Fulmináty

Strukturní vzorec fulminátového iontu

Fulmináty jsou soli nebo estery kyseliny fulminové, obsahují aniont (CNO)−. Anion je izomerní ke kyanatanovému aniontu – uprostřed lineární struktury nemá atom uhlíku, ale dusíku.

Jsou velmi nebezpečné a často se používají jako detonátory. Jejich páry jsou toxické.

Nejznámějším zástupcem je fulminát rtuťnatý (Hg(CNO)2).

Historie

Fulmináty objevil Edward Charles Howard v roce 1800.[1][2]

Použití fulminátů ve střelných zbraních poprvé předvedl skotský duchovní Alexander John Forsyth, který si v roce 1807 nechal patentovat perkusní zámek. Ten obsahoval malou nádobku naplněnou fulminátem rtuťnatým.[3][4] Joshua Shaw později přišel na způsob, jak fulminát zapouzdřit do kovu ve formě perkusní zápalky, ale svůj vynález si nechal patentovat až v roce 1822.

V 20. letech 19. století objevil organický chemik Justus Liebig fulminát stříbrný (AgCNO) a Friedrich Wöhler nezávisle na něm kyanatan stříbrný (AgOCN). Obě látky mají stejné chemické složení, ale liší se vlastnostmi, což vedlo ke sporu, který vyřešil Jöns Jacob Berzelius zavedením pojmu izomery.[5]

Podobné sloučeniny

kde M+ je (anorganický) kation kovu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fulminate na anglické Wikipedii.

  1. ↑ XI. On a new fulminating mercury. Philosophical Transactions of the Royal Society of London. 1800-12-31, roč. 90, s. 204–238. Dostupné online [cit. 2025-06-29]. ISSN 0261-0523. doi:10.1098/rstl.1800.0012. (anglicky) 
  2. ↑ KURZER, Frederick. The Life and Work of Edward Charles Howard FRS. Annals of Science. 1999-01, roč. 56, čís. 2, s. 113–141. Dostupné online [cit. 2025-06-29]. ISSN 0003-3790. doi:10.1080/000337999296445. (anglicky) 
  3. ↑ Alexander John Forsyth. britannica [online]. 2025-06-07 [cit. 2025-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Rifle History. globalsecurity.org [online]. [cit. 2025-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ GREENBERG, Arthur. A chemical history tour:picturing chemistry from alchemy to modern molecular science. [s.l.]: New York : John Wiley & Sons, 2000. 354 s. Dostupné online. ISBN 978-0-471-35408-6. S. 198–203. (anglicky) 

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Fulmináty na Wikimedia Commons


This article is issued from Wikipedie. The text is available under Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 unless otherwise noted. Additional terms may apply for the media files.