletri | |
 | |
| Církev | římskokatolická |
| Jmenování | 3. srpna 1807 |
| Předchůdce | Jindřich Benedikt Stuart |
| Nástupce | Alessandro Mattei |
| Svěcení | |
| Biskupské svěcení | 19. března 1994 světitel Giovanni Francesco Albani 1. spolusvětitel Ottavio Boni 2. spolusvětitel Simone de Magistris |
| Kardinálská kreace | 24. dubna 1775 kreoval Pius VI. |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Země |  Itálie |
| Datum narození | 6. listopadu 1730 |
| Místo narození | Senigallia, Itálie |
| Datum úmrtí | 23. ledna 1811 (ve věku 80 let) |
| Místo úmrtí | Senigallia, Itálie |
| Národnost | italská |
| Příbuzní | Nicolò Maria Antonelli (strýc) |
| Povolání | katolický kněz a katolický biskup |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Leonardo Antonelli (6. listopadu 1730 Senigallia – 23. ledna 1811 Senigallia) byl italský římskokatolický duchovní, biskup a kardinál.
Život
Narodil se 6. listopadu 1670 v Senigallii jako syn hraběte Filippa Antonelliho a jeho druhé manželky Cattariny Castracani. Byl synovcem kardinála Nicoly Maria Antonelliho.[1]
Roku 1734 byl poslán do Říma, kde se věnoval studiu teologie a obojího práva. Dne 11. března 1764 byl vysvěcen na podjáhna. Následně přijal kněžské svěcení. Po vysvěcení působil v Prefektuře archivů v Andělském hradu, kterou vedl jeho strýc Nicolò Maria Antonelli. Roku 1753 ho nahradil ve vedení této instituce.[1][2]
V březnu 1757 byl jmenován sekretářem Posvátné kongregace konzistoře a Posvátného kolegia kardinálů. V rámci římské kurie zastával i další pozice. Byl poradcem Posvátné kongregace indexu. V červenci 1763 se stal kanovníkem baziliky svatého Petra a o tři roky později asesorem Římské inkvizice.[1]
Dne 24. dubna 1775 jej papež Pius VI. jmenoval kardinálem-knězem ze Santa Sabina. Kardinálský biret a titulární kostel převzal 27. dubna. Dne 2. května 1780 byl ustanoven prefektem Posvátné kongregace pro šíření víry, kterým byl do 27. února 1795.[2] Jako prefekt se ujal vyjednávání s Ruským impériem o reorganizaci katolické církve v impériu a založení mohylevské arcidiecéze.[1]
Dne 25. června 1784 se ujal úřadu camerlenga Svaté římské církve.[2] Po vypuknutí Velké francouzské revoluce byl jedním z kardinálů, kteří se stali členy Kongregace pro záležitosti Francie. Byl podporovatelem Občanské ústavy duchovenstva. Od roku 1792 zastával funkci prefekta Posvátné kongregace pro korekci knih východních církví. Dne 21. února 1794 se stal kardinálem-biskupem z Palestriny[1][2] a 19. března přijal biskupské svěcení. Hlavním světitelem byl kardinál Giovanni Francesco Albani a spolusvětiteli arcibiskup Ottavio Boni a biskup Simone de Magistris.[3]
Od 27. února 1795 až do své smrti byl prefektem Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury.[2] Když byl papež Pius VI. v únoru 1798 vyhoštěn z Říma a uvězněn Francouzi, ustanovil ho do čela dvou komisí, které měly na starosti občanské a církevní záležitosti. Dne 9. března byl však také zatčen a uvězněn. Francouzi byl nucen vzdát se kardinálského titulu, což odmítl. Po dvaceti dnech vězení byl s několika dalšími kardinály propuštěn do Livorna. Následně pobýval v dominikánském klášteře v Civitavecchii a v klášteře pasionistů v Monte Argentariu.[1]
Zúčastnil se konkláve v letech 1799–1800, které zvolilo Pia VII. Po návratu do Říma působil v kongregaci pro reorganizaci Papežského státu. Dne 2. dubna 1800 mu byl změněn titul na kardinál-biskup z Porto–Santa Rufina.[2] Krátce nato se stal vice-děkanem Posvátného kolegia kardinálů a sekretářem Římské inkvizice.[2] V letech 1801–1811 byl po kardinálu Francescu Saveriovi de Zelada vrchním penitenciářem Apoštolské penitenciárie a arciknězem Lateránské baziliky.[1][2]
Roku 1804 doprovázel papeže Pia VII. do Paříže na korunovaci císaře Napoleona. Dne 3. srpna 1807 získal titul kardinál-biskup z Ostie-Velletri a post děkana Kolegia kardinálů.[1][2]
Dne 6. září 1808 byl francouzskou vládou vyhnán z Říma. Usadil se nejprve ve Spoletu, poté v Maceratě a nakonec ve svém rodném městě, kde 23. ledna 1811 zemřel. Pohřben byl v rodinné hrobce v katedrále.[1]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f g h i ANTONELLI, Leonardo (1730-1811). The Cardinals of the Holy Roman Church by Salvador Miranda [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i Cardinal Leonardo Antonelli. GCatholic [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Leonardo Cardinal Antone. Catholic Hierarchy [online]. [cit. 2025-08-27]. Dostupné online. (anglicky)
