Bažinní Arabové

Bažinní Arabové عرب الأهوار
Obyvatelka bažin nedaleko Basry
Populace
100 000
Země s významnou populací
Irák Irák, Írán Írán
Jazyk(y)
arabština
Náboženství
ší'itský islám

Bažinní Arabové (عرب الأهوار, Arab al-Ahwár, Marsh Arabs) jsou příslušníky etnické a kulturní skupiny, která obývá jihovýchodní část Iráku a zasahuje také na území íránské provincie Chúzistán. Bývají také nazýváni Madanové nebo Šrúgové. Hovoří jižním dialektem mezopotámské arabštiny. Převažujícím náboženstvím je ší'itský islám větve isná ašaríja, existuje mezi nimi také minorita mandejců.

Jejich původ je nejasný. Podle analýzy mitochondriální DNA mají nejblíže k pouštním beduínům.^[1] Bývají také považováni za potomky Sumerů, podle některých názorů k jejich etnogenezi přispěli také Aramejci, z indického subkontinentu vyhnaní Džátové nebo černošští otroci zvaní Zandžové, kteří se do močálů uchýlili po potlačeném povstání v 9. století.

Žijí v bažinách Mezopotamské nížiny okolo řeky Šatt al-Arab a jezera Hammár. Tato oblast je kolébkou blízkovýchodní civilizace a pro úrodnou půdu bývá ztotožňována se zahradou Eden.^[2] Domorodci se přizpůsobili zdejším přírodním podmínkám, k nimž patří časté záplavy a vysoké nebezpečí malárie. Dopravují se na lodích mašúf a stavějí rákosové domy s valenou klenbou mudhif, které jsou chráněny jako dědictví lidstva. Zabývají se lovem, rybolovem, chovem buvolů, pěstováním rýže a prosa a tkaním rákosových rohoží.^[3] Dodržují archaické zvyky jako je sebebičování o svátku ašúra. Významným kultovním místem je Ezdrášova hrobka nedaleko Kalát Sálehu. V prostředí bažinných Arabů se odehrává film Abbase Fahdela L'Aube du monde.

Díky izolaci žili bažinní Arabové ještě na počátku dvacátého století tradičním způsobem života.^[4] Byli polokočovnými lovci a nejvyšší autoritou byl pro ně kmenový šejk. Poměry v jejich oblasti popsali Gertrude Bellová, Wilfred Thesiger a Edward Bawden. Ve druhé polovině dvacátého století tradiční život ohrozily nejprve ekonomické faktory jako těžba ropy a plány na vysušení bažin, které by rozšířilo plochu orné půdy. Pak vypukla irácko-íránská válka a přes území Madanů přecházela fronta. V roce 1986 vypuklo povstání, které vedl šejk Abdul Karim Mahud al-Muhammadawi. Příčinou napětí bylo náboženské schizma mezi sunnity a ší'ity i specifický způsob života bažinných Arabů, které obyvatelé Bagdádu považovali za necivilizované.

Po skončení války v Zálivu v březnu 1991 se obyvatelé bažin znovu vzbouřili proti centrální vládě a Saddám Husajn jejich hnutí potlačil za pomoci Republikánských gard. Tok Tigridu byl pak odkloněn do kanálu Glory River a bažiny, kde povstalci operovali, začaly vysychat. Pokles vodní hladiny způsobil ekologickou katastrofu, která vedla k masovému odchodu obyvatel.^[5] Po Saddámově svržení se Madanové pokusili obnovit původní ekosystém, avšak musejí se potýkat s pokračujícím sektářským násilím, klimatickou změnou i vlivem přehrad na horním Eufratu. Rozloha bažin se proto snížila ze 20 000 km² počátkem devadesátých let na 4 000 km² v roce 2023.^[6]

Problém etnika, které bylo připraveno o tradiční způsob obživy a obtížně se začleňuje do změněných poměrů, popsal Rory Stewart v knize The Prince of the Marshes. Ve světě žije odhadem více než šest milionů osob pocházejících z tohoto etnika, avšak na původním území jich zůstalo asi 100 000.^[7]

• 
  Obyvatelé v mudhifu
• 
  Mapa jižního Iráku
• 
  Člun plující bažinou

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bažinní Arabové na Wikimedia Commons
• Ma'dan (Marsh Arabs) Encyclopedia.com