Julius Szilassy

JUDr. Julius baron Szilassy
Julius Szilassy jako vyslanec v Řecku
Maďarský vyslanec ve Švýcarsku
Ve funkci: 1919 – 1920
Rakousko-uherský zplnomocněný ministr v Turecku
Ve funkci: 1917 – 1918
Předchůdce	Karel von Trauttmansdorff-Weinsberg
Nástupce	zánik funkce
Rakousko-uherský vyslanec v Řecku
Ve funkci: 1913 – 1916
Předchůdce	Karl von Braun
Nástupce	přerušení diplomatických styků
Narození	21. srpna 1870 Bex
Úmrtí	7. června 1935 (ve věku 64 let) Nice
Titul	svobodný pán (1918)
Rodiče	Julius de Szilassy
Sídlo	House Szilassy in Bex
Profese	diplomat
Ocenění	Leopoldův řád, Řád Františka Josefa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Szilassy von Szilas und Pilis (maďarsky Szilassy Gyula szilasi és pilisi báró) (21. srpna 1870 Bex, Švýcarsko – 7. června 1935, Nice, Francie) byl uherský šlechtic, rakousko-uherský a maďarský diplomat. Od mládí působil v diplomacii a zastával nižší posty na rakousko-uherských ambasádách v Evropě i v zámoří, vyšší funkce zastával v Rusku a Turecku. V letech 1913–1916 byl vyslancem v Řecku.^[1][2] Po první světové válce přešel do služeb Maďarska a byl prvním maďarským vyslancem ve Švýcarsku (1919–1920). Po odchodu z veřejného života se trvale usadil ve Švýcarsku a uplatnil se jako spisovatel.

Pocházel ze starého uherského šlechtického rodu připomínaného od 15. století.^[3][4] Narodil se ve Švýcarsku jako nejstarší z pěti dětí Julia Szilassyho (1841–1889),^[5] matka Laura Correvon (1847–1886) byla adoptovanou dcerou Lady Louise Hope, vdovy po britském generálovi.^[6] Julius získal první vzdělání v Ženevě, poté studoval na Harrow School v Londýně. Po předčasném úmrtí obou rodičů se odstěhoval do Uher, kde byl jeho poručníkem jmenován strýc Aladár Szilassy (1847–1924), poslanec uherského sněmu. Ten podporoval a financoval další Juliovo vzdělání, v univerzitním studiu pokračoval v Budapešti a nakonec získal doktorát práv v Mnichově. Absolvoval jednoroční službu u uherské zeměbrany, kde byl později nadporučíkem v záloze.^[7] Ve státních službách začínal jako nižší úředník v župě Nógrád, v roce 1894 přešel pod ministerstvo zahraničí a o rok později složil diplomatické zkoušky. Začínal jako atašé v Bukurešti,^[8] v roce 1897 byl přeložen do Washingtonu, krátce pobyl v Paříži a od roku 1899 byl vyslaneckým tajemníkem ve Stuttgartu.^[9][10] V letech 1901–1903 byl vyslaneckým tajemníkem u generálního konzulátu v Káhiře,^[11] poté vystřídal působení v Bernu, Istanbulu^[12][13] a Londýně. V roce 1906 byl jmenován vyslaneckým radou v Haagu, kde byl v roce 1907 jedním z rakousko-uherských delegátů na mírové konferenci. Téhož roku byl přeložen jako vyslanecký rada do Tokia.^[14]

V letech 1908–1912 byl velvyslaneckým radou, respektive legačním radou I. kategorie v Petrohradě.^[15][16] Po návratu do Vídně byl přidělen na ministerstvo zahraničí ve funkci sekčního šéfa (1912–1913).^[17] V listopadu 1913 byl jmenován rakousko-uherským vyslancem v Athénách,^[18] kde strávil i začátek první světové války. Řecko bylo původně neutrální, ale v červnu 1917 vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku. Již na podzim 1916 velitel francouzského loďstva u řeckých břehů vyzval diplomaty zemí Trojspolku, aby Athény opustili. Szilassy své působení v Řecku ukončil v říjnu 1916 a přes Bulharsko odcestoval do Vídně, kde byl znovu zařazen přímo na ministerstvo zahraničí. Na podzim 1917 byl jako zplnomocněný ministr a vyslanec přeložen do Istanbulu, kde de facto vedl rakousko-uherské diplomatické zastoupení, protože tehdejší velvyslanec Johann Pallavicini byl dlouhodobě nemocen.

Po rozpadu monarchie se na podzim 1918 vrátil do Maďarska a několikrát se sešel s novým prezidentem Mihálym Károlyim. Padla možnost, že by se Szilassy mohl stát maďarským ministrem zahraničí, protože vzhledem k dlouholetému pobytu v zahraničí nebyl vůbec obeznámen s vnitřními maďarskými poměry. Přijal ale nabídku na post vyslance v některé evropské zemi a vybral si rodné Švýcarsko, kam byl jako diplomatický zástupce delegován v lednu 1919. Ve funkci setrval i po změně politických poměrů a vyhlášení Maďarské republiky rad a následně vzniku Maďarského království. Na návrh maďarského předsedy vlády Pála Telekiho byl v červenci 1920 z funkce odvolán.

Po odchodu z veřejného života se trvale usadil ve Švýcarsku, kde po rodičích vlastnil vilu v rodném Bexu. Na komunikační úrovni ovládal pět jazyků, z jeho dochované knihovny vyplývá, že se snažil získat alespoň základy jazyka každé země, kde jako diplomat pobýval. Uplatnil se jako spisovatel, v němčině vydal své paměti v Berlíně, později sepsal diplomatickou metodiku vydanou ve Francii.

• Der Untergang der Donaumonarchie. Diplomatische Erinnerungen von Baron Julius von Szilass, Berlín, 1921; 425 s.
• Manuel pratique de diplomatie moderne; Lausanne, 1925
• Traité pratique de diplomatie moderne; Paříž, 1928
• Le procès de la Hongrie. Les relations franco–hongroises devant l’histoire, Paříž, 1932

Krátce před zánikem monarchie získal titul barona platný pro Uherské království (1. května 1918).^[19] Během působení v diplomatických službách získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[20]

• rytíř Řádu Františka Josefa (1896)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1907)
• komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou (1910)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1916)

• Řád sv. Stanislava I. třídy (Rusko)
• Řád Medžidie II. třídy (Osmanská říše)
• Řád vycházejícího slunce II. třídy (Japonsko)
• komandér Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
• důstojník Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
• rytíř Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Řád württemberské koruny I. třídy (Württembersko)
• rytíř Řádu Filipa Velkomyslného (Hesensko)
• rytíř Řádu Bertholda I. (Bádensko)

V roce 1898 se v Detroitu oženil s Louise Hecker (1874–1959), dcerou amerického podnikatele Franka J. Heckera (1846–1927). Manželství bylo v roce 1905 rozvedeno, Louise se podruhé provdala za Theodora Gould Fletchera (1871–1921). Syn Charles Szilassy (1899–1967) později přijal jméno nevlastního otce a byl uváděn jako Fletcher.

• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1