Šťavelan uranylu

Šťavelan uranylu
	Model molekuly trihydrátu
Obecné
Systematický název	šťavelan uranylu
Funkční vzorec	(COO)2UO2
Sumární vzorec	C2UO6
Vzhled	světle žlutý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS	2031-89-2
PubChem	22717423
SMILES	C(=O)(C(=O)[O-])[O-].O=[U+2]=O
InChI	InChI=1S/C2H2O4.2O.U/c3-1(4)2(5)6;;;/h(H,3,4)(H,5,6);;;/q;;;+2/p-2
Vlastnosti
Molární hmotnost	358,05 g/mol (bezvodý); 412,09 g/mol (trihydrát)
	Není-li uvedeno jinak, jsou použity; jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šťavelan uranylu je sůl kyseliny šťavelové a uranylového kationtu (COO)₂UO₂. Je častou součástí průmyslových jaderných procesů na začátku i konci palivového cyklu. Protože je tato látka hygroskopická, tak se jen zřídka vyskytuje v bezvodé podobě a za pokojové teploty obvykle vytváří trihydrát (UO₂C₂O₄·3H₂O).^[1]

Sloučenina tvoří jednoklonné krystaly s prostorovou grupou P2₁/c.^[2]

Výroba a použití

Trihydrát šťavelanu uranylu se vyrábí reakcí hexahydrátu dusičnanu uranylu s kyselinou šťavelovou.^[3]

Šťavelan uranylu má využití v aktinometrech.^[4]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Uranyl oxalate na anglické Wikipedii.

↑ Nathan B. A. Thompson; Martin C. Stennett; Matthew R. Gilbert; Neil C. Hyatt. Nuclear forensic signatures and structural analysis of uranyl oxalate, its products of thermal decomposition and Fe impurity dopant. Journal of Radioanalytical and Nuclear Chemistry. 2021-01-06, s. 957–973. ISSN 0236-5731. doi:10.1007/s10967-020-07538-2.
↑ N. C. Jayadevan; D. M. Chackraburtty. The crystal and molecular structure of uranyl oxalate trihydrate. Acta Crystallographica Section B: Structural Crystallography and Crystal Chemistry. 1972-11-15, s. 3178–3182. ISSN 0567-7408. doi:10.1107/s0567740872007691.
↑ H. Tel; M. Bülbül; M. Eral; Y. Altaş. Preparation and characterization of uranyl oxalate powders. Journal of Nuclear Materials. 1999, s. 146–150. Dostupné online. ISSN 0022-3115. doi:10.1016/s0022-3115(99)00119-1. Bibcode 1999JNuM..275..146T.
↑ D. Bryce-Smith. Photochemistry.Chybí název periodika! Royal Society of Chemistry, 1971, s. 279. ISBN 978-0-85186-015-2.

Související články

Uranyl

[1] Nathan B. A. Thompson; Martin C. Stennett; Matthew R. Gilbert; Neil C. Hyatt. Nuclear forensic signatures and structural analysis of uranyl oxalate, its products of thermal decomposition and Fe impurity dopant. Journal of Radioanalytical and Nuclear Chemistry. 2021-01-06, s. 957–973. ISSN 0236-5731. doi:10.1007/s10967-020-07538-2.

[2] N. C. Jayadevan; D. M. Chackraburtty. The crystal and molecular structure of uranyl oxalate trihydrate. Acta Crystallographica Section B: Structural Crystallography and Crystal Chemistry. 1972-11-15, s. 3178–3182. ISSN 0567-7408. doi:10.1107/s0567740872007691.

[3] H. Tel; M. Bülbül; M. Eral; Y. Altaş. Preparation and characterization of uranyl oxalate powders. Journal of Nuclear Materials. 1999, s. 146–150. Dostupné online. ISSN 0022-3115. doi:10.1016/s0022-3115(99)00119-1. Bibcode 1999JNuM..275..146T.

[4] D. Bryce-Smith. Photochemistry.Chybí název periodika! Royal Society of Chemistry, 1971, s. 279. ISBN 978-0-85186-015-2.

[1]

[2]

[3]

[4]