Kosovská osvobozenecká armáda

Kosovská osvobozenecká armáda
Ushtria Çlirimtare e Kosovës
Založeno17. listopadu 1994
Rozpuštěno20. září 1999
transformací na TMK
Velení
VeleníAdem Jašari †
Hamëz Jašari †
Sali Çekaj †
Zahir Pajaziti †
Hashim Thaçi
Agim Çeku
Fatmir Limaj
Ramuš Haradinaj
Kadri Veseli
Sylejman Selimi
Redžep Selimi
Bekim Beriša †
Naim Beka †
Agim Ramadani †
Ismet Asllani †

Kosovská osvobozenecká armáda (albánsky Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UÇK) byla separatistická milice etnických Albánců, která v 90. letech usilovala o oddělení Kosova, jehož drtivou většinu obývají Albánci, od Srbské republiky a Svazové republiky Jugoslávie.

Vojenští předchůdci UÇK začali koncem 80. let ozbrojeným odporem proti jugoslávské policii, která se snažila zadržet albánské aktivisty.[1] V roce 1990 byl Slobodan Milošević zvolen prezidentem Srbska na základě nacionalistického programu. Jedním z jeho prvních kroků bylo zbavení Kosova autonomie, nahrazení albánských úředníků srbskými a uzavření albánských škol. Reakcí kosovských Albánců byl bojkot všech srbských institucí ve formě pokojného protestu a vytvoření vlastní paralelní vlády. Tato taktika si však nezískala očekávanou pozornost a podporu mezinárodního společenství. Mezitím se Jugoslávie zapletla do občanské války poté, co některé republiky na začátku 90. let vyhlásily odtržení. Daytonská dohoda z roku 1995, která tento konflikt vyřešila, se nevypořádala s otázkou statusu Kosova a mnoho kosovských Albánců začalo hledat jiná řešení.[2] Na začátku 90. let docházelo k útokům na policejní složky a úředníky tajných služeb, kteří zneužívali albánské civilisty.[1] V polovině roku 1998 se UÇK zapojila do frontálních bojů, ačkoli byla v menšině početně i palebně.[1] Konflikt se od roku 1997 vyostřil kvůli odvetě jugoslávské armády v regionu, která vedla k vysídlování obyvatelstva.[3][4] Krveprolití a etnické čistky tisíců Albánců, které je vyhnaly do sousedních zemí, zločiny srbské armády a policie vůči civilnímu obyvatelstvu a jejich potenciál destabilizovat region vyvolaly intervenci mezinárodních organizací, jako je Organizace spojených národů, NATO a mezinárodní nevládní organizace.[5][6] NATO provedlo bombardovací kampaň proti jugoslávským silám a poskytlo leteckou podporu UÇK.[7]

V září 1999, po skončení bojů a nasazení mezinárodních sil v Kosovu, byla UÇK oficiálně rozpuštěna a tisíce jejích členů vstoupily do Kosovského ochranného sboru, civilního orgánu pro nouzovou ochranu, který nahradil UÇK a Policejní síly Kosova, jak bylo stanoveno v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Ukončení války v Kosovu vedlo ke vzniku odnoží guerillových skupin a politických organizací z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), které pokračovaly v násilných bojích v jižním Srbsku (1999–2001) a severozápadní Makedonii (2001), což vyústilo v mírová jednání a rozšíření práv Albánců.[8] Do politiky vstoupili i bývalí vůdci UÇK, někteří z nich dosáhli vysokých funkcí.

Pozadí

Klíčovým předchůdcem Kosovské osvobozenecké armády bylo Lidové hnutí Kosova (albánsky Lëvizja Popullore e Kosovës, LPK). Tato skupina, která tvrdila, že svobodu Kosova lze získat pouze ozbrojeným bojem, má své kořeny v roce 1982 a sehrála klíčovou roli při vzniku UÇK v roce 1993.[9][10] Sbírky začaly v 80. letech 20. století ve Švýcarsku albánskými exulanty z období násilí v roce 1981 a následnými emigranty.[11] Slobodan Milošević v roce 1989 zrušil kosovskou autonomii, čímž se region vrátil do stavu z roku 1945, vyloučil etnické Albánce z kosovské byrokracie a násilně potlačil protesty.[12][13] V reakci na to kosovští Albánci založili Demokratickou ligu Kosova (LDK). V čele s Ibrahimem Rugovou byla jejím cílem nezávislost na Srbsku, ale mírovými prostředky. Za tímto účelem LDK zřídila a rozvíjela „paralelní stát“ se zvláštním zaměřením na vzdělávání a zdravotnictví. [13]

Albánský nacionalismus byl ústředním principem UÇK,[14][15][16][17][18] s důrazem na albánskou kulturu, etnickou příslušnost a národ.[19][20] Samotná UÇK se distancovala od vytvoření „Velké Albánie“.[21] UÇK se poprvé veřejně zviditelnila v roce 1995[22] a první veřejné vystoupení následovalo v roce 1997, kdy měla stále jen kolem 200 členů.[9] UÇK, kritická vůči Rugovovu pokroku, získala podporu z Daytonských dohod z roku 1995 – ty Kosovu nic nedaly, a tak vedly k širšímu odmítnutí mírových metod LDK – a z uloupených zbraní, které se do Kosova dostaly po albánském povstání v roce 1997.[23] V letech 1997–1998 se Kosovská osvobozenecká armáda posunula vpřed před Rugovovou LDK, což názorně ilustruje Hashim Thaçi z UÇK, který vedl kosovské Albánce na jednáních v Rambouilletu na jaře 1999, přičemž Rugova byl jeho zástupcem.[24]

UÇK si získala značnou podporu obyvatelstva Kosova, zejména s tím, jak se srbské represe zintenzivňovaly. Základna podpory organizace dramaticky vzrostla po klíčových událostech, které ovlivnily veřejné mínění Albánců.[25][26]

Podle vojenských analytiků „mladí lidé i starší lidé brali zbraně proti svému nepříteli a bojovali za svou zemi. Po 600 letech okupace a útlaku prý nastal čas požadovat svobodu, i s rizikem smrti.“ Náborová strategie UÇK se ukázala jako velmi účinná a organizace se z malé guerillové síly na začátku 90. let rozrostla na více než 25 000 členů do roku 1998.[27]

Srbské úřady nazvaly UÇK teroristickou organizací a zvýšily počet bezpečnostních sil v regionu. To mělo za následek posílení kredibility začínající UÇK mezi kosovsko-albánským obyvatelstvem.

Jedním z cílů zmíněných veliteli UÇK bylo vytvoření Velké Albánie, iredentistické koncepce území, které mnoho Albánců považuje za národní vlast, zahrnující Kosovo, Albánii a etnickou albánskou menšinu v sousední Makedonii a Černé Hoře. V roce 1912 byli Albánci na Balkáně rozděleni na menšiny v Kosovu (které zůstalo Srbsku), na část Černé Hory, která během té doby rozšířila své území o území obývané Albánci o 60 % během prvních balkánských válek, a na 40 % dnešní Severní Makedonie, která tvořili etničtí Albánci. UÇK to považovala za nespravedlivé a usilovala o sjednocení těchto území, aby si zajistila sebeurčení.[28][15][29]

Válka v Kosovu

Mezi 5. a 7. březnem 1998 zahájila jugoslávská armáda operaci v Prekazu. Operace následovala po dřívější přestřelce (28. února), při níž byli zabiti čtyři policisté a několik dalších zraněno. Při útoku srbské speciální policejní jednotky po několika předchozích neúspěšných pokusech zabily Adema Jašariho – zakladatele UÇK, kterého jugoslávský soud v roce 1997 v nepřítomnosti odsoudil za terorismus. Při útoku bylo zabito i dalších padesát osm členů rodiny Jašariho, včetně několika malých dětí. Někteří členové rodiny se dobrovolně přihlásili k obraně Jašariho komplexu po dřívějším útoku 22. ledna 1998, při kterém byly zraněny dvě Jašariho neteře.[30] V Prekazu bylo zabito 28 ozbrojenců a 30 civilistů, z nichž většina patřila do Jashariho rodiny. Amnesty International tvrdila, že se jednalo o vojenskou operaci zaměřenou především na eliminaci Jashariho a jeho rodiny.[31] Jëdinou přeživší byla Besarta Jashari.[32]

Dne 23. dubna 1998 přepadla jugoslávská armáda (VJ) UÇK poblíž albánsko-jugoslávské hranice. UÇK se pokoušela pašovat zbraně a zásoby do Kosova. Jugoslávská armáda, ačkoli byla v menší míře, neměla žádné ztráty, zatímco 19 ozbrojenců bylo zabito.

Podle Rolanda Keitha, ředitele terénní kanceláře Verifikační mise OBSE v Kosovu:

„ Po mém příjezdu se válka stále více vyvíjela v konflikt střední intenzity, kdy přepady, obsazování kritických komunikačních linií a únosy bezpečnostních sil ze strany UÇK vedly k výraznému nárůstu vládních obětí, což následně vedlo k rozsáhlým jugoslávským odvetným bezpečnostním operacím... Začátkem března tyto teroristické a protiteroristické operace vedly k útěku obyvatel mnoha vesnic nebo k tomu, že byli rozptýleni do jiných vesnic, měst či hor, aby hledali útočiště... “
— „Failure of Diplomacy, Returning OSCE Human Rights Monitor Offers A View From the Ground in Kosovo“, The Democrat, Květen 1999, Roland Keith

V jednu chvíli během války v Kosovu změnila UÇK svou taktiku z operací typu „udeř a uteč“ na konvenční válku. Mezi 17. a 20. červencem 1998 zahájila UÇK rozsáhlou ofenzívu s cílem dobýt Rahovec. To znamenalo jejich první vážný úder na městské centrum, jehož cílem bylo propojit Drenicu s pohraniční oblastí a nastolit územní kontrolu.[33] Krieger označuje tuto ofenzívu za součást širší „letní ofenzívy UCK“.[34] Bojovníci UÇK převzali kontrolu nad strategickými pozicemi ve městě – policejním velitelstvím, hotelem, poštou – a zřídili kontrolní stanoviště. Zhruba do 19.–21. července však jugoslávské policejní a armádní síly zareagovaly protiútokem a nejpozději do 22. července znovu získaly kontrolu, čímž město vyčistily od přítomnosti UÇK. V červenci 1998 UÇK dobyla města Rahovec a Mališevo a rozšířila svou působnost na 40 % území Kosova. Nicméně, bez dostatečné lidské síly a těžké výzbroje k obraně svých zisků obě města rychle padla do rukou jugoslávských sil.[1] Po znovudobytí srbskými silami bylo v odvetě popraveno odhadem 79 albánských civilistů, údajně pohřbených v masových hrobech.[35] Dne 24. srpna 1998 se UÇK vrátila k partyzánské válce a použila novou taktiku, včetně jmenování nových velitelů, ústředních orgánů, rozšíření výcvikových táborů a vojenských věznic.[1]

Některé zdroje uvádějí, že UÇK nikdy nevyhrála žádnou bitvu nebo relativně málo bitev[36][37], zatímco podle akademiků. jako je Heike Krieger nebo Henry H. Perritt během letní ofenzívy UÇK dobyla 40 % území Kosova.[38][39]

Financování

UÇK dostávala velké finanční prostředky od albánské diaspory v Evropě a Spojených státech, ale také od albánských podnikatelů v Kosovu, zejména Ismeta Asllaniho, který věnoval celé své bohatství a logistickou síť podpoře válečného úsilí v regionech, jako jsou Drenica, Dukagjin a Llap.[40][1] Odhaduje se, že tyto finanční prostředky činily 75 až 100 milionů dolarů a pocházely převážně od albánské diaspory ve Švýcarsku, Spojených státech a Německu.[41] Rozsah této podpory je patrný z toho, že Kosovo nadále přijímá značné množství remitencí od své diaspory. V roce 2021 Kosovo obdrželo 1,5 miliardy dolarů na remitencích, což představuje 16,7 procenta HDP země, což z něj činí „největší zemi přijímající remitence v Evropě na podíl na HDP“. Ačkoli tato čísla představují poválečné remitence, demonstrují trvalé zapojení albánské diaspory do jejich vlasti.[42][43] UÇK obdržela většinu svých finančních prostředků prostřednictvím fondu Vendlindja Thërret, ale značné prostředky byly také převedeny přímo do válečných zón. Kromě finančních příspěvků obdržela UÇK také příspěvky v naturáliích, zejména ze Spojených států a Švýcarska. Patřily mezi ně zbraně, ale také vojenské uniformy, boty a další podpůrné vybavení.[1]

Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru: V roce 1999 byly zdrojem zbraní pro UÇK Švýcarsko, Bosna a Hercegovina, Albánie a Spojené státy s nestátní výzbrojí prostřednictvím albánské diaspory, zatímco ozbrojené síly Srbska a Černé Hory byly financovány Izraelem.[44] Zbraně dovážené přes Albánii byly často levné a vadné, často tak špatné, že si pašeráci z UÇK mohli koupit kalašnikov za pouhých 5 dolarů.[45]

UÇK získávala finanční prostředky několika decentralizovanými způsoby. Kromě fondu Vendlindja Thërret, který šel převážně na operace UÇK v oblasti Drenice, UÇK dostávala dary také prostřednictvím osobních kontaktů velitelů s Albánci v diaspoře. Členové diaspory obvykle zdůrazňovali těžkosti, kterými vojáci UÇK procházeli v nerovném boji. Často používali příběhy členů UÇK nebo civilních přeživších masakrů, aby přesvědčili ostatní k darování. Po vyzvednutí byly peníze různými způsoby převedeny na místo určení. Utajení švýcarského bankovního systému umožňovalo převod části finančních prostředků přímo na místa, kde se nakupovalo vojenské vybavení. Ze Spojených států většinu peněz legálně přepravovali v kufrech jednotlivci, kteří FBI a dalším federálním orgánům hlásili, že posílají peníze UÇK. UÇK také obdržela určité finanční prostředky z Tříprocentního fondu, který byl zřízen institucemi první Kosovské republiky v čele s Bujarem Bukoshim a který byl rovněž vybrán od albánské diaspory.[46]

Uniforma a odznak Kosovské osvobozenecké armády, Vojenské muzeum, Bělehrad

Nábor

V Kosovu

Socha Hamëze Jashariho

Původní jádro UÇK na počátku 90. let tvořila úzce propojená skupina velitelů, složená z důstojníků a poddůstojníků patřících k záložním, pravidelným a územním obranným jednotkám jugoslávské armády (JNA).[1] V roce 1996 se UÇK skládala pouze z několika stovek bojovníků.[1] V kontextu ozbrojeného boje zpráva CIA z let 1996–1997 uvádí, že UÇK dokázala v Kosovu zmobilizovat desítky tisíc příznivců během dvou až tří let.[1] Do konce roku 1998 měla UÇK 17 000 mužů.[1]

Zahraniční dobrovolníci

Rekrutovaní Albánci ze sousední Makedonie se připojili k UÇK a jejich počet se pohyboval od několika desítek až po tisíce.[47]

Bývalý mluvčí UÇK Jakup Krasniqi uvedl, že dobrovolníci přijeli ze „Švédska, Belgie, Velké Británie, Německa a USA“.[48] V UÇK bylo mnoho zahraničních dobrovolníků ze západní Evropy, většinou z Německa a Švýcarska, a také etnických Albánců z USA.[49][chybí lepší zdroj]

Islamistické skupiny nebyly úspěšné v získání opory v řadách separatistického hnutí, což souvisí se silně sekulárními postoji kosovských Albánců, které nenechávaly prostor pro rozvoj islamistických ideologií.[50]

Během konfliktu v Kosovu Milošević a jeho stoupenci vykreslovali UÇK jako teroristickou organizaci militantního islámu.[51] CIA radila UÇK, aby se vyhýbala zapojení muslimských extremistů.[52] UÇK odmítla nabídky pomoci od muslimských fundamentalistů.[53] V řadách UÇK panovalo porozumění, že zahraniční pomoc od muslimských fundamentalistů omezí podporu pro záležitosti kosovských Albánců na Západě.[54]

Pozdější vývoj (po roce 1999)

Památník UÇK v Deçanu

Po válce se UÇK transformovala na Kosovský ochranný sbor, který působil po boku sil NATO hlídkujících v provincii.[55] V poválečném Kosovu byli bojovníci UÇK uctíváni kosovsko-albánskou společností vydáváním literatury, jako jsou biografie, stavby pomníků a pořádání vzpomínkových akcí.[56] Činy Adema Jashariho oslavovali a proměnili v legendu bývalí členové UÇK a kosovsko-albánská společnost. Bylo mu věnováno několik písní, literárních děl, pomníků a památníků a některé ulice a budovy nesou jeho jméno po celém Kosovu.[57][58]

Kumanovská dohoda

Po skončení války v Kosovu v roce 1999, kdy byla podepsána Kumanovská dohoda,[59] byla vytvořena pětikilometrová pozemní bezpečnostní zóna (GSZ). Sloužila jako nárazníková zóna mezi jugoslávskou armádou a Kosovskými silami (KFOR).[60][61]

Veteráni UÇK v politice

Řada osobností UÇK v současnosti hraje významnou roli v kosovské politice.

  • Hashim Thaçi, politický šéf UÇK, byl zakladatelem a do roku 2016 předsedou Demokratické strany Kosova (PDK) a od ledna 2008 zastával funkci premiéra. V roce 2011 byl v uniklých zprávách západní vojenské rozvědky označen za „velkou rybu“ v kosovském organizovaném zločinu.[62] Prezidentem Kosova byl od 7. dubna 2016 do své rezignace 5. listopadu 2020.[63][64] Dne 24. června 2020 podala specializovaná komora Kosova a specializovaná prokuratura desetibodovou obžalobu, v níž obvinila Hashima Thaçiho a další ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů.[65] K 27. červnu 2025 nebyl Hashim Thaçi soudem za nic odsouzen.
  • Agim Çeku, vojenský velitel UÇK, se po válce stal premiérem Kosova.
  • Ramuš Haradinaj, velitel UÇK, je zakladatelem a současným předsedou Aliance pro budoucnost Kosova (AAK) a krátce působil jako premiér Kosova, než se sám přihlásil do ICTY v Haagu.[66] Později byl osvobozen. V letech 2017 až 2020 byl opět premiérem Kosova.
  • Fatmir Limaj, vysoce postavený velitel UÇK, je nyní předsedou Iniciativy pro Kosovo (NISMA). Byl také souzen v Haagu a v listopadu 2005 byl zproštěn všech obvinění.[67]

Zahraniční podpora

Příslušníci Kosovské osvobozenecké armády předávají své zbraně americkým mariňákům

Spojené státy (a NATO) přímo podporovaly UÇK.[68] CIA financovala, cvičila a zásobovala UÇK (stejně jako dříve bosenskou armádu).[69] Jak sdělily deníku The Sunday Times zdroje CIA, „američtí zpravodajští agenti přiznali, že pomáhali cvičit Kosovskou osvobozeneckou armádu před bombardováním Jugoslávie NATO“.[70][71]

James Bissett, kanadský velvyslanec v Jugoslávii, Bulharsku a Albánii, napsal v roce 2001 v deníku Toronto Star, že zprávy v médiích naznačují, že „již v roce 1998 Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency) s pomocí britské speciální letecké služby (Special Air Service) vyzbrojovala a cvičila členy Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) v Albánii, aby podnítili ozbrojené povstání v Kosovu. (...) Doufalo se, že v případě Kosova v plamenech by mohlo NATO zasáhnout...“.[72] Podle Tima Judaha se zástupci UÇK setkali s americkými, britskými a švýcarskými zpravodajskými službami již v roce 1996 a možná i „o několik let dříve“.

Americký republikánský kongresman Dana Rohrabacher, ačkoliv se stavěl proti americkým pozemním jednotkám v Kosovu, prosazoval, aby Amerika poskytla podporu UÇK, aby jim pomohla získat svobodu.[73] Byl oceněn Albánsko-americkou občanskou ligou na fundraisingové akci v New Jersey 23. července 2001. Prezident Ligy Joseph J. DioGuardi pochválil Rohrabachera za jeho podporu UÇK slovy: „Byl prvním členem Kongresu, který trval na tom, aby Spojené státy vyzbrojily Kosovskou osvobozeneckou armádu, a jedním z mála členů, kteří dodnes veřejně podporují nezávislost Kosova.“ Rohrabacher přednesl projev na podporu amerického vybavení UÇK zbraněmi a přirovnal to k francouzské podpoře Ameriky v revoluční válce.[74]

Spolupráce s NATO a podpora Západu

UÇK získala od spojenců NATO značnou podporu, a to jak vojensky, tak ekonomicky. Západní vlády, zejména Spojené státy a země Evropské unie, se aktivně zapojily do vojenské kampaně po neúspěchu mírových rozhovorů v Rambouilletu v roce 1999, kdy NATO vedlo 78denní bombardovací kampaň proti srbským silám.

Síly NATO během konfliktu navázaly s UÇK přímé komunikační spojení. Zprávy uvádějí, že „mezi UÇK a NATO bylo nyní navázáno primitivní komunikační spojení prostřednictvím satelitního faxu provozovaného uvnitř provincie“. NATO si také od bojovníků UÇK vyžádalo informace o cílení srbských dělostřeleckých pozic, což dokazuje úroveň operační spolupráce mezi aliancí a albánským odbojem.

Vztah mezi NATO a UÇK se vyznačoval vzájemnou spoluprací při dosahování sdílených cílů. Jak uvádí jedna analýza, „UÇK utrpěla obrovské ztráty, přesto dosáhla masivního úspěchu v mobilizaci podpory veřejnosti a vyhrála válku po boku NATO“.[75][76][77]

Významné osobnosti

Ilir Lushtaku
  • Adem Jašari (1955–1998), zakladatel UÇK
  • Ismet Jashari (1967–1998), velitel z Kumanova.
  • Agim Çelaj (1961–1998), velitel z Peci.
  • Agim Šala (1975–1998), velitel z Prizrenu.
  • Sylejman Sylejmani (1953–2017), velitel z Gjakovy.
  • Abdullah Tahiri (1956–1999), velitel z Mališeva u Gjilanu.[78]
  • Shemsi Ahmeti (1969–1999), velitel z Mitrovice.[79]
  • Ilir Luštaku (1971–1998), jeden z prvních vojáků UÇK, který byl zabit v raných fázích války, považován za jednoho z nejbližších spolubojovníků Adema Jašariho.[80][81][82] Luštaku byl bratranec velitele operační zóny Drenica Samiho Luštaku.[83] Posmrtně mu byl udělen titul Hrdina Kosova.[84]
  • Isak Musliu (*1970), voják ze Stimje.[85]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 62. (anglicky) 
  2. ↑ Kosovo Liberation Army (KLA) | History & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2025-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Flashpoints in the war on terrorism. Příprava vydání Derek S. Reveron, Jeffrey Stevenson Murer. New York: Routledge 357 s. ISBN 978-0-415-95490-7, ISBN 978-0-415-95491-4. S. 67–68. (anglicky) 
  4. ↑ GOLDMAN, Minton F.; RYAVEC, Karl W. Revolution and change in Central and Eastern Europe: political, economic, and social challenges. Armonk, NY: Sharpe 497 s. ISBN 978-1-56324-758-3, ISBN 978-1-56324-757-6. S. 308, 373. (anglicky) 
  5. ↑ JORDAN, Robert S.; ARCHER, Clive; FELD, Werner J. International organizations: a comparative approach to the management of cooperation. 4. ed. vyd. Westport, Conn.: Praeger 280 s. ISBN 978-0-275-96549-5, ISBN 978-0-275-96550-1. 
  6. ↑ Flashpoints in the war on terrorism. Příprava vydání Derek S. Reveron, Jeffrey Stevenson Murer. New York: Routledge 357 s. ISBN 978-0-415-95490-7, ISBN 978-0-415-95491-4. 
  7. ↑ Washingtonpost.com: NATO Gives Air Support to KLA Forces. www.washingtonpost.com [online]. [cit. 2025-06-15]. Dostupné online. 
  8. ↑ Wayback Machine. openaccess.leidenuniv.nl [online]. [cit. 2025-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-26. 
  9. ↑ a b DREZOV, Kyril; GOKAY, Bulent; WALLER, Michael. Kosovo. Hoboken: Taylor and Francis 201 s. ISBN 978-0-7146-5157-6. S. 20. 
  10. ↑ BIDELEUX, Robert; JEFFRIES, Ian. The Balkans: a post-communist history. 1st ed. vyd. Milton Park, Abingdon, Oxon ; New York: Routledge 620 s. ISBN 978-0-415-22962-3, ISBN 978-0-415-22963-0. S. 423. 
  11. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 88, 7. 
  12. ↑ KOLA, Paulin. The search for greater Albania. 1. publ. vyd. London: Hurst 416 s. ISBN 978-1-85065-664-7, ISBN 978-1-85065-596-1. S. 180–183. 
  13. ↑ a b DREZOV, Kyril; GOKAY, Bulent; WALLER, Michael. Kosovo. Hoboken: Taylor and Francis 201 s. ISBN 978-0-7146-5157-6. S. 32. 
  14. ↑ JANSSENS, Jelle. State-building in Kosovo: a plural policing perspective. Antwerpen, Belgium ; Portland, OR: Maklu 424 s. Dostupné online. ISBN 978-90-466-0749-7. OCLC 904576886 S. 53. OCLC: ocn904576886. 
  15. ↑ a b PHILLIPS, David L. Liberating Kosovo: Coercive Diplomacy and U. S. Intervention. [s.l.]: MIT Press 257 s. Dostupné online. ISBN 978-0-262-30512-9. S. 69. (anglicky) Google-Books-ID: X5sa90AEvi0C. 
  16. ↑ TOTTEN, Samuel; BARTROP, Paul Robert; JACOBS, Steven L. Dictionary of genocide. Westport, Conn: Greenwood Press 1 s. ISBN 978-0-313-34641-5, ISBN 979-8-4006-4021-6. S. 249. 
  17. ↑ KARON, Tony. Albanian Insurgents Keep NATO Forces Busy. TIME [online]. 2001-03-09 [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Kosovo Liberation Army (KLA) | History & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Flashpoints in the war on terrorism. Příprava vydání Derek S. Reveron, Jeffrey Stevenson Murer. New York: Routledge 357 s. ISBN 978-0-415-95490-7, ISBN 978-0-415-95491-4. S. 68. 
  20. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 29. 
  21. ↑ PERRITT, Henry H. The road to independence for Kosovo: a chronicle of the Ahtisaari plan. Cambridge: Cambridge University Press 1 s. ISBN 978-0-521-11624-4, ISBN 978-0-511-63541-0. S. 50. 
  22. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo Liberation Army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press 230 s. Dostupné online. ISBN 978-0-252-03342-1. OCLC 181368862 S. 82. OCLC: 181368862. 
  23. ↑ DREZOV, Kyril; GOKAY, Bulent; WALLER, Michael. Kosovo. Hoboken: Taylor and Francis 201 s. ISBN 978-0-7146-5157-6. S. 26. 
  24. ↑ DREZOV, Kyril; GOKAY, Bulent; WALLER, Michael. Kosovo. Hoboken: Taylor and Francis 201 s. ISBN 978-0-7146-5157-6. S. 24. 
  25. ↑ From Terrorist to NATO Ally: Kosovo Liberation Army. The World Mind [online]. 2023-12-22 [cit. 2025-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ https://www.armyupress.army.mil/Journals/NCO-Journal/Archives/2018/December/Liberation-of-Kosovo/
  27. ↑ KRAJA, Garentina. Recruitment practices of Europe’s last guerrilla: Ethnic mobilization, violence and networks in the recruitment strategy of the Kosovo Liberation Army [online]. Yale University [cit. 2025-06-27]. Dostupné online. 
  28. ↑ JANSSENS, Jelle. State-building in Kosovo: a plural policing perspective. Antwerpen: Maklu 424 s. ISBN 978-90-466-0749-7. S. 53. 
  29. ↑ Kosovo Liberation Army (KLA). Encyclopædia Britannica [online]. [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ 20 years later, fires still burn in Prekaz [online]. 2018-03-06 [cit. 2025-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Amnesty International. RÉPUBLIQUE FÉDÉRATIVE DE YOUGOSLAVIE: Les droits humains bafoués dans la province du Kosovo [online]. Londres: [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. (francouzsky) 
  32. ↑ Besarta Jashari recounts the moments when the Serbs took Adem Jashari's weapons, after his fall (Video). Telegrafi [online]. 2019-01-27 [cit. 2025-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ ČUPIĆ, Mirko. Oteta zemlja: Kosovo i Metohija (zločini, progoni, otpori...). [s.l.]: Nolit 450 s. Dostupné online. ISBN 978-86-19-02392-4. S. 277. (srbsky) Google-Books-ID: KLEtAQAAIAAJ. 
  34. ↑ The Kosovo conflict and international law: an analytical documentation, 1974-1999. Příprava vydání Heike Krieger. Cambridge: Cambridge University Press 601 s. (Cambridge international documents series). ISBN 978-0-521-80071-6. S. 109. 
  35. ↑ ABRAHAMS, Fred. Humanitarian Law Violations in Kosovo. Human Rights Watch. 1998-10-01. Dostupné online [cit. 2025-07-08]. (anglicky) 
  36. ↑ Kosovo: the politics of delusion. Příprava vydání Michael Waller, Kyril Drezov, Bülent Gökay. London ; Portland, OR: Frank Cass 190 s. ISBN 978-0-7146-5157-6, ISBN 978-0-7146-8176-4. 
  37. ↑ PERRITT, Henry H. The road to independence for Kosovo: a chronicle of the Ahtisaari plan. Cambridge: Cambridge University Press 1 s. ISBN 978-0-521-11624-4, ISBN 978-0-511-63541-0. 
  38. ↑ The Kosovo conflict and international law: an analytical documentation, 1974-1999. Příprava vydání Heike Krieger. Cambridge: Cambridge University Press 601 s. (Cambridge international documents series). ISBN 978-0-521-80071-6. S. 109. 
  39. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo Liberation Army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press 1 s. ISBN 978-0-252-09213-8. S. 70. 
  40. ↑ QERIQI, Zamir. Ismet Hazir Asllani (18.8.1955-24.3.1999) [online]. 2025-03-24 [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. (albánsky) 
  41. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 88–93. 
  42. ↑ REMITTANCES – A GATEWAY TO SUSTAINABLE DEVELOPMENT [online]. Washington, DC: The World Bank Group [cit. 2025-06-27]. Dostupné online. 
  43. ↑ KOINOVA, Maria. Albanian Diaspora Mobilization for Kosovo Statehood. 1. vyd. [s.l.]: Oxford University PressOxford Dostupné online. ISBN 978-0-19-884862-2, ISBN 978-0-19-188306-4. doi:10.1093/oso/9780198848622.003.0005. S. 111–145. (anglicky) DOI: 10.1093/oso/9780198848622.003.0005. 
  44. ↑ FRUCHART, Damien; HOLTOM, Paul; WEZEMAN, Siemon T. United Nations Arms Embargoes: Their Impact on Arms Flows and Target Behaviour. PsycEXTRA Dataset [online]. 2007 [cit. 2025-06-18]. Dostupné online. 
  45. ↑ Kosovo: the politics of delusion. Příprava vydání Michael Waller, Kyril Drezov, Bülent Gökay. London ; Portland, OR: Frank Cass 190 s. ISBN 978-0-7146-5157-6, ISBN 978-0-7146-8176-4. 
  46. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 99. 
  47. ↑ halshs.archives-ouvertes.fr. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  48. ↑ Kosovars Refute Islamic Terror Claims | Institute for War and Peace Reporting. iwpr.net [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ 1999/04/20 07:51 IN THE HOUSE OF KLA RECRUITS. www.aimpress.ch [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-09. 
  50. ↑ GRIGOROVA, Lyubov. Crime-terror alliances and the state: ethnonationalist and Islamist challenges to regional security. London New York: Routledge (Contemporary security studies). ISBN 978-1-135-13210-1, ISBN 978-0-203-07750-4. 
  51. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 44. 
  52. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 3. 
  53. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo Liberation Army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press 230 s. Dostupné online. ISBN 978-0-252-03342-1. OCLC 181368862 S. 2. OCLC: 181368862. 
  54. ↑ PERRITT, Henry H. Kosovo liberation army: the inside story of an insurgency. Urbana: University of Illinois Press ISBN 978-0-252-03342-1. S. 144. 
  55. ↑ Terrorist Groups and Political Legitimacy - Council on Foreign Relations. www.cfr.org [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-05-09. (anglicky) 
  56. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9789004210301. 
  57. ↑ Di Lellio & Schwanders-Sievers 2006a.
  58. ↑ Sacred Journey to a Nation: The Construction of a Shrine in Postwar Kosovo. S. 27–45. www.berghahnjournals.com [online]. [cit. 2025-06-21]. S. 27–45. Dostupné online. doi:10.3167/146526006780457315. 
  59. ↑ NATO & Kosovo: Military Technical Agreement - 9 June 1999. www.nato.int [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. 
  60. ↑ Ground Safety Zone (GSZ): Time out for rebel strong hold - Serbia | ReliefWeb. reliefweb.int [online]. 2001-06-01 [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ Supervision of Kosovo’s borders and military-technical agreement – Prime Minister. kryeministri.rks-gov.net [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. 
  62. ↑ LEWIS, Paul. Report identifies Hashim Thaci as 'big fish' in organised crime. The Guardian. 2011-01-24. Dostupné online [cit. 2025-06-21]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  63. ↑ Kosovo's Hashim Thaci: From guerrilla leader to president. BBC News. 2016-04-07. Dostupné online [cit. 2025-06-21]. (anglicky) 
  64. ↑ BAMI, Xhorxhina. Kosovo President Thaci Resigns to Face War Crimes Charges [online]. 2020-11-05 [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ Kosovo President Thaci faces war crimes indictment. www.bbc.com. 2020-06-24. Dostupné online [cit. 2025-06-18]. (anglicky) 
  66. ↑ Kosovo ex-PM war charges revealed. news.bbc.co.uk. 2005-03-10. Dostupné online [cit. 2025-06-21]. (anglicky) 
  67. ↑ Trial Watch : Fatmir Limaj (Çeliku). www.trial-ch.org [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-12. (anglicky) 
  68. ↑ SCOTT, Peter Dale. The Road to 9/11: Wealth, Empire, and the Future of America. [s.l.]: University of California Press 445 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-92994-4. S. 131. (anglicky) Google-Books-ID: op39ymd2um0C. 
  69. ↑ THEOHARIS, Athan G.; IMMERMAN, Richard H. The Central Intelligence Agency: Security Under Scrutiny. [s.l.]: Bloomsbury Academic 408 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-33282-1. S. 65–. (anglicky) 
  70. ↑ CIA Aided Kosovo Guerrilla Army All Along. archive.globalpolicy.org [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. 
  71. ↑ RON, James. Frontiers and ghettos: state violence in Serbia and Israel. Berkeley: University of California Press ISBN 978-0-520-93690-4. 
  72. ↑ We created a monster. www.deltax.net [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-05-10. 
  73. ↑ Congressional Record, V. 145, Pt. 6, April 28, 1999 to May 10 1999. [s.l.]: U.S. Government Printing Office 1392 s. Dostupné online. ISBN 978-0-16-073007-8. (anglicky) Google-Books-ID: 8hGwXHr0eNEC. 
  74. ↑ Rohrabacher Shills for the KLA | New American, The | Find Articles. archive.ph. 2012-07-15. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-17. 
  75. ↑ Evidence of the change in relationship of the KLA and NATO. bolshevik.org [online]. [cit. 2025-06-27]. Dostupné online. 
  76. ↑ UNDER ORDERS: War Crimes in Kosovo - 19. Legal Standards in the Kosovo Conflict. www.hrw.org [online]. [cit. 2025-06-27]. Dostupné online. 
  77. ↑ Humanitarian Law Violations in Kosovo. Refworld [online]. [cit. 2025-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ Abdullah Tahiri, po të shpëtonte, ai Kosovës do t’ia falte jetën. www.epokaere.com [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-18. (albánsky) 
  79. ↑ QERIQI, Zamir. Shemsi Arif Ahmeti (8.6.1969 – 26.4.1999) [online]. 2025-04-26 [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (albánsky) 
  80. ↑ QERIQI, Zamir. Shkëlzen Hilmi Haradinaj (25.3.1970-16.4.1999) [online]. 2025-04-16 [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (albánsky) 
  81. ↑ Këta ishin ushtarët e frontit të parë të UÇK-së në Likoshan e Qirez, para rënies së komandantit Adem Jashari. demokracia.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-05-12. (albánsky) 
  82. ↑ Zbulohet lapidari i dëshmorit Ilir Lushtaku në përvjetorin e tij të rënies [online]. 2021-03-26 [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ 25 vjet nga përjetësimi i tyre, Lushtaku përkujton dëshmorët Sadik Haziraj, Ilir Lushtaku, Mustafë Qorraj dhe të tjerët. Epoka e Re [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné online. (albánsky) 
  84. ↑ Dostupné online. (albánsky) 
  85. ↑ Wayback Machine. www.icty.org [online]. [cit. 2025-06-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-11-21. 

Literatura

  • ARSOVSKA, Jana. Decoding Albanian Organized Crime: Culture, Politics, and Globalization. [s.l.]: Univ of California Press, 6. února 2015. Dostupné online. ISBN 978-0-520-28280-3. S. 44–. 
  • Casebook on insurgency and revolutionary warfare: Assessing revolutionary and insurgent strategies. [s.l.]: United States Army Special Operations Command, 2012. Dostupné online. Kapitola KLA. 
  • "KLA Action Fuelled NATO Victory", Jane's Defence Weekly, 16. června 1999
  • "The KLA: Braced to Defend and Control", Jane's Intelligence Review, 1. dubna 1999
  • "Kosovo's Ceasefire Crumbles As Serb Military Retaliates", Jane's Intelligence Review, 1. února 1999
  • "Another Balkan Bloodbath? Part Two", Jane's Intelligence Review, 1. března 1998
  • "Albanians Attack Serb Targets", Jane's Defence Weekly, 4. září 1996
  • "The Kosovo Liberation Army and the Future of Kosovo", James H. Anderson and James Phillips, 13. května 1999, The Heritage Foundation (Washington, D.C., USA)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.