Abjurace (zřeknutí)

Abjurace je slavnostní odmítnutí, zřeknutí se nebo zapření pod přísahou, často ve smyslu zřeknutí se občanství nebo jiného práva či výsady. Termín pochází z latinského abjurare, „zapřít pod přísahou“.

Abjurace království byla zvláštním druhem abjurace ve starém anglickém právu. Osoba, která skládala přísahu, se zavázala, že zemi okamžitě a přímo opustí a nikdy se do ní nevrátí, leda se svolením panovníka. Tuto přísahu často skládali uprchlíci, kteří v zemi nalezli útočiště:^[1]

„Přísahám na Svatou knihu, že opustím království Anglie a nikdy se nevrátím bez výslovného svolení svého pána krále či jeho dědiců. Spěšně se vydám po přímé cestě do přístavu, který mi byl určen, a neopustím královskou silnici pod trestem zatčení nebo popravy. Nezdržím se na jednom místě déle než jednu noc a budu pilně hledat možnost přeplutí přes moře, jakmile dorazím, a zdržím se pouze o jednu přílivovou vlnu, bude-li to možné. Pokud se mi nepodaří zajistit si přepravu, každý den vstoupím do moře až po kolena jako znamení své vůle překročit. A pokud ve všem selžu, pak ať mě stihne pohroma.“

Na počátku anglické občanské války, dne 18. srpna 1643, parlament schválil „Nařízení o vysvětlení předchozího nařízení o konfiskaci majetku provinilců s některými rozšířeními.“ Součástí těchto rozšíření byla přísaha, která se stala známou jako „Přísaha abjurace“:

„Já … zříkám se a zapírám papežské prvenství a autoritu nad katolickou církví obecně i nade mnou osobně. Věřím, že ve svátosti večeře Páně ani v prvcích chleba a vína po jejich konsekraci kýmkoli nedochází k žádné transsubstanciaci. Dále věřím, že neexistuje žádný očistec, že konsekrovaná hostie, krucifixy či obrazy nemají být uctívány a že žádná úcta jim nenáleží. Věřím také, že spasení nelze získat skutky, a všechna učení potvrzující uvedené body zapírám a odmítám, bez jakýchkoli dvojznačností, skrytých výhrad či tajných úniků, berouc slova, která pronáším, podle jejich běžného a obvyklého významu. K tomu mi dopomáhej Bůh.“^[2]

V letech 1656–1657 byla tato přísaha znovu vydána v ještě tvrdší podobě, pro katolíky ještě urážlivější. Každý, kdo tuto přísahu odmítl, byl „považován za papežence“ a tresty začínaly konfiskací dvou třetin majetku katolíka odmítajícího anglikánské bohoslužby, a pokračovaly až k zbavení téměř všech občanských práv.

Catholic Encyclopedia k tomu uvádí, že přísaha a tresty byly natolik přísné, že zastavily snahy tzv. „galikanizační strany“ mezi anglickými katolíky, kteří byli ochotni nabídnout formy podrobení podobné staré přísaze věrnosti. Tu však v té době znovu odsoudil papež Inocenc X.

Během tzv. Doby zabíjení v 80. letech 17. století mohli být podezřelí nuceni složit Přísahu abjurace, kdy jim byla dána možnost zříci se svých závazků a loajality. Podmínky přísahy byly záměrně formulovány tak, aby urážely svědomí presbyteriánských covenantérů. Ti, kteří přísahu odmítli, „ať už byli ozbrojeni či nikoli“, mohli být „ihned zabiti“ po polním soudu „před dvěma svědky“ na základě obvinění z velezrady.^[4] Mezi takto popravené patřil například John Brown, který byl 1. května 1685 popraven Johnem Grahamem (přezdívaným Bluidy Clavers).^[5] Manželky a děti takových mužů mohly být rovněž vyhnány z domů, pokud s podezřelým mluvily nebo samy odmítly přísahu složit.

V Anglii (a po roce 1707 ve Velké Británii) přísaha abjurace popírala královský titul dědiců Jakuba II. (tj. přímých katolických potomků rodu Stuartovců, kteří byli po Slavné revoluci roku 1688 vypovězeni). V Anglii tuto přísahu skládali členové parlamentu, duchovenstvo i laici – zavazovali se podporovat současného britského panovníka a odmítali nároky Stuartovců a dalších uchazečů o trůn. Přísaha byla uplatňována za vlády Viléma III., Jiřího I. a Jiřího III., později byla nahrazena přísahou věrnosti.

V Irsku byla přísaha od roku 1703 ukládána státním úředníkům, učitelům, právníkům a duchovním státní (anglikánské) církve. O rok později byla vyžadována od všech voličů a od roku 1709 mohl soudce požadovat její složení od jakéhokoli dospělého muže.

Abjurace v Bilino Polje, známá také jako Confessio Christianorum bosniensis, byla aktem údajného zřeknutí se hereze duchovními bosenské církve za přítomnosti bosenského vládce bána Kulina a papežského legáta Giovanniho da Casamari. Dokument uznával papežský primát a týkal se chyb v praxi vyplývajících spíše z nevědomosti než z hereze.

Podepsalo jej sedm bosenských priorů 8. dubna 1203 na poli Bilino Polje poblíž dnešní Zenice v Bosně a Hercegovině. Tentýž dokument byl 30. dubna předložen v Budíně Giovannim da Casamari, bánem Kulinem a dvěma opaty a byl tam přezkoumán uherským králem Emerichem a vysokým klérem.

Další slavnou abjurací byl Plakkaat van Verlatinghe z 26. července 1581 – formální Akt abjurace, tedy prohlášení nezávislosti Nizozemí na španělském králi Filipu II. Tento akt představoval vyvrcholení osmdesátileté války.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Abjuration na anglické Wikipedii.

• Slovníkové heslo abjure ve Wikislovníku