Dějiny Nigérie

Dějiny Nigérie, tedy dějiny území současné Nigerijské federativní republiky, patří k nejbohatším na celém africkém kontinentu. Vyspělá kultura Nok se zde rozvíjela již okolo roku 1500 př. n. l. Poté se vytvořily silné státy jako Beninské říše nebo Oyo, které však většinou neovládaly celé území dnešní Nigérie a jejich historie se překrývá. Islám přišel do Nigérie v 11. století prostřednictvím říše Bornu, křesťanství v 15. století s portugalskými misionáři. Nové víry postupně vytlačily tradiční animistické kulty, byť nikoli zcela. Džihádistický Sokotský sultanát sjednotil na začátku 19. století takřka celé nigerijské území. Od poloviny 19. století se ale v oblasti začali uplatňovat Britové a jejich vliv vydržel zhruba sto let. Nakonec porazili Sokotský sultanát a okolo roku 1903 ovládli celou Nigérii. V roce 1956 byla v Nigérii objevena ropa. To posílilo volání po nezávislosti. Tu Nigérie získala roku 1960, za tři roky poté se stala republikou a zbavila se tak i poslední vazby na Británii, tedy britského panovníka jako hlavy státu. Pověst nového státu však těžce poškodila válka v Biafře, která vyústila v jednu z nejhorších humanitárních katastrof moderní doby. Po třech desetiletích vojenských diktatur byla roku 1999 zavedena demokracie.

Archaičtí lidé používající acheulskou industrii žili po celé západní Africe přinejmenším před 780 000 až 126 000 lety (střední pleistocén).^[1] Před 61 000 lety Západoafričané střední doby kamenné začali migrovat jižně od západosúdánské savany a asi před 25 000 lety osídlili pobřeží západní Afriky.^[2]

Mezi lety 20 000 až 12 000 př. n. l. nastalo velmi suché období, které rozvoj lidských komunit zbrzdilo. Kolem roku 15 000 př. n. l. se podnebí stalo vlhčí a rozšířily se lesy. Národy pozdní střední doby kamenné, které žily ve střední Africe a používali mikrolit, vytlačili ze západní Afriky původní obyvatele, jak dokázal genetický výzkum.^[3] Byli to ale stále lovci a sběrači.

Dlabaná kánoe Dufuna, nalezená ve státě Yobe v severovýchodní Nigérii, byla datována do doby kolem roku 6300 př. n. l. což z ní činí nejstarší známou loď v Africe a druhou nejstarší na světě.^[4]

První kultury se začaly na území Nigérie rozvíjet již v roce 1100 př. n. l. Nejvýznamnější byla kultura Nok.^[5][6] Byla jednou z nejstarších civilizací subsaharské Afriky. Je pojmenována podle vesnice Nok ve státě Kaduna, kde byly roku 1928 v cínovém dole objeveny zlomky terakotových sošek.

Příslušníci kultury byli usedlí zemědělci, pěstovali převážně dochan a vignu. Bylo nalezeno množství kamenných nástrojů, zhruba od 6. století př. n. l. je doloženo používání železa. Diskutuje se o tom, zda obyvatelé metalurgickou technologii objevili samostatně nebo zda udržovali obchodní kontakty s obyvateli Středomoří. Zvláštností kultury Nok je přechod ke zpracování železa bez předchozího stadia doby měděné.

Dokladem vyspělého kulturního života jsou výrazně stylizované sochy zvířat a lidí z pálené hlíny, mnohdy dosahující až životní velikosti. Bohaté zdobení svědčí o sociálně stratifikované společnosti s pokročilou dělbou práce a složitým náboženským životem.^[7][8]

Po 9. století se začínají formovat první státy. Na severu dnešní Nigérie založil kmen Hausů, možná ještě před 9. stoletím, několik vzájemně propojených městských států.^[9][10]

Mytické začátky Hauských městských států jsou popsány v literární památce zvané Bayajidda.^[11] Stejnojmenný mytický hrdina měl mít syna Karbagariho, jehož sedm synů mělo být zakladatelem sedmi klíčových států oblasti. O hauských státech se prvně zmiňuje muslimský geograf a historik Ya'qubi v 9. století.

Rozhodujícími městy systému byly Daura, Kano, Katsina, Zaria (Zazzau), Gobir, Rano a Biram. Tato města spolupracovala a rozdělila si úkoly podle svých klimatických podmínek, přírodních zdrojů a polohy.^[12] Kano a Rano pěstovaly zejména bavlnu. V Biramu sídlila vláda. Zaria se soustředila na obchod s otroky. Katsina a Daura kontrolovaly obchodní cesty, zejména karavany, které přicházely přes poušť ze severu. Gobir bylo město vojáků, zodpovědné za ochranu celé oblasti. Státy se čas od času pokoušely o vytvoření centrální vlády a sjednocení do jednoho království (znám je případ zejména královny Aminy z 11. století), ale to se nikdy nepodařilo na dlouho.

Od 14. století, v důsledku činnosti misionářů z Mali, postupně docházelo k islamizaci oblasti. V 16. století již byla dokončena.

Vedle Hausů byly kulturně nejpokročilejším kmenem oblasti vždy Jorubové (jak jim říkali Hausové a tento pojem později přejali i Evropané). Ti žili především na jihozápadě Nigérie, kde uctívali svá božstva zvaná oriša.^[13]

Jorubové vytvořili ve středověku řadu států, nejmocnějším a největším z nich byla Říše Oyo.^[14] Počátky říše jsou mytologicky spjaty s postavou zvanou Oraňan. Království vzniklo asi na začátku 14. století. Načas říši a hlavní město (staré Oyo) rozvrátili Nupové. Vrcholnou éru zažilo království v letech 1650–1750. Tehdy se královský titul nazýval Alaafin. K rozmachu přispělo vojenské využití jezdectva, které bylo vybudováno kvůli "traumatu z Nupů", a které dalo říši náskok oproti okolním státům, a to až takový, že Oyo na vrcholu své moci fungovalo jako "četník" oblasti a vynucovalo vojensky právo v celé západní Africe. K síle státu v té době přispívalo i napojení na transsaharskou obchodní síť a výplata vysokých tributů ovládanými územími. Nově vybudované hlavní město bylo nazýváno Igboho. Jedním z nejúspěšnějších vládců byla žena, Orompoto (sestra svého předchůdce a budovatele nového hlavního města Eguguoja). Aby ji ochránili před předsudky, rozšířili mágové pověst, že se před korunovací zázračně proměnila v muže.^[15] Na konci 18. století, za vlády Abioduna (1770–1789) vypukla v Oyo občanská válka.

Nakonec byla říše rozvrácena muslimskými Fulby. Definitivně zanikla roku 1896.

Na jihovýchodě Nigérie tvořili dominantní etnikum Igbové.^[16] Jejich nejvýznamnějším státem bylo království Nri.^[17] To existovalo patrně od 10. století (někteří odborníci jeho vznik posouvají až do 13. století). Králové se zde nazývali Eze Nri a byli považováni za božské bytosti. Stát byl silně teokratický. Náboženský systém zvaný Ìkénga stál na souboru tabu.^[18] Expanze státu nebyla vojenská, ale zakládala se na moci náboženské a konverzi podřízených panovníků.^[19] Pokud se někdo z podřízených vzepřel centrální moci, byl užit institut exkomunikace, který vzpurného vládce izoloval od ostatních Igbů. Tento systém kontroly byl dle všeho dosti účinný.^[20]

Mírová správa území také svědčila obchodu, kromě obchodu s otroky, na němž se Nri ze zásady nepodílelo (na rozdíl od většiny ostatních států oblasti). Stávalo se díky tomu často útočištěm ohrožených nebo těch, co z otroctví uprchli. Tím si zajišťovalo loajální občany a populační růst. Na druhou stranu někteří badatelé uvažují o tom, že neúčast na obchodu s otroky království ekonomicky znevýhodnilo oproti konkurentům.

Vrcholného vlivu království dosáhlo v 16. století. Na začátku 18. století vliv silně upadl, přesto stát existoval až do roku 1911, kdy expedice britských koloniálních vojsk donutila vládnoucího Eze Nri vzdát se rituální moci.

Ve 12. století se nejsilnějším státem oblasti stala Beninská říše (nemá žádný historický vztah k současné republice Benin). Jejím zakladatelem měl být kmen Edo.^[21] Hlavním městem bylo Edo, dnes známé jako Benin City. Vyrostlo z předchozího království Edo Igodomigodo. Panovnický titul se nazýval Oba.

V 15. a 16. století dosáhla říše vrcholu své prosperity, rozšiřovala své území, obchodovala s evropskými mocnostmi a vytvořila pozoruhodné umělecké dědictví z litého bronzu, železa, mosazi, vyřezávané slonoviny a dalších materiálů. Vrcholná éra je spjata zejména s králem Ewuarem (vládl 1440–1473). Ten dal postavit vnitřní hradby, hliněný val dlouhý 11 kilometrů obehnaný příkopem hlubokým 6 metrů.

Byl to právě Ewuare, kdo navázal první kontakt s Evropany, konkrétně s Portugalci. Začal jim prodávat pepř, otroky, látky a slonovinu. Portugalci dodávali bronz a zbraně. Bronz se stal základem proslulých beninských bronzů, tisíců desek a soch, které vyzdobily královský palác.^[22] Návrat řady z nich do Nigérie roku se stal symbolem dekolonizačního úsilí západních institucí, v tomto případě Britského muzea.^[23]

Na severozápad dnešní Nigérie zasahovala mocná Songhajská říše.^[24] Přibližně kolem roku 800 bylo založeno její správní středisko Gao, které se brzy stalo vzkvétajícím obchodním městem díky kontaktu s muslimy ze severu.^[25] Askíja Muhammad (1493–1528) vybudoval z města Timbuktu (Tombouctou) prosperující kulturní středisko. Svůj mocenský vrchol říše prožila v 15. a 16. století. Již velmi časně (asi v 11. století) přijala islám, jako jedna z prvních v oblasti (ve stejné době byly islamizovány i Hauské státy).^[26] Centrum říše bylo ovšem spíše v Mali.

Severovýchodní cíp dnešní Nigérie zase ovládala říše Kanem, na níž později navázal říše Bornu. Toto kulturní centrum bylo od 11. století muslimské, dominantním etnikem byli Kanuriové. Tradice tvrdí, že vládnoucí dynastie byla arabského původu a pocházela z rodu legendárního jemenského hrdiny Saífa ibn Dhí Jazana, ale možná šlo až o pozdější muslimskou reinterpretaci. Vládnoucí dynastie konvertovala k islámu v roce 1086. Postupně k islámu přešel i všechen lid, který se však jen těžce vzdával tradičního náboženství. Islám přinesl do říše i rozvoj vzdělanosti a rozvoj vztahů s Arábií a Středomořím. Z toho pak mohlo těžit navazující království Bornu, jež bylo významné díky obchodu s otroky, zvláště město Kúkawa bylo jeho centrem.^[27] Hlavním městem říše bylo po většinu doby její existence Ngazargamu (1460–1809).

V 19. století si získali obrovský vliv muslimští Fulbové.^[28] Násilnými vpády si získali území známé jako Sokotský sultanát. Zakladatelem říše byl Usman dan Fodio.^[29] V roce 1809 bylo ustaveno Sokoto hlavním městem. Po smrti Usmana dan Fodia byla země vystavena velkému vnitřnímu tlaku, kterému ovšem díky jeho synovi, Mohamedu Bellovi, odolala a nerozpadla se. Za vlády Mohameda Bella ovládalo Sokoto území o ploše přibližně 400 000 km². Jako středisko vzdělanosti nahradilo Sokoto Timbuktu. Moc panovníků pomáhala udržovat pevná síť státní správy, jednalo se o jeden z prvních států subsaharské Afriky s psaným zákonem. V 90. letech 19. století bylo Sokoto státem s největší populací otroků na světě, pracovali jich zde asi dva miliony.

První kontakt s Evropany přišel již v 15. století a byli to Portugalci, kdo začal s městy na pobřeží ponejprv obchodovat.^[30] To byl také počátek transatlantického obchodu s otroky.^[31] Portugalci také dali Lagosu jeho dnešní jméno (v překladu značí "Jezera").^[32]

V 19. století se však rozhodující sílou v oblasti stali Britové. Lagos byl napaden britskými silami v roce 1851 a formálně anektován v roce 1861.^[33] Jedním z legitimizačních nástrojů britské expanze byl boj proti obchodu s otroky, který Británie zakázala roku 1807. V roce 1885 se britským nárokům na západoafrickou sféru vlivu dostalo uznání od ostatních evropských národů na Berlínské konferenci. Nigérie se v roce 1901 stala britským protektorátem, jeho prvním vládcem (vysokým komisřem) se stal Frederick Lugard. V letech 1902-1903 Britové dobyli sever země, tedy Sokotský sultanát a Bornu.^[34] V roce 1906 byl odpor vůči britské nadvládě plně zlomen.^[35] Roku 1914 Britové formálně sjednotili Protektorát jižní Nigérie a Protektorát severní Nigérie do Kolonie a Protektorátu Nigérie (Colony and Protectorate of Nigeria). Rozdíl mezi severem a jihem se však uchoval, jih byl více ovlivněn evropskou kulturou, západním vzděláním a obchodem, kdežto sever nikoli, i proto, že se Britové zavázali do těchto muslimských území neposílat křesťanské misie.^[36]

Nigérie získala určitý stupeň samosprávy v roce 1954, plnou nezávislost v říjnu 1960.^[37]

Nigérie vznikla jako federace tří oblastí (severní, západní a východní). Ústava zaručovala značnou míru samostatnosti jednotlivých oblastí. Federální vládě byly dány pravomoci v oblasti obrany, zahraničních vztahů a obchodních a daňových politik. Prvním premiérem země byl Abubakar Tafawa Balewa.^[38] Britský monarcha zůstal oficiální hlavou státu. Zákonodárná moc přešla do rukou dvoukomorového parlamentu, výkonnou moc získal předseda vlády a jeho kabinet. Roku 1963 byla vyhlášena republika, prvním prezidentem se stal Nnamdi Azikiwe.^[39] Roku 1961 se sever kolonie Britský Kamerun rozhodl připojit k Nigérii, zatímco jih ke Kamerunu.

Nigérie se stala republikou v roce 1963, ale tři roky po svém vzniku byla ovládnuta vojenskou juntou. Po pogromu, jehož obětí se stalo přibližně 30 000 Igbů ve východních státech, vyhlásili příslušníci tohoto etnika v červenci roku 1967 nezávislý stát Biafra s hlavním městem Enugu. Následovala občanská válka, na jejímž konci zůstalo více než milion obětí v důsledku bojů a hladomoru způsobeného blokádou Biafry. Předáci povstaleckého hnutí kapitulovali a Biafra definitivně zanikla v lednu roku 1970.^[40] Osud Biafry šokoval světové veřejné mínění a pojem Biafra se stal nadlouho metaforou brutality, bezpráví, barbarství a rozvratu kultury.^[41] Zvláštní roli ve válce sehrálo i tehdejší Československo.^[42] Mezinárodní pozadí války bylo vůbec pozoruhodné: Británie, Egypt, Kongo a Sovětský svaz byly hlavními vojenskými podporovateli centrální nigerijské vlády, zatímco Francie a Izrael podporovaly Biafřany.^{[43][44][45][46]}

Po válce Nigérie v 70. letech zažila ropný boom. Připojila se k OPEC a stala se jedním z pěti největších vývozců ropy na světě.^[47] Získala tak obrovské příjmy, ale vojenská vláda se jen málo snažila je využít pro zvýšení životní úrovně obyvatel. Navíc příjmy z ropy znamenaly zvýšení váhy federální vlády, která mohla náhle rozdávat dotace jednotlivým členům federace, což vedlo k tomu, že se federální vláda stala objektem politického boje a politickou arénu zaplnila etnická rivalita.^[48]

V roce 1975 došlo k dalšímu, v tomto případě nekrvavému, puči, který odstranil Yakubu Gowona z jeho pozice v čele vojenské vlády.^[49] Nahradil jej Murtala Ramat Mohammed, který slíbil návrat k civilní vládě. Padl však za oběť atentátu a na jeho místo byl dosazen generál Olusegun Obasanjo, pozdější civilní prezident země.

V roce 1977 vznikla nová ústava a o dva roky později byly uspořádány všeobecné volby, v nichž zvítězil Shehu Shagari. Již v roce 1983 se Nigérie vrátila k vojenské vládě po dalším ozbrojeném puči.^[50] Do roku 1993 pak zemi spravovala Vrchní vojenská rada. Posledním vojenským diktátorem byl mezi lety 1993 a 1998 generál Sani Abacha, který zemřel náhle v létě roku 1998, údajně na předávkování viagrou při jedné ze svých častých návštěv oblíbeného nočního klubu.^[51] Na svém „kontě“ měl nejen vraždy opozičních předáků, ale i zpronevěru sumy až 3,5 miliardy amerických dolarů ze státní pokladny.

Po smrti generála Abachy byly v zemi uspořádány svobodné a legitimní volby, prezidentem se na příštích osm let do roku 2007 stal Olusegun Obasanjo.^[52] Od 29. května 2007 tuto funkci vykonával Umaru Yar'Adua (muslim), viceprezidentem byl zvolen křesťan – Goodluck Jonathan.^[53] V květnu 2010 po souhlasu parlamentu nahradil Jonathan těžce nemocného Umaru Yar'Aduu ve funkci prezidenta.^[54] Nové prezidentské volby se uskutečnily 16. dubna 2011 a Jonathan v nich porazil svého hlavního rivala, muslima Muhammadu Buhariho, načež na muslimském severu země vypukly nepokoje.^[55]

Ve volbách v březnu 2015 zvítězil kandidát Muhammadu Buhari, který získal zhruba o 2,5 miliónu hlasů více, než Goodluck Jonathan.^[56] Jonathan výsledek přijal, čímž eliminoval možnost nepokojů. Termín voleb byl posunut o šest týdnů z důvodu nepokojů na severu, způsobených hnutím Boko Haram, radikálním islamistickým hnutím, které způsobuje v oblasti stále větší problémy. Při útocích spáchaných teroristy z Boko Haram zahynulo více než 20 tisíc lidí.^[57]

• KLÍMA, Vladimír. Stručná historie států: Nigérie. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 145 s. ISBN 80-7277-199-X. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny Nigérie na Wikimedia Commons