Andrij Parubij

Andrij Volodymyrovyč Parubij
13. předseda Parlamentu Ukrajiny
Ve funkci: 14. dubna 2016 – 29. srpna 2019
Prezident	Petro Porošenko Volodymyr Zelenskyj
Předchůdce	Volodymyr Hrojsman
Nástupce	Dmytro Razumkov
Stranická příslušnost
Členství	Baťkivščyna (2012–2014) Naše Ukrajina (2004–2012) Front for Change (do 2012) Lidová fronta (2014–2019) Evropská Solidarita (2019–2025) Social-National Party of Ukraine (1994–2004) Všeukrajinské sdružení „Svoboda“
Narození	31. ledna 1971 Šeptyckyj
Úmrtí	30. srpna 2025 (ve věku 54 let) Jefremova ulice
Příčina úmrtí	střelná rána
Místo pohřbení	Lyčakivský hřbitov
Alma mater	Lvovská univerzita (do 1994) Lvovská polytechnika (do 2001)
Profese	politik
Ocenění	Jubilejní medaile k 25. výročí nezávislosti Ukrajiny Řád sv. Ondřeje čestná palná zbraň Řád za zásluhy 3. třídy Řád knížete Jaroslava Moudrého 5. třídy
Commons	Andriy Parubiy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrij Volodymyrovyč Parubij (ukrajinsky Андрій Володимирович Парубій, 31. ledna 1971 Červonohrad – 30. srpna 2025 Lvov^[1]) byl ukrajinský politik. Po svržení režimu prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.^[2]

Před osamostatněním se Ukrajiny ze svazku Sovětského svazu v roce 1991 byl Parubij nezávislým aktivistou. V roce 1988 byl zatčen a vězněn za pořádání nepovoleného shromáždění.^[3] V roce 1991 založil společně s Olehem Tjahnybokem Sociálně-národní stranu Ukrajiny, která kombinovala radikální nacionalismus s neonacistickými prvky (např. názvem nebo znakem připomínajícím symbol wolfsangel).^[3][4] V letech 1998 až 2004 vedl Parubij polovojenskou složku strany zvanou Vlastenci Ukrajiny.

V roce 2004 byl Parubij jedním z čelných představitelů tzv. oranžové revoluce.^[3][5] V roce 2007 byl zvolen na kandidátce Naší Ukrajiny – Lidové sebeobrany do parlamentu.^[3] Později se v Naší Ukrajině stal členem politické rady. V únoru 2010 požádal Evropský parlament, aby europoslanci přehodnotili svou negativní reakci na vyznamenání Stepana Bandery titulem Hrdina Ukrajiny.^[6]

V únoru 2012 Parubij odešel z Naší Ukrajiny kvůli rozchodu v názorech.^[7] Později byl znovu zvolen do parlamentu, tentokrát za Baťkivščynu.^[8]

Od prosince 2013 do února 2014 byl jedním z komandantů tzv. Euromajdanu,^[9] koordinoval dobrovolnické jednotky obrany účastníků protestů.^[10] Po vítězství Euromajdanu a svržení prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny a místopředsedou Parlamentu. V letech 2016–2018 byl předsedou ukrajinského Parlamentu.^[11] Roku 2019 byl znovu zvolen do Parlamentu jako kandidát strany Evropská solidarita jako druhý v pořadí za Petro Porošenkem.^[12]

Dne 30. srpna 2025 byl zastřelen 52letým Mychajlo Scelnikovem ve Lvově.^[13] Ten byl dopaden o jeden den později.^[14] Krátce poté uvedla ukrajinská policie, že pachatel je podezřelý ze spolupráce s Ruskem.^[15] Mychajlo Scelnikov spekulace médií o kontaktu na ruské tajné služby a o vydírání ruskými tajnými službami striktně odmítl. Mychajlo Scelnikov tvrdí, že se jednalo o osobní pomstu ukrajinské politické moci a že Andrije Parubiju zabil jednoduše proto, že žil poblíž, kdyby v jeho okolí žil Porošenko, zabil by prý Porošenka. ^[16]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andriy Parubiy na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Andrij Volodymyrovyč Parubij na Wikimedia Commons