Cujoši Inukai

Cujoši Inukai
29. premiér Japonska
Ve funkci: 13. prosince 1931 – 16. května 1932
Panovník	Šówa
Předchůdce	Reidžiró Wakacuki
Nástupce	Makoto Saitó
Stranická příslušnost
Členství	Rikken seijúkai Rikken kaišintó Chūgoku Progressive Party Kensei hontó Rikken Kokumintō Kakushin Club
Narození	4. června 1855 Okajama
Úmrtí	15. května 1932 (ve věku 76 let) Tokio
Místo pohřbení	Aojamský hřbitov (35°40′ s. š., 139°43′20″ v. d.)
Děti	Takeru Inukai
Příbuzní	Kenkichi Yoshizawa (zeť) Mičiko Inukai (vnučka)
Alma mater	Univerzita Keió
Profese	politik a novinář
Ocenění	Řád vycházejícího slunce 1. třídy Pamětní medaile na počest intronizace císaře Šówy Pamětní medaile na počest intronizace císaře Taišóa velkostuha Řádu květů paulovnie Pamětní medail na obnovu císařského hlavního města
Podpis
Commons	Tsuyoshi Inukai
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cujoši Inukai (japonsky 犬養 毅, Inukai Cujoši, 4. června 1855 Okajama – 15. května 1932 Tokio) byl japonský politik, premiér Japonska v letech 1931–1932. Byl zavražděn ve funkci. Držel též posty ministra školství (1898, 1923), ministra komunikací (1923–1924, 1924–1925), ministra zahraničních věcí (1931–1932) a ministra vnitra (1932). V letech 1929–1932 byl předsedou strany Rikken Seijúkai. Jeho zavražděním skončila japonská demokracie a moci se chopily militaristické síly, které dovedly Japonsko až k porážce ve druhé světové válce.

Narodil se v samurajské rodině, která byla tradičně spjata s konfuciánskou vzdělaností.^[1] Ovlivněn tímto zázemím vystudoval čínská studia na Keio Gijuku (dnes Univerzita Keio). Poté se stal novinářem, pracoval v denících Júbin Hóči Šimbun a Akita Sakigake Šimpó. Během povstání v Sakumě působil jako válečný reportér.^[2]

V roce 1882 vstoupil do liberální politické strany Rikken Kaišintó, která usilovala o parlamentní demokracii britského stylu. Roku 1890 byl prvně zvolen do sněmovny a byl do ní zvolen ještě sedmnáctkrát, držel mandát 42 let, až do své smrti. V roce 1898 byl prvně pozván do vlády, na post ministra pošt, telegrafů a telefonů, který však držel pouhých jedenáct dní. Posléze prošel dalšími liberálními stranami (Šimpotō, Kenseitó, Rikken Kokumintó), ale sám se posouval stále více ke konzervatismu.^[3] V roce 1913 vedl hnutí za svržení nepopulární vlády Kacury Taróa.^[4] Pád generálova kabinetu znamenal další demokratizaci japonského politického systému a posun ke skutečnému parlamentarismu.

Silně podporoval Sunjatsena v Číně, pomáhal mu při sinchajské revoluci roku 1911 i poté, co musel odejít do exilu v Japonsku. Jeho zájem o Čínu a respekt k ní byl dán jeho dlouhodobým zájmem i jeho studii. Věřil v možnost čínsko-japonské strategické spolupráce. Také podporoval vietnamského vůdce za nezávislost, prince Cường Để, a pozval ho do Japonska v roce 1915. V červenci 1929 odcestoval do Nankingu v Číně s několika dalšími japonskými delegáty na pozvání čínské vlády na vzpomínkovou bohoslužbu za Sunjatsena. Delegáti později projeli mnoho dalších čínských měst a se znepokojením zaznamenali rostoucí protijaponské nálady.

V roce 1924 se stal členem strany Rikken Seijúkai, která byla ve své době označována za liberální, ale současná politologie by ji asi klasifikovala spíše jako konzervativní. Tomu odpovídaly i Inukaiovy postoje poté, co stanul roku 1929 v čele této strany. Byl otevřeným kritikem japonského podpisu Londýnské smlouvy, která snížila vojenské výdaje. Podporoval svévolné akce japonské císařské armády při invazi do Mandžuska v roce 1931 a odmítal kritiku Společnosti národů kvůli Mukdenskému incidentu.

Po rezignaci Wakacukiho administrativy kvůli neschopnosti kontrolovat armádu a selhání hospodářské politiky se Saiondži Kinmoči, poslední japonský genró, obrátil v roce 1931 na Inukaie, aby vytvořil novou vládu. Po svém jmenování byl Inukai instruován Saiondžim, aby se vyhnul drastickým změnám v zahraniční politice. Jeho strana neměla v parlamentu většinu, takže se při složení kabinetu musel ohlížet na stále více sílící ultranacionalisty spjaté s armádou i na parlamentní opozici. V jeho kabinetu tak seděl ultrapravicový ministr armády Sadao Araki i liberální ministr financí Takahaši Korekijo. S rozštěpeným kabinetem a pod tlakem nepřátelsky naladěné sněmovny se Inukai rozhodl vládnout zejména s pomocí Tajné rady (poradního orgánu císaře), která vydávala nouzové císařské výnosy a rozpočtová opatření, aby obešla normální rozpočtový proces parlamentu.

Inukai okamžitě odstoupil od zlatého standardu, zavedl protekcionistickou obchodní politiku a pokusil se zastavit prohlubování japonského obchodního deficitu. Tyto akce devalvovaly jen, čímž se snížila cena japonského zboží na světových trzích a zvýšil se export.

Inukai byl také nucen přistoupit na žádost japonské císařské armády o vyslání dalších jednotek do Mandžuska a do Tchien-ťinu, a to navzdory instrukcím císaře Hirohita z 23. prosince 1931, aby neútočil na Čínu. 27. prosince 1931 nicméně neschválil obsazení Ťin-čou Kuantungskou armádou, což ale nemělo žádný vliv, neboť armáda již byla v té době zcela mimo jakoukoli politickou kontrolu. Mezi lednem a březnem 1932 se konflikt rozšířil do Šanghaje. Ač na kroky armády neměl jako premiér žádný vliv, vojenské úspěchy v Číně mu veřejné mínění připsalo a jeho strana triumfovala ve volbách roku 1932.

8. ledna 1932 se korejský aktivista za nezávislost Lee Bong Chang pokusil zavraždit císaře Hirohita. Inukai a jeho kabinet okamžitě nabídli svou rezignaci. Hirohito však nechtěl nahrát ultranacionalistům, incident bagatelizoval a demisi vlády odmítl. Inukai, po volbách s jasnou většinou ve sněmovně, se poté pokusil udržet armádu na uzdě. Snažil se omezit další rozmístění vojsk v Číně a zmírnit napětí prostřednictvím vyjednávání s čínskou vládou. Tím však vyvolal hněv nejen militaristů, ale již i zfanatizované veřejnosti, stále více nakloněné válce a dobývání cizích zemí. Tato změna nálady se projevila i vznikem teroristické Ligy krve vedené buddhistickým mnichem Nisšó Inouem, která zaútočila v roce 1932 na dvacet bohatých podnikatelů a liberálních politiků. Podařilo se jí zabít dva: bývalého ministra financí a šéfa Rikken Minseitó Junnosuke Inoue a generálního ředitele firmy Mitsui Dana Takumu.

Dne 1. března byl formálně vyhlášen loutkový stát Mandžukuo. Inukai odmítl jeho oficiální diplomatické uznání. Šlo o jeho gesto nelibosti vůči radikální frakci v japonské císařské armádě a učinil tak i z obav z rychlého zhoršování vztahů se Spojenými státy. Tento krok se mu stal osudným. 15. května 1932 vtrhlo do jeho premiérské rezidence jedenáct nižších důstojníků námořnictva a zastřelilo ho. Poslední Inukaiova slova prý zněla: "Kdybychom si mohli promluvit, pochopili byste mě" (話せば分かる, hanaseba uakaru), na což jeho vrazi odpověděli: "Dialog je k ničemu" (問答無用, mondó mujó). Povstalci také zaútočili na rezidenci lorda strážce tajné pečeti Makina Nobuakiho (to byla výstraha císaři), ústředí Rikken Seijúkai (výstraha parlamentu) a hodili ruční granáty i na ústředí banky Mitsubishi v Tokiu (výstraha podnikatelským kruhům). Původní plán zahrnoval i zabití filmové hvězdy Charlieho Chaplina, který přicestoval do Japonska 14. května a byl Inukaiovým hostem. Tím chtěli militaristé vyprovokovat válku se Spojenými státy. V té době však Chaplin, bez vědomí atentátníků, sledoval zápas sumó se synem premiéra a v rezidenci se nenacházel. Díky tomu vraždě unikl.^[5][6]

Inukaiovi vrazi byli dopadeni a prohlášeni za teroristy (ačkoli zjevně postupovali dle instrukcí z lůna armády), ale dostali jen mírné tresty, neboť moci se již chopili ultranacionalisté a militaristé. Inukaiovou vraždou tak definitivně skončila éra taišó, japonský první pokus o demokracii, jež je vymezený zhruba roky 1905 až 1932.

Inukaiovým třetím synem byl spisovatel, politik a poválečný ministr spravedlnosti Inukai Takeru, jehož vnučkou je populární herečka Sakura Andoová. Jeho zetěm byl známý diplomat Kenkiči Jošizawa. Jeho pravnučkou byla Sadako Ogataová, která v letech 1991 až 2001 sloužila jako vysoká komisařka OSN pro uprchlíky. Jeho pravnuk Jutaka Kauašima sloužil jako velkokomoří císařské domácnosti.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Cujoši Inukai na Wikimedia Commons