Josef Šebela

Josef Šebela (29. února 1884 Ruprechtov^[1] – 9. března 1959 Báč u Šamorína) byl římskokatolický kněz, člen Společnosti Božího Slova, misionář,^[2] vydavatel, vězeň nacistického koncentračního tábora a perzekvovaný komunistickým režimem.

Josef Šebela
Narození	29. února 1884 Ruprechtov
Úmrtí	9. března 1959 (ve věku 75 let) Báč u Šamorína
Povolání	Kněz, misionář, vydavatel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se do rodiny domkáře Aloise Šebely a Františky rozené Adlerové. Studoval na německém gymnáziu v Kroměříži, stejně jako jeho starší bratr Alois Šebela. Na kněze byl vysvěcen v roce 1907. Po vysvěcení působil jako kaplan v Třebařově a také v Litovli,^[3] poté byl kooperátorem, farářem v Bohuňovicích^[4] a v roce 1929 v Kunovicích^[5] v roce 1930 a 1931. V březnu 1932 odjel z Nitry do Mödlingu a vstoupil do řádu Společnosti Božího Slova. Po skončení první světové války a vytvoření Československé republiky se počítalo s působením verbistů v Čechách, ale došlo k němu až po 21 letech.

Začátkem července 1939 odcestoval P. Josef Šebela SVD z Nitry do Prahy, kde čekal na rozhodnutí arcidiecézního úřadu o ustanovení za farního administrátora a následné převzetí správy kostela a fary v Bratronicích u Kladna. Po udělení administrace a převzetí fary se P. Šebela nastěhoval do Bratronic, které tehdy patřily do Protektorátu Čechy a Morava. Po několika měsících oprav byla tamní fara zmodernizovaná, byl zaveden vodovod a elektřina.

Při organizaci oprav pomáhal P. Jozef Kotek, který přišel se Šebelou z Nitry. Prvními obyvateli domu byli P. Šebela a dva řeholníci, Jozef Lizák SVD a Irenej Pospěch SVD. Řeholníci vykonávali farní pastoraci a věnovali se především mládeži. Do správy dostali i časopis Říše Boží^[6], kterým upozorňovali na potřebu misií ve světě. V letech 1942 a 1943 vydal Josef Šebela v Bratronicích kalendář Náš misionář. Velkou pomocí bylo i přijetí, kterého se verbistům dostalo v děkanátu. Až do konce měsíce srpna 1943 probíhala v Bratronicích klasická farní pastorace.^[7]

Dne 31. srpna 1943 byl P. Josef Šebela gestapem zatčen, podle nacistů byli verbisté nebezpeční Říši.^[8] Byl vyslýchán  a mučen v německém policejním vězení na Pankráci, Později byl převezen do terezínského vězení Malé pevnosti. Z cely č.18 se 4. listopadu 1943 ozval korespondenčním lístkem svému synovci P. Stanislavu Gottwaldovi. Zde byl Josef Šebela do poloviny února 1944. Z Terezína byl transportován do koncentračního tábora v Dachau.^[9] S velkým štěstím tam přežil a dočkal se vysvobození. Do Bratronic se vrátil v květnu 1945. Po válce se dozvěděl, že jako důvod jeho zatčení byl uveden pokus o přenesení financí z Protektorátu do Misijního domu v Mödlingu.

V polovině června 1945 navštívil Nitru. Při zpáteční cestě se odebral do rodného Ruprechtova, kde ve dnech 24.–27. června 1945 sloužil mše svaté. V srpnu 1945 oficiálně nastoupil do Bratronic, plánoval opětné vydávání kalendáře Náš misionář a časopisu Říše Boží. Ve dnech 13.–15. srpna 1945 byl účastníkem Bohosloveckého sjezdu na Velehradu. V lednu 1946 byl na léčení v sanatoriu Buda u Zásmuk. V roce 1946 přišli jako pomoc na faru do Bratronic P. Aloiz Lazecký SVD, P. Rudolf Michalík SVD a  P. František Proft SVD. V roce 1947^[10] se podařilo vydat kalendář Náš misionář a omezené množství časopisu Říše Boží. V září 1947 verbisté odešli z Bratronic do Chrudimi^[11] a krátce potom do Dolních Životic u Opavy. Tam již vedl misijní dům P. Alois Lazecký.^[12] Dne 10. srpna 1949 navštívil P. J. Šebela prof. ThDr. Josefa Hloucha, který chtěl, aby se verbisté usadili v Augustianském klášteře v Domažlicích.

V době, kdy začala v Československu likvidace klášterů, nebyla v noci z 13. na 14. dubna 1950 komunita verbistů pohromadě. P. Aloiz Lazecký cestoval do Rožňavy na Slovensko, na setkání s titulárním biskupem Mons. ThDr. Róbertem Pobožným, kterému chtěl odevzdat zprávu pro místní slovenské biskupy, aby nepodepisovali žádný druh spolupráce s lidmi zastupujícími komunistický režim. Také měl informovat o situaci v Čechách. 14. dubna 1950, když se vracel zpět do Dolních Životic, byl zatčen a transportován do soustřeďovacího tábora v Jasově. Když se nevrátil do komunity v Dolních Životicích, vydal se P. Šebela po jeho stopách. Jelikož jej nenašel, zdržel se v Misijním domě ve Vidiné.^[13] Tam byl se zbytkem komunity zajištěn v noci ze 3. na 4. května 1950; poté byl převezen do Belušských Slatin a 16. července 1950 spolu s dalšími knězi převezen do koncentračního tábora do Podolínce.^[14] Tento řeholnický tábor nebyl jako nacistické koncentráky, krev tam sice netekla, ale krev utrpení a úzkosti ano. Podrobně život v Podolínci zaznamenal provinciál saleziánů kněz Ernst Macák SDB.^[15] V táboře se personál neustále měnil, hlavně vedení. Po přísném režimu nastal později režim až nápadně volný. Byly povoleny vycházky, začaly se povolovat návštěvy a tak dále. Toto bylo mnohem nebezpečnější než ta první disciplína. Potom začala takzvaná školení, každý den byly hloupé desetiminutovky. Kulturním zmocněncem byl nějaký Gebauer,^{[pozn. 1]} který se stále pokoušel přesvědčovat, že vlastně hledáme stejné dobro, abychom si vzájemně důvěřovali. A na jednom takovém školení vystoupil P. Josef Šebela, který přibližně řekl:

Po tomto výroku následoval potlesk a další školení se nekonala.^[17][18]

Počátkem prosince 1951 P. Šebela v Podolínci onemocněl na chřipku. Byl přemístěn s několika staršími knězi do Sládečkovců u Nitry a od 18. srpna 1952 byl přeložen do Báče u Šamorína,^[19] kde otevřeli charitní dům pro přestárlé řeholníky laiky a přestěhovali tam v té době 26 kněží. V Báči se věnoval duchovní činnosti, když veřejná zcela odpadla, a 9. března 1959 zde ve věku 75 let zemřel, pochován byl tamtéž.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Šebela na Wikimedia Commons