Judith Butler

Judith Butler
Judith Butlerová v roce 2012
Narození	24. února 1956 (69 let) Cleveland
Povolání	filozof, spisovatel, vysokoškolský učitel, sociolog, literární kritik, aktivista za práva žen, novinář, teoretik umění, queer theorist a vědec v oboru společenských věd
Národnost	Američané a Židé
Alma mater	Bennington College Heidelberská univerzita Yaleova univerzita modrá
Témata	Feministická teorie, queer teorie, literární teorie, genderová studia, transsexualita, sociologie, psychologie, psychoanalýza, filozofie, feminismus, politická filozofie, etika a kritická teorie
Významná díla	Vulnerability in Resistance Torture and the Ethics of Phiolosophy Gender Trouble Bodies That Matter
Ocenění	Brudner Prize (2004) čestný doktor Univerzity Bordeaux Montaigne (2011) čestný doktor Univerzity Paříž VII (2011) Cena Theodora W. Adorna (2012) honorary doctorate from the McGill University (2013) … více na Wikidatech
Partner(ka)	Wendy Brown
Vlivy	Michel Foucault
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Judith Pamela Butler^[1], v češtině někdy Butlerová, (* 24. února 1956 Cleveland, Ohio, USA) je americká nebinární osoba zabývající se feministickou filozofií a genderovými studii. Její práce významně ovlivnila chápání genderu ve filozofii a kulturní teorii. Ve feministickém diskurzu je považována za jednoho z hlavních hybatelů posunu pozornosti od politiky k otázkám kultury, jazyka, obrazu a identity.

Proslavila se svými knihami Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity (1990) a Bodies That Matter: On the Discursive Limits of Sex (1993). V češtině vyšla pouza druhá z těchto knih – pod názvem Závažná těla ji vydalo v roce 2016 nakladatelství Karolinum.^[2]

Za její práci dostala řadu ocenění. Například cenu Theodora W. Adorna za její přínos feministické a morální filozofii, či také diplom rytíře Řádu umění a literatury od francouzského ministerstva kultury.^[3] Je držitelkou také 14 čestných doktorátů z univerzit jako je McGill Unviersity, University of St. Andrews, či Université de Fribourg ve Švýcarsku.^[4]

Narodila se v americkém Clevelandu do rodiny ruských a maďarských Židů.^[5] Její otec byl zubař a matka aktivistka pro spravedlivé bydlení.^[1] Mnoho jejích příbuzných z matčiny strany zahynulo během holokaustu.^[6]

Judith Butler vyrůstala v židovské rodině praktikující reformní denominaci, kde byla výchova k židovským hodnotám a etice dle jejích slov důležitou součástí jejího dětství. Její rodiče byli praktikující Židé, matka pocházela z ortodoxního prostředí a otec z reformního. Butler zdůrazňuje, že ji židovská tradice vedla k etické povinnosti kritizovat státní násilí a usilovat o sociální spravedlnost nejen pro Židy, ale pro všechny utlačované skupiny. Tento postoj symbolicky vyjádřila i během její osobní návštěvy Israele v roce 2010. Během její návštěvy se rozhodla nenavštívit žádné akademické instituce v Izraeli samotné. Její motivace vysvětlila v rozhovoru pro Israelský deník Haaretz, ve kterém hovoří o dehumanizaci obyvatel Gazy a o tom, jak ji židovské hodnoty vedly ke kritice jednání státu Izrael.^[6]

Butler se identifikuje jako lesba^[7] a státem Kalifornie je legálně uznávána jako nebinární osoba. V roce 2020 uvedla, že používá jak zájmena they/them, tak she/her. Dává přednost zájmenům they/them, používaném v angličtině pro nebinární osoby.^[8][9]

Butler navštěvovala Bennington College. Později přestoupila na Yale University, kde v oboru filozofie získala v roce 1978 bakalářský titul, v roce 1972 magisterský titul, a v roce 1984 doktorát.^[1]

Její dvě nejznámější knihy Gender Trouble (1990) a Bodies That Matter (1993) jsou ve feministickém hnutí označovány za přelomové. Základem teorie genderu, kterou v knihách Butler představuje je teze, že gender není vlastnost, která je lidem vrozená je jim tím inherentně vlastní. Naopak, dle Butler je gender něco, co se vytváří skrze opakované performance, skrze které se v průběhu života jedince gender aktivně a neustále znovupotvrzuje. Dle Butler je právě toto neustálé znovupotvrzování také příčinou našeho chybného vnímání genderu jako něčeho vrozeného, dle její teorie je tedy vrozenost genderu pouhou iluzí.^[10] Podle Butler je gender „performativně utvářen právě těmi ‚projevy‘, které jsou považovány za jeho výsledky“.^[1]

Butler v jejích knihách podkopala^[zdroj?] základy tradičního feminismu, když zpochybnila samotnou kategorii ženy, s níž feminismus pracuje. Tím navázala na koncepce Michela Foucaulta.

Podle ní klasický feminismus konstruuje umělý pojem žena, aby jeho prostřednictvím mohl prosazovat určité požadavky. Tato konstrukce však přitom určitý typ žen vylučuje a znehodnocuje (lesby, bezdětné, černošky, nezápadní ženy), a tím podkopává samotný feminismus jako hnutí pro všechny ženy. Představuje si, že nový feminismus by měl umět zpochybňovat vlastní předpoklady a být „nikdy nekončícím revizionismem“. V tomto smyslu je Butlerová reprezentantkou postmoderního obratu na poli feminismu.

Kritizovala také feministické tendence, jež reprezentuje Catherine MacKinnonová se svou kritikou pornografie a označováním pornografie za násilí vůči ženě. Takové názory jsou podle ní pouze puritánstvím převlečeným do feministického dresu.

Tvrdí, že společenskému řádu vládne „heterosexuální model“, tedy ideologický systém, který určitým tělům a touhám přisuzuje „přirozenost“. V průběhu devadesátých let 20. století, v době, kdy homosexuální téma vstoupilo do řady obsahů pop-kultury, Butlerová dodala ke své základní tezi, že heterosexuální model si osvojil rafinovanější prostředky.

Teze o „heterosexuálním modelu“ vyvěrají z polemiky s učením Sigmunda Freuda, která je v centru filozofie Butlerové. Ta tvrdí, že primárním tabu kultury není incest, jak tvrdil Freud (či Lévi-Strauss), ale tabu homosexuality. Freud tvrdil, že dítě je primárně „bisexuální“ (v různých fázích jeho tvorby to mělo různý význam a nakonec to zcela popíral), tedy že dokáže získávat slast z mužské i ženské (pasivní i aktivní) pozice. Podle Butlerové se v tomto Freud mýlil, dítě je pro ni primárně homosexuální. Této homosexuality se však vzdává přijetím oidipovského řádu, což mu umožní nebýt psychotickým. Zůstane v něm (a v celé heterosexuální kultuře) ovšem stín melancholie, tesknoty po ztraceném stejnopohlavním objektu. Heterosexualita je tak vždy v zásadě potlačenou primární homosexualitou, a to, co je v kultuře běžně homosexualitou nazýváno, je jen jakýsi nutný dovětek útlaku, cosi, co vždy znovu vstoupí do hry jako „vzpomínka“ při vynucování heterosexuality. V tomto smyslu by podle Butlerové homosexualita bez kulturního útlaku neexistovala. Homosexuální touha je kulturou vyvolávána, aby mohla být vzápětí potlačena. Heterosexuální útlak je však nutný, jinak by kultura nemohla přežít.

Objekt ztracené touhy si podle ní nachází v kultuře své místo – především v módě a v subkulturách. Tato kulturální aplikace jejích tezí je podstatná, neboť z ní vyvěrá obecná definice kulturní moci: ta vždy dle Butlerové postupuje tak, že na svou periferii umístí určité prostředky, které jí jsou protiváhou a zdánlivě ji podkopávají (například subkultury). Ve skutečnosti musejí tyto prostředky (subkultury) přijmout cosi ze řádu, který je zplodil. Už tím, že se naformují, přijímají určitý rámec, proti němuž tak mohou rezistovat jen částečně – částečně ho zároveň svou rezistencí posilují. Tato koncepce je blízká teorii hegemonie Antonia Gramsciho, Butlerová však zdůrazňuje, že tento nenápadný útlak není primárně politický, jak si myslel Gramsci, ale uskutečňuje se tlakem na formování těla a jeho obalu (styl, móda), tlakem v nejintimnější zóně, zóně sexuality a identity (v tom navazuje na Foucaulta).

Techniku útlaku v intimní zóně nazývá performativita. Krom Foucaultova konceptu z Dějin sexuality do pojmu Butlerová zakomponovala i Derridův koncept „Zákona“, Austinův koncept ilokučních (též mluvních) aktů a Althusserův koncept interpelace. Obecně Butlerová definuje performativitu jako aktivitu, která vytváří to, co zdánlivě jen popisuje. V oblasti genderu to znamená, že zdánlivý neutrální popis (žena je to a to) teprve popisované vytváří (gender žena). Gender je tak podle ní zcela diskurzivní a kulturní kategorií, není nijak podmíněn anatomií těla a biologickým pohlavím. Je to „regulativní ideál“.

Toto její konstatování v Gender trouble vedlo ve feminismu mimo jiné ke snahám „vytvořit si vlastní gender podle svého“, což Butlerová v pozdějších pracích kritizovala jako nepochopení své myšlenky. Podle Butlerové totiž gender vždy musí vytvořit kultura, neboť žádné esenciální já, které by se mohlo odhodlat k tvorbě vlastního genderu bez kultury, neexistuje.

Její psychoanalytický přístup je krom polemiky s Freudem vymezen také její polemikou s Jacquesem Lacanem, na nějž navázala především. Lacan tvrdil, že vstup dítěte do jazyka je podmíněn přijetím genderu („jednoho z pohlaví“), jinak u dítěte dojde k psychóze a k nemožnosti stát se sociální bytostí. Klíčovým je přitom falus, neboť přijetí genderu znamená přijmout buď ideu že falus mám (mužský gender), nebo že falem jsem (ženský gender). Jedinou možností, jak žena dle Lacana může falus mít, je, že se identifikuje s hrozivou figurou falické matky (což se na rovině perverze může vyjevit například rolí „dominy“). Ovšem ona sama, ač přijímá prakticky celý Lacanův model, s ním polemizuje právě v názoru, že identifikace s falickou matkou je jediným způsobem, jak se žena může k vlastnictví falu dopracovat (falem není míněn fyzický penis, ale idea zákona, s níž je penis spojen). Ona sama věří, že může vzniknout i jiný typ falické ženy: „falická dívka“, která není mocnou matkou, jež učiní falus ze svého dítěte. Falická dívka je tak podle ní jediná alternativa k moci kultury v oblasti genderu.

Kritizovala též lacanismus (potažmo freudismus), že symbolické, tedy oidipovský řád významů spjatý s falem a otcem, nejen popisují, ale i vytvářejí, a fungují tak jako stráž kultury bojující proti alternativě a utopii. Z druhé strany byl ovšem lacanismus obviňován z přesně opačného hříchu, z pokusu oidipovský řád podkopat ve jménu utopie (viz Janine Chasseguet-Smirgelová).

• McROBBIE, Angela: Aktuální témata kulturálních studií, Praha, Portál 2006. ISBN 80-7367-156-5
• BARKER, Chris: Slovník kulturálních studií, Praha, Portál 2006. ISBN 80-7367-099-2

• Psychoanalytické směry
• Jacques Lacan
• Michel Foucault

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Judith Butler na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Judith Butler
• (německy) Judith Butler na Perlentaucher