Archa bláznů

Archa bláznů
Země původu	Československo Československo
Žánry	filmové drama podobenství
Scénář	Lubor Dohnal
Režie	Ivan Balaďa
Obsazení a filmový štáb
Hlavní role	Vladimír Merta Zora Rozsypalová Antonín Horák Hana Slivková Zlatomír Vacek
Kamera	Juraj Šajmovič
Střih	Alois Fišárek
Architekt	Jindřich Goetz
Výroba a distribuce
Premiéra	1. listopadu 1990
Archa bláznů na FP, ČSFD, FDb, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky.

Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života je první celovečerní film režiséra Ivana Balaďi. Byl natočen na motivy povídky Antona Pavloviče Čechova Pavilón č. 6. Film byl natočen v roce 1970, ale do kin se dostal až v roce 1990, po pádu socialismu v Československu.

Základ a nadčasovost tématu je práce Antona Pavloviče Čechova, ale unikátní formální a obrazovou stránku a hlavně filmovou podobu filmu dodali zejména režisér Ivan Balaďa, kameraman Juraj Šajmovič a autor scénáře Lubor Dohnal, který příběh obohatili o několik rozvinutějších epizod s vedlejšími postavami, které sám spisovatel v povídce vzpomíná pouze okrajově.

Samotný příběh se odehrává v nemocnici, jejíž vrchní lékař je doktor Andrej Jefimyč Fagin. Nemocnice je v ubohém stavu a původně snaživý doktor už upadl do letargie. Pod vlivem svého okolí pozbyl sílu bojovat. V nemocnici se příběh soustředí zejména na již zmíněný pavilon č. 6, což je oddělení pro duševně nemocné. K pacientům se personál nemocnice zpráva nesmírně nelidsky, zejména dozorce, bývalý voják Nikita. Druhou hlavní postavou je Ivan Dmitrič Gorov, mladý muž, který se pod vlivem různých okolností a navzdory (nebo právě kvůli) své inteligenci, hloubavosti a citlivosti dostal natrvalo do zdrcujících prostor "blázince". Postupem času a pod vlivem nestimulujúceho prostředí se i šéflékař Fagin dostane z pozice lékaře do pozice hospitalizovaného / vězněného.

Toto filmové podobenství se nedočkalo mnoha odezev v tisku nebo ocenění. Jeho premiéra byla na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 1990 v rámci sekce Filmy Osvobozené, tedy mezi filmy, které byly dlouhodobě drženy v trezoru.

V trezoru byl zamčený i přesto, že autorem předlohy byl Čechov. Scény byly příliš expresivní, depresivní a celkově film neladí s tehdejším žádaným "pozitivním" budovatelským proudem. Toto k tomu napsal Jan Jaroš: “Balaďa adaptoval známou povídku A. P. Čechova pavilón č. 6 a ani v nejmenším se ji nesnažil nějakým způsobem aktualizovat. Naopak ponechává původní dobu i prostředí ale využívá je k akcentování všestranného a všudepřítomného rozkladu společenských i individuálních norem, necháva se až unášet vizí nezastavitelného zmaru, který prostupuje každou scénu, každý záběr filmu. Sklon k bizarnosti, ke zdůrazňování ošklivosti v obrazových motivech zřejmě vedl k rozhořčení nad filmem jako ryze dekadentním, kterému chybí optimismus a konstruktivní vyhlídky do budoucna. A navíc – byť děj je evidentně zasazen do éry carského Ruska, člověk nikdy neví, co kdyby se nelichotivé postřehy vykládaly dvojznačně...” Svůj názor na obrazovou stránku filmu vyjadril i Jan Jaroš: ,,Pavilón bláznů Juraj Šajmovič na černobílý materiál, režisér jej nasměroval k poetice bizarní ošklivosti, jejíž nadmíra se postupně mění v prázdný samoúčel, který pohlcuje posléze i smysluplné jádro. Nelze stavět jen na zálibě v ruinách přírodních i lidských, na absolutní devastaci. V tomto směru jde o patrný dramaturgický omyl, který asi nejzřetelněji dokládá dobovou závislost na tehdy aktuálních pocitech.”

Scenárista Lubor Dohnal dal filmu pečeť, kterou zanechal i ve filmu Slavnost v botanické zahradě. Oba filmy mají v sobě živočišnost, bláznovství, v jistém smyslu i odklon od lidskosti. Ale z každého z těchto filmů je v konečném důsledku úplně jiný dojem. Václav Macek se k tomu vyjádřil takto: "Zdálo by se, že nemohou mít nic společného. Havettova karnevalová oslava života, nespoutaná zábava, převracení hodnot, které je aktivní, životaschopné a naproti tomu balady obraz násilí, pudovosti a zla. Přece však je v nich cosi společného. Je to senzualismus, odpor, proti rozumu, racionalismu. Přesvědčení, že život je třeba procítit že ho nelze jaksi intelektuální zkonzumovat. Dalo by se říci, že jde o jeden zdroj. S tím rozdílem, že pokud Slavnost je plodem radosti, tak Archa vznikla z hodin deprese. "

Postava šéflékaře Fagina projde postupně změnou, která není ani v něm, jako spíše v přístupu jeho okolí ke němu samému. Do blázince se sám dostává, ale netrpí ničím jiným než depresemi, které se dají léčit a lidi kvůli nim posílat do blázince není nutné. Trpí tak jako mnoho jiných lidí tzv. pocitem vyhoření.

Neustálý pocit zmaru se stále znovu a znovu opakuje, například Gromov, který navzdory svým nešťastným vyhlídkám do budoucna neustále opakuje víru v lepší budoucnost, vzbuzuje největší soucit a smutek. Mladý člověk s velkým, ale nevyužitým potenciálem, promrhává život v obklopení zdí blázince.

Jednou z mála metafor, které se v tomto filmu objevují velmi výrazně, je motiv kladení střechy na pavilon č. 6. Stavbou střechy se "blázni" ještě více izolují od vnějšího světa jako dosud a postup v jejich přeměně na skutečných bláznů bude rychlejší. Je odkazem na situaci lidí u nás na počátku sedmdesátých let, kde všichni normální se ocitli v pasti.

Za zmínku nepochybně stojí i celé dialogové pasáže, které scenárista vybral z předlohy. Například když Fagin vysvětluje Grom proč a jak se lidé ocitají v takových zařízeních. Později se jeho vlastní slova naplní i v jeho vlastním případě.

,,Mravní ohled a logika s tím nemají nic společného. To je všechno věc náhody. Kdo se sem dostal, ten tu sedí, a kdo ne ten je na svobodě a tím to končí. Že já jsem doktor a vy duševně nemocný, to nemá ani s morálkou, ani s logikou co dělat, to je věc čiré náhody.” '',,Mezi teplou a útulnou pracovnou a tímhle pavilonem není žádný rozdíl. Klid a spokojenost člověka nejsou mimo člověka, nýbrž v něm samém.”

Závěr filmu se liší od závěru povídky; ,,K večeru Andrej Jefimyč umřel, raněn mrtvicí. Když pochopil, že nadešel konec vzpomněl si, že miliony lidí věří v nesmrtelnost. Ale netoužil po nesmrtelnosti, myslel na ni jen okamžik... Potom všechno zmizelo a Andrej Jefimyč usnul navěky. Přišli mužici, vzali ho za ruce a za nohy a odnesli ho do kaple. Tam ležel na stole s otevřeným očima a měsíc na něj v noci svítil.”. Autoři filmu tento konec přidali, aby příběh skončil uceleně, což Čechov ponechal na domyšlení svého čtenáře.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Archa bláznů na slovenské Wikipedii.

• JAROŠ, J .: Zemědělské noviny. Praha. Mladá fronta. 20.11. 1990; (Strana neuvedena)
• JAROŠ, J .: Zemědělské noviny. Praha. Mladá fronta. 20.11. 1990; (Strana neuvedena)
• MACEK, Václav: Dialog Bratislava. 19.VI.1990; (strana neuvedena)
• (Autor neuvedený): Filmový přehled č.10; 1990;
• (Autor neuvedený): Filmový přehled č.10; 1990;
• MACEK, Václav: Dialog Bratislava. 19.VI.1990; (strana neuvedena)
• Čechy, A.P .: Povídky - Pavilón č. 6; Praha, Odeon; 1990; str. 191;
• Čechy, A.P .: Povídky - Pavilón č. 6; Praha, Odeon; 1990; str. 186;
• DOHNAL, Lubor: Archa bláznů (scénář). Praha. 1970;

• Archa bláznů ve Filmovém přehledu
• Archa bláznů v Česko-Slovenské filmové databázi
• Archa bláznů v Internet Movie Database (anglicky)
• Archa bláznů ve Filmové databázi