Götz Aly

Götz Aly
Götz Aly (2012)
Narození	3. května 1947 (78 let) Heidelberg
Alma mater	Svobodná univerzita Berlín
Pracoviště	Vídeňská univerzita
Obory	dějiny, žurnalistika, politologie a holokaust
Ocenění	Cena Heinricha Manna (2002) Marion Samuel Prize (2003) Kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (2007) Ludwig-Börne-Preis (2012) Cena sourozenců Schollových (2018)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Götz Haydar Aly (narozen 3. května 1947 Heidelberg) je německý politolog, historik a novinář. Jeho hlavními oblastmi zájmu jsou nacistická rasová hygiena, holocaust, hospodářská politika nacistické diktatury a antisemitismus 19. a 20. století. Řada jeho knih byla přeložena do různých jazyků.

Götz Aly se narodil v Heidelbergu jako syn nakladatele Ernsta Alyho (1912–2007) a jeho manželky Ottilie, rozené Schneiderové. Je potomkem pruského královského „dvorního Turka“ Friedricha Alyho a vnukem freiburského filologa Wolfganga Alyho (1881–1962). Aly chodil do školy a gymnázia v Heidelbergu (1954–1956), Leonbergu (1956–1962) a Gräfelfingu (1962–1967), kde v roce 1967 absolvoval gymnázium Kurta Hubera. Vojenské službě se vyhnul tím, že byl zařazen do armádní rezervy. V letech 1967 a 1968 navštěvoval Německou školu žurnalistiky v Mnichově. Poté studoval historii a politologii na Svobodné univerzitě v Berlíně až do roku 1971.

Během studií se Aly aktivně zapojil do studentského hnutí V létě 1970 byl zvolen studentským zástupcem „Socialistických pracovních kolektivů“ v nově vytvořené fakultní radě Institutu Otto Suhra. V roce 1971 byl jedním ze zakladatelů a redaktorů novin Hochschulkampf (Vysokoškolský boj), orgánu maoistického Iniciativního výboru Rudých buněk v Západním Berlíně. 24. června 1971 se zúčastnil akce, při níž levicoví aktivisté vnikli do semináře profesora Alexandra Schwana a fyzicky ho napadli. Od začátku roku 1972 do poloviny roku 1973 se angažoval v hnutí Rudá pomoc Západní Berlín.

Po ukončení studia politologie v roce 1971 pracoval Aly v roce 1973 jako ředitel zařízení pro volný čas dětí a mládeže v Berlíně-Spandau. V červenci 1978 získal doktorát z ekonomie a sociálních věd na Svobodné univerzitě v Berlíně za studii s názvem Státní péče o mládež a životní potřeby mladých lidí, kterou recenzovali Reinhart Wolff a Wolf-Dieter Narr a která vycházela z jeho zkušeností ve Spandau. V letech 1981 až 1983 a 1991 až 1993 pracoval Aly jako redaktor pro domácí politiku v nově založeném deníku Taz. V letech 1997 až 2001 byl šéfredaktorem a do června 2021 nezávislým redaktorem deníku Berliner Zeitung. Mezitím příležitostně psal pro periodika Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, Die Zeit a Der Spiegel.

V říjnu 1982 Aly požádal Německou výzkumnou nadaci (DFG) o habilitační stipendium na téma „Vývoj vědeckých standardů pro hodnocení a zabíjení postižených německých dětí v letech 1939–1945. Návrh na objasnění tabuizovaného tématu.“ Podle Alyho zájem o nacistický program „eutanazie“ u něj probudila jeho dcera, narozená v roce 1979, která krátce po narození onemocněla encefalitidou a utrpěla těžké poškození mozku. DFG Alyho žádost zamítla, protože historici Eberhard Jäckel a Karl Dietrich Bracher sice výzkumný projekt podporovali, ale pochybovali o politologově odborné kvalifikaci pro naprosto historický projekt. Třetí recenzent, politolog Klaus Jürgen Gantzel, naopak potvrdil Alyho „inovativní výzkumný potenciál“, „který by měl být podpořen“. V následujících letech Aly spolu s Klausem Dörnerem, Ernstem Kleem a Karlem Heinzem Rothem významně posunul výzkum vražd nemocných lidí za nacismu. V letech 1984 až 1992 Aly patřil k editorům prvních deset svazků časopisu Příspěvky k nacistickému zdravotnictví a sociální politice (dnešní žurnál Beiträge zur Geschichte des Nationalsozialismus) a v letech 1985 až 1988 vedl projekt Biografie pachatelů v Hamburském institutu pro sociální výzkum.

V roce 1994 se Aly habilitoval v oboru politologie na Institutu Otta Suhra Svobodné univerzity v Berlíně. Po hostujících profesurách ve Vídni a Salcburku zastával v letech 2004 až 2006 čtyřsemestrální hostující profesuru pro interdisciplinární výzkum holocaustu na Institutu Fritze Bauera ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2006 ho prezident Horst Köhler jmenoval do správní rady Berlínského židovského muzea, kde Aly působil do roku 2020.

V roce 2011 odmítl Institut Otto Suhra jmenovat Alyho mimořádným profesorem, a to i přes pozitivní dobrozdání Hanse Mommsena. Komise v zápisu toto rozhodnutí odůvodnila tím, že Alymu chybí teoretické a metodologické předpoklady pro profesuru politologie. Pedagog Micha Brumlik pozdějí uvedl, že rozhodnutí bylo učiněno na popud politoložky Tanji Börzelové a jejího manžela Thomase Risseho a že podle něj tento případ poškodil Institut Otto Suhra.^[1] Novinář Jacques Schuster připsal odmítnutí v novinách Die Welt Alyho kritice hnutí osmašedesátníků. Aly kritizoval Institut Otto Suhra v souvislosti s plagiátorskou aférou kolem tehdejšího ministra obrany Karla-Theodora zu Guttenberga s tím, že dělá příliš málo pro boj proti plagiátorství ve studentských pracích. V deníku Berliner Zeitung Aly psal do roku 2021 sloupek Meine kleinen Guttenbergs (Moji malí Guttenbergové). Článek v časopise Cicero z roku 2020 obvinil Alyho z toho, že ve své vlastní disertační práci nedodržel vědecké standardy, a citoval druhého recenzenta, Wolfa-Dietera Narra, který prohlásil, že podle svých vědeckých kritérií vlastně neměl Alyho práci přijmout.

V zimním semestru 2012/13 zastával Aly místo hostujícího profesora na Ústavu soudobých dějin Vídeňské univerzity.

Götz Aly je ženatý, má čtyři děti a žije v Berlíně.

Hlavním tématem Alyho akademické práce byly zpočátku dějiny holocaustu, které zkoumal převážně mimo zavedené akademické směry. Jeho zaujetí tématem holocaustu podnítilo nejkomplexnější zkoumání eutanazie během Třetí říše, které proběhlo v Hamburku v roce 1981. Aly k vysvětlení holocaustu používá spíše racionální důvody než ideologické faktory (rasové šílenství, antisemitismus). Klíčová je kniha Vordenker der Vernichtung (Předchůdci likvidace), kterou vydal v roce 1991 spolu se Susanne Heimovou, kde autoři v genezi holocaustu cíleně zdůrazňují motivy hospodářské a demografické politiky. Kniha vyvolala akademickou debatu, která se odráží zejména v antologii Vernichtungspolitik (Politika likvidace, rovněž 1991), kterou editoval Wolfgang Schneider. Práci Alyho a Heimové naopak kritizovali badatelé jako Ulrich Herbert a Norbert Frei.

Alyho kniha Endlösung (Konečné řešení, 1995), která zasazuje holocaust do kontextu nacistické přesídlovací politiky a hodnotí řadu nových zdrojů, se setkala s širokým přijetím, mimo jiné u Hanse Mommsena a Raula Hilberga. Další kniha z roku 2005 Hitlers Volksstaat (Hitlerův lidový stát) však v odborných kruzích vyvolala kontroverzi. Aly popsal nacistický režim jako „diktaturu pohodlí“, z níž podle něj Němci přímo těžili a která zaváděla rovnostářské principy prostřednictvím sociálního zabezpečení.

V letech 2002 až 2010 byl Aly jedním z iniciátorů a editorů šestnáctisvazkové publikace s názvem Die Verfolgung und Ermordung der europäischen Juden durch das nationalsozialistische Deutschland 1933–1945 (Pronásledování a vraždění evropských Židů nacionálně socialistickým Německem v letech 1933–1945, zkratkou VEJ), jejímž cílem je dokumentovat soukromé prameny, zdroje pocházející od státních i stranických úředníků, pronásledovaných osob i očitých svědků. Dlouhodobý projekt je financován Německou výzkumnou nadací (DFG) přibližně 250 000 eury na svazek, což z něj v současnosti činí nejrozsáhlejší projekt DFG v oblasti humanitních věd.

Alyho prohlášení během tiskové konference u příležitosti kontroverzní berlínské výstavy o kolonialismu Die Dritte Welt im Zweiten Weltkrieg (Třetí svět ve druhé světové válce), která měla uctít úspěchy „koloniálních národů“ při osvobozování Německa ve druhé světové válce, vyvolala spory. Aly kritizoval údajné trivializující zacházení organizátorů výstavy s tématem pronacistických kolaborantů. Mahátma Gándhí podle něj byl „jedním z největších přátel“ nacistů a černošští vojáci byli „nesvobodní osvoboditelé“, kteří měli mít zájem na porážce svých koloniálních pánů. Navíc „každá vesnice v jihozápadním Německu může hlásit znásilnění černošskými vojáky“, kteří se nechovali „jinak než Rusové“. Tato Alyho tvrzení britský zástupce veteránů Dennis Goodwin v deníku The Daily Telegraph odmítl jako nepodložená.

Ve své knize z roku 2011 Warum die Deutschen? Warum die Juden? (Proč Němci? Proč Židé?) Aly tvrdí, že ústřední příčinou holocaustu byla specificky německá sociální závist vůči vzdělanějším Židům, která se objevila až během industrializace v 19. století. Ulrich Herbert proti tomu tvrdí, že přímé spojení mezi materiálními zájmy a politickými požadavky zdaleka nestačí. Ideologie podle Herberta není, jak tvrdí Aly, něco pouze „vymyšleného“, ale spíše soubor přesvědčení, který si nárokuje vysvětlení světa a má vlastní moc.

V roce 2013 vyšla Alyho kniha Die Belasteten (Zatížení). V ní popisuje, jak byly vraždy typu eutanazie přibližně 200 000 lidí „veřejným tajemstvím“ německé společnosti. Líčí chování příbuzných a lékařů, pro které bylo toto zabíjení součástí každodenní terapeutické praxe a kteří se zároveň považovali za reformátory.

Alyho kniha z roku 2017 s názvem Europa gegen die Juden. 1880–1945 (Evropa proti Židům: 1880–1945) popisuje moderní antisemitismus jako nadnárodní fenomén, živený nacionalismem, krizemi a sociální závistí, které němečtí okupanti dokázali zneužít ve své politice deportací a genocidy. Martin Doerry kritizuje, že Alyho dílo se točí kolem závisti nemajetných vůči podnikavým Židům. Hitler však za skutečného nepřítele prohlásil „mezinárodní Židovstvo“ údajně chtějící vyhladit německý národ. Hitler tedy podle Doerryho nechtěl Židy oloupit, ale zničit.

Ve své knize Unser Kampf 1968 – ein irritierter Blick zurück (Náš boj 1968 – iritované ohlédnutí) z roku 2008 analyzuje Aly reakci protistrany na německé studentské hnutí 60. let. Přitom vychází ze spisů německých úřadů a dobových reakcí, mimo jiné od Josepha Ratzingera, Ernsta Fraenkela a Richarda Löwenthala. Dospívá k závěru, že osmašedesátníci byli svým rodičům – nacisty formované „generaci roku 1933“ – mnohem podobnější, než si sami připouštěli.

Jako indicie pro svou tezi uvádí Aly protiměšťáctví, sklon k násilí, antiamerikanismus, latentní antisemitismus a tabuizování kritiky levicových despotů. Osmašedesátníci nebyli řešením problému totalitarismu, ale součástí samotného problému. Také při liberalizaci morálky a mravů nebyli iniciátory, ale pouze využili procesy, jež začaly už v 50. letech. „Je těžké vysvětlit vlastním dcerám a synům, co nás tehdy hnalo,“ říká Aly s ohledem na svou vlastní biografii.

Alyho kniha o politické generaci roku 1968 vedla k živé diskusi o základech tehdejšího hnutí. Historik Norbert Frei se k Alyho srovnání „generace roku 1933“ s generací roku 1968 vyjádřil slovy: „Myslím, že se někdo nechal unést k vědecky zcela přehnanému líčení kvůli mediální pozornosti.“ Podle Freiova názoru připodobnění generace roku 1968 ke generaci roku 1933 slouží „pouze provokaci, nikoli k získání historického vhledu“. Rudolf Walther Alyho obviňuje ze zkratu založeného na určitých povrchních podobnostech. Wolfgang Kraushaar se vyjádřil podobně ve své odpovědi: Hitlerovy děti? Reakce na Götze Alyho.

Ve své knize Das Prachtboot (Parádní loď) z roku 2021 Aly používá příklad lodi z Lufu ke zkoumání toho, jak si němečtí obchodníci a dobrodruzi v tropech během koloniálního období přivlastňovali nebo kradli kulturní poklady. Loď, postavená kolem roku 1890, byla v roce 1903 přivezena z ostrova Luf do Německa a je vystavena v Etnografickém muzeu v Berlíně.

• Cena Heinricha Manna Akademie umění v Berlíně za rok 2002
• Cena Marion Samuelové za rok 2003 od „Lindau Remembrance Foundation“
• Spolkový záslužný kříž z roku 2007
• Cena Ludwiga Börneho za rok 2012
• Cena Estrongo Nachama za občanskou odvahu a toleranci za rok 2018 od berlínské nadace Meridian
• 2018 Cena sourozenců Schollových za Evropu proti Židům, 1880–1945
• Cena Maxe Herrmanna od Přátel Berlínské státní knihovny za rok 2020.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Götz Aly na německé Wikipedii.